U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalovaným 1) L. P., a 2) B. C., zastoupeným
JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 1321/29, o zaplacení
500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C
24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3.
2017, č. j. 15 Co 277/2016-663, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení 16.780 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího
Bönische, advokáta.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 15 Co 277/2016-663,
potvrdil rozsudek ze dne 27. 9. 2016, č. j. 49 C 24/2003-624, jímž Městský soud
v Brně zamítl žalobu požadující, aby každému z žalovaných bylo uloženo zaplatit
žalobci 250.000 Kč se zde specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu; odvolací soud současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“),
přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř.
identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo
procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku
je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá
dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Formulací, že „v napadených rozsudcích (dovolatel má na mysli rozhodnutí soudů
obou stupňů) se soudy odchýlily od ustálené soudní praxe“, není přípustnost
dovolání v režimu § 237 o. s. ř. řádně vymezena, neboť z dovolání se nepodává,
od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu a při řešení jaké otázky
(jakých otázek) hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle
dovolatele při svém rozhodování odchýlil. V čem dovolatel spatřuje přípustnost
svého dovolání, nelze spolehlivě zjistit ani z obsahu tohoto podání. Jeho
podstatu totiž tvoří výhrady vůči správnosti, popř. úplnosti skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti
odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že v řízení prokázal, že právní
předchůdkyni žalovaných půjčil 250.000 Kč a dalších 250.000 investoval do
jejích nemovitostí v B. oproti slibu, že na něho převede spoluvlastnický podíl,
což se nestalo. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem
zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné
hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit (§ 241a odst. 1
o. s. ř. a contrario); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů
- § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací
schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen;
není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo
2893/2016). Právě takovou je žalobcem formulovaná otázka „finanční odpovědnosti
soudu za nadbytečné zadávání znaleckých posudků“. K vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li
dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky,
že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a že nevyvodil
důsledky z toho, že soud prvního stupně opomenul koncentraci řízení. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek
řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).