USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalovaným a) D. U. a b) J. U.,
zastoupeným Mgr. et Mgr. Liběnou Šrámkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze
2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 197.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 477/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Co
501/2017-166, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 14.668 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. et Mgr. Liběny Šrámkové, LL.M., advokátky.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 27.
3. 2017, č. j. 19 C 477/2015-126, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o
zaplacení 197.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2015,
a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do vyčíslení náhrady); současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §
237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalovaní poté, kdy se vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhli
dovolacímu soudu dovolání jako nepřípustné odmítnout. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn
zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu „záviselo na otázkách hmotného a procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval rozsudek sp. zn. 22 Cdo 226/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že je třeba mít na zřeteli, že
základní zásadou výkladu smluv je priorita takového výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li
možné oba výklady a že tato zásada je důsledkem zásady dispoziční autonomie. Dále namítá, že odvolací soud sice uzavřel, že uznávací prohlášení z 11. 6. 2012 je platné a určité, avšak v rozporu s tímto závěrem žalobu zamítl. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud přiznal potvrzení o zaplacení kupní ceny
větší důkazní hodnotu nežli smlouvě o budoucí smlouvě kupní (z níž vyplývá, že
kupní cena byla zaplacena při jejím podpisu), podpořené výpovědí svědka, který
se uzavření této smlouvy osobně účastnil a kupní cenu zaplatil. Je přesvědčena,
že odvolací soud rozhodl na základě přepjatého právního formalismu, který
nadřadil spravedlivému rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí hodnotí jako
překvapivé a nepředvídatelné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen
„R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu
patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení právních otázek
odchyluje (srovnej již výše zmíněné rozhodnutí R 4/2014); tuto otázku je
povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo
procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při
pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Žalobkyně, jak vyplývá z celého obsahu jejího dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), shora uvedenému požadavku nedostála. Formulací, že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“,
přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř. řádně nevymezila, neboť - až na
výjimku jí zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 226/2012, v němž se Nejvyšší
soud vyjadřoval k výkladu právních úkonů - nespecifikovala, od kterého
(kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jejího názoru při
svém rozhodování odchýlil, a v kterých otázkách hmotného či procesního práva. Na otázce výkladu právního úkonu není napadené rozhodnutí založeno a
pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 978/2017, ze dne
26. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3874/2017, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo
4584/2017). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně není v
předmětném řízení aktivně věcně legitimovaná. Dovodil, že smlouvou o postoupení
pohledávky, kterou uzavřely společnost Tevistyr s.r.o. jako postupitel a
žalobkyně jako postupník dne 19. 7. 2001, byla postupována neexistující
pohledávka; v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky totiž Tevistyr
s.r.o. žalovaným částku 270.000 Kč coby kupní cenu za nemovitosti (mimo jiné i
„pozemek okolo rekreační chaty o velikosti zhruba 400 m2“, který v konečném
důsledku realizační smlouvou převeden nebyl), ještě neuhradila (zaplatila ji až
21. 3. 2002). Dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že aktivní
legitimace žalobkyně nemohla být založena ani dodatkem č. 1 ke smlouvě o
budoucí kupní smlouvě uzavřené 15. 1. 2001, neboť v době jeho uzavření (7. 2. 2003) již došlo k naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě o budoucí
kupní smlouvě, podle níž práva a povinnosti z této smlouvy zanikají, nebyla-li
realizační (kupní) smlouva uzavřena a návrh na vklad vlastnického práva podle
ní podán do 30. 9. 2002; uvedený dodatek pak není novou smlouvou o budoucí
kupní smlouvě (nemá náležitosti /nepojmenované/ smlouvy).
Řešení otázky věcné
aktivní legitimace odvolacím soudem žalobkyně v dovolání sice zpochybnila,
neuvedla však, od kterých rozhodnutí, v nichž dovolací soud tuto problematiku
řešil, se měl odvolací soud odchýlit. Nadto nelze přehlížet, že právní závěr,
že není legitimována k uplatnění práva na vrácení části kupní ceny za pozemek,
který v konečném důsledku nebyl převeden, zpochybnila žalobkyně pouze
skutkovými námitkami, resp. výhradami ke správnosti, popř. úplnosti skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti
odvolacímu soudu totiž prosazuje, že v řízení prokázala, že její právní
předchůdkyně - obchodní společnost Tevistyr s.r.o. - žalovaným zaplatila kupní
cenu 270.000 Kč již v době uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tedy 15. 1. 2001, a že den 21. 3. 2002 je pouze datem vystavení potvrzení o zaplacení
kupní ceny. Pomíjí, že skutkový základ ani výsledek hodnocení důkazů
promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely,
nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Z toho, že žalobkyně na
podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů
prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím
soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat
nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů,
tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení
důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak
komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež
jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má
soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova
hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla
logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických
zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve
spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací
schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem
provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový
závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že by v tomto řízení byla
aktivně věcně legitimovaná; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně
svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti,
pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
O výjimečný případ, kdy skutková
otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je
způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne
26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (žalobkyně
označuje rozhodnutí za překvapivé a nepředvídatelné s tím, že je nebylo možné
na základě zjištěného skutkového stavu věci a přednesených tvrzení účastníků
předvídat a odůvodnění rozhodnutí označuje za nepřesvědčivé a zmatečné), není
zpochybňován žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, nýbrž žalobkyně jimi namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi
řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné;
tak tomu v posuzované věci není. Dovolací námitka, že se odvolací soud „dopustil vadného právního
posouzení i pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení a to jak před soudem
prvého stupně, tak před soudem odvolacím“, nevyhovuje náležitostem § 241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně nespecifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti
dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má zde za splněné. Absence tohoto údaje
(tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.) zatěžuje
podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu