33 Cdo 297/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České spořitelny, a. s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62,
identifikační číslo 452 44 782, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou,
CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti žalované Hotel Residence
Brno s. r. o. v likvidaci se sídlem Pluhův Ždár 36, identifikační číslo 282 15
371 zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova
30, o zaplacení 9,640.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 253/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. února 2011, č. j. 68 Co 500/2010-372, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2011, č. j. 68 Co
500/2010-372, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. května 2010, č.
j. 20 C 253/2009-334, se zrušují a věc se postupuje Městskému soudu v Praze
jako soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 9,640.000,- Kč z titulu smluvní
pokuty sjednané v „kupní smlouvě č. 2008/2300/984“ ze dne 18. 11. 2008 pro
případ, že žalovaná neuhradí kupní cenu včas. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 20 C
253/2009-334, zamítl žalobu o zaplacení 9,640.000,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 68 Co 500/2010-372,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 9,640.000,- Kč se 7% úrokem z
prodlení ročně z částky 5,000.000,- Kč od 28. 2. 2009 do zaplacení navýšeným o
výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB, vyhlášené ve Věstníku ČNB
a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení
žalované; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníce uzavřely dne 18. 11. 2008
kupní smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala prodat žalované zde specifikované
nemovitosti za sjednanou kupní cenu 220,000.000,- Kč a nezabudovaný movitý
majetek, specifikovaný v příloze kupní smlouvy, za sjednanou kupní cenu
7,000.000,- Kč. V článku III. odst. 2 kupní smlouvy bylo ujednáno, že kupní
cenu žalovaná zaplatí zčásti z vlastních zdrojů a zčásti z úvěru poskytnutého
jí Volksbank CZ, a. s.; kupní cenu za nemovitosti měla žalovaná složit na
„jistotní“ účet zřízený za tímto účelem u Volksbank CZ, a. s. Část kupní ceny
za nemovitosti ve výši 20,000.000,- Kč žalovaná žalobkyni uhradila před
podpisem kupní smlouvy a doplatek 200,000.000,- Kč se zavázala uhradit do 30
dnů poté, kdy jí žalobkyně doručí písemné oznámení o podpisu kupní smlouvy;
úhradou kupní ceny se podle smlouvy rozumělo připsání celé kupní ceny na
„jistotní“ účet a kupní cena měla být žalobkyni vyplacena po předložení kupní
smlouvy s vyznačenou doložkou vkladu vlastnického práva k převáděným
nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalované, zástavní smlouvy s
vyznačenou doložkou vkladu zástavního práva k převáděným nemovitostem do
katastru nemovitostí ve prospěch Volksbank CZ, a. s. a listu vlastnictví, na
němž bude jako jediný vlastník předmětných nemovitostí zapsána žalovaná. Kupní
cenu za movité věci se žalovaná zavázala uhradit na účet žalobkyně na základě
zálohové faktury vystavené žalobkyní se splatností 30 kalendářních dní ode dne
jejího doručení žalované. V článku III. odst. 4 kupní smlouvy si účastníce
sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z dlužné částky za každý den
prodlení žalované se zaplacením kupní ceny. V případě prodlení delšího než 30
kalendářních dní byla žalobkyně oprávněna od kupní smlouvy písemně odstoupit; v
takovém případě pak byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve
výši 5,000.000,-Kč. V článku IX.
kupní smlouvy si účastníce sjednaly, že
současně s kupní smlouvou uzavřou smlouvu o nájmu nebytových prostor v
převáděných nemovitostech, na jejímž základě bude žalobkyně část prostor nadále
využívat pro školení svých zaměstnanců, a smlouvu o poskytnutí ubytovacích
služeb v předmětných nemovitostech, podle níž měla žalovaná poskytovat
zaměstnancům žalobkyně za předem sjednanou cenu ubytovací a stravovací služby. Žalobkyně, žalovaná a Volksbank CZ, a. s. uzavřely dne 27. 8. 2008 „Smlouvu o
zřízení jistotního účtu č. 2008/2300/1066“, v níž si upravily způsob úhrady
kupní ceny za nemovitosti. V článku I. odst. 3 smlouvy o zřízení jistotního
účtu byl vyjádřen záměr Volksbank CZ, a. s. a žalované uzavřít úvěrovou
smlouvu, na jejímž základě by Volksbank CZ, a. s. žalované po splnění všech
podmínek úvěrové smlouvy poskytla úvěr za účelem financování kupní ceny
předmětných nemovitostí. Vyjádřen zde byl rovněž záměr uzavřít zástavní
smlouvu, kterou by bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem ve
prospěch Volksbank CZ, a. s. V článku V. smlouvy o zřízení jistotního účtu byly
sjednány podmínky výplaty kupní ceny žalobkyni, a to shodně s podmínkami
sjednanými účastníky v článku III. odst. 2 kupní smlouvy. Volksbank CZ, a. s. se dále zavázala, že ze složené jistoty vyplatí žalobkyni 5,000.000,- Kč poté,
co jí bude předloženo potvrzení o doručení odstoupení žalobkyně od kupní
smlouvy z důvodu prodlení žalované s úhradou kupní ceny delšího než 30
kalendářních dnů, které bude obsahovat výslovné vyjádření žalované opatřené
jejím ověřeným podpisem, že jí bylo odstoupení žalobkyně od smlouvy doručeno. Dne 21. 11. 2008 žalovaná obdržela písemné oznámení žalobkyně o podpisu kupní
smlouvy. Dopisem z 15. 12. 2008 žalovaná žalobkyni sdělila, že jí Volksbank CZ,
a. s. neposkytla úvěr a že za dané situace není možné dosáhnout výplaty kupní
ceny nemovitostí z „jistotního“ účtu. Z uvedeného důvodu neuhradila ani kupní
cenu za movité věci a navrhla žalobkyni zrušení všech tří smluv, které spolu
uzavřely. Žalobkyně žalované dne 18. 12. 2008 sdělila, že podepsané smlouvy
považuje za platné a účinné, na což žalovaná dne 22. 12. 2008 reagovala
dopisem, v němž uvedla, že své závazky z kupní smlouvy považuje za zaniklé pro
dodatečnou nemožnost plnění a odstupuje proto od kupní smlouvy. Žalobkyně
odstoupení od kupní smlouvy neuznala a dopisem z 27. 1. 2009 žalované oznámila,
že odstupuje od kupní smlouvy, neboť prodlení s úhradou kupní ceny za
nemovitosti i movité věci trvá déle jak 30 dní; současně vůči žalované
uplatnila nárok z titulu smluvní pokuty. Odstoupení žalobkyně od smlouvy bylo
žalované doručeno 4. 2. 2009. Volksbank CZ, a. s. žalované úvěr neposkytla
proto, že byl - s ohledem na nedostatečnou jistotu jeho návratnosti -
vyhodnocen jako nevhodný. Dne 1. 8. 2008 uzavřela žalovaná smlouvu o půjčce se
společností Rogson Enterprises Limited, jíž se uvedená společnost zavázala
poskytnout žalované půjčku až do výše 80,000.000,- Kč za účelem financování
nákupu nemovitostí v České republice; tato smlouva byla doplněna dodatkem z 1. 9. 2009.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že účastníce spolu uzavřely platnou kupní smlouvu, v níž byla
dostatečně určitě (a tudíž platně) sjednána jak kupní cena za nemovitosti
(220,000.000,- Kč), tak kupní cena za movité věci (7,000.000,- Kč). Ani on
nepřisvědčil námitce žalované, že se plnění kupní ceny stalo nemožným proto, že
Volksbank, a. s. by za sjednaných podmínek nemohla žalobkyni vyplatit kupní
cenu za nemovitosti; již samo složení kupní ceny na jistotní účet totiž bylo
plněním do sféry žalobkyně (účet byl veden rovněž v její prospěch) a na
případnou změnu způsobu financování kupní ceny nemovitostí bylo možné reagovat
změnou výplatních podmínek. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud
odmítl, že by u žalované nastala objektivní a trvalá nemožnost plnění (kupní
ceny) ve smyslu § 575 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“); zdůraznil přitom, že nemožnost
peněžitého plnění (případně plnění u druhově určených věcí) ani nepřichází v
soudní praxi v úvahu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná nemohla splnit
závazek uhradit kupní cenu za ztížených podmínek, s většími náklady nebo po
sjednaném termínu splatnosti (§ 575 odst. 2 obč. zák.). Že by si nemohla
obstarat úvěr u jiné banky nebo že by kupní cenu nemohla financovat z jiných
zdrojů žalovaná ani netvrdila. Ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovanou a
společností Rogson Enterprises Limited naopak vyplynulo, že žalovaná měla
možnost zajistit si financování kupní ceny z jiných zdrojů. Odvolací soud
přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná se ocitla v prodlení s hrazením
kupní ceny za nemovitosti dnem 22. 12. 2008 (žalobkyně jí doručila písemné
oznámení o podpisu kupní smlouvy dne 21. 11. 2008) a s hrazením kupní ceny za
movité věci dnem 27. 12. 2008 (zálohová faktura na úhradu kupní ceny za movité
věci jí byla doručena dne 27. 11. 2008); těmito dny vznikl žalobkyni nárok na
smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z dlužných částek (nezaplacené kupní ceny za
nemovitosti a movité věci). Protože žalobkyně platně odstoupila od kupní
smlouvy z důvodu prodlení žalované s úhradou kupní ceny trvajícího déle než 30
kalendářních dní s účinností k 4. 2. 2009, vznikl jí k tomuto dni rovněž nárok
na jednorázovou smluvní pokutu ve výši 5,000.000,- Kč. Soudy se rozešly při
posouzení, zda na straně žalované nastaly okolnosti pro odepření nároku
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu § 545 odst. 3 obč. zák. Zatímco
soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nezavinila porušení povinnosti
zaplatit kupní cenu za nemovitosti, neboť prokázala, že nevěděla a ani vědět
nemohla, že jí Volksbank, a. s. (v době světové finanční krize) neposkytne úvěr
s ohledem na nejistou návratnost investice, odvolací tomuto závěru nepřisvědčil
s odůvodněním, že plnění kupní ceny za nemovitosti se nestalo nemožným. Ze
smlouvy o zřízení jistotního účtu nevyplývá, že by se Volksbank, a. s. zavázala
uzavřít se žalovanou úvěrovou smlouvu a poskytnout jí úvěr.
Žalovaná si tudíž
byla vědoma, že kupní cenu za nemovitosti neuhradila a bylo na ní, kdy a z
jakých (náhradních) zdrojů ji uhradí; kupní cenu za movité věci nadto měla
hradit na účet, který žalobkyně uvedla v zálohové faktuře. Odstoupení žalované
od kupní smlouvy a navazujících smluv pro nemožnost plnění bylo neplatné, neboť
účastnice si pro takovýto případ možnost odstoupení od smlouvy nesjednaly (§ 48
odst. 1 obč. zák.). Naopak žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy platně, v
souladu s ujednáním kupní smlouvy a má nárok na sjednanou smluvní pokutu. Ujednání o smluvní pokutě odvolací soud poměřoval korektivem dobrých mravů (§
39 obč. zák.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005) shledal výši smluvní pokuty přiměřenou zajištěné
částce a odpovídající jednotlivým funkcím, které má plnit. Odvolací soud
nepřisvědčil žalobkyni, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud. Uzavřel, že vztahy mezi účastnicemi se řídí občanským zákoníkem, protože kupní
smlouva byla uzavřena podle § 558 a násl. obč. zák. a prodej nemovitostí ani
věcí movitých není předmětem činnosti žalobkyně; žalobkyně nemovitosti a movité
věci neprodávala v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž jednala jako jejich
vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu v
prvé řadě vytýká, že se nesprávně vypořádal s její námitkou věcné příslušnosti
soudů. Má za to, že v projednávané věci je v prvním stupni věcně příslušný
krajský soud, neboť se jedná o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti a žalovaná částka převyšuje 100.000,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. r/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Připomíná, že žalobkyně využívala převáděné nemovitosti jako své školicí
středisko pro zaměstnance a provozovala zde bankomat, jehož prostřednictvím
poskytovala bankovní služby. Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor v
převáděných nemovitostech a smlouvy o poskytnutí ubytovacích služeb v
předmětných nemovitostech, které účastnice uzavřely spolu s kupní smlouvou,
vyplývá, že žalobkyně hodlala v uvedených činnostech pokračovat. Odvolací soud
při posouzení věcné příslušnosti nezohlednil výpisy z obchodních rejstříků obou
společností ani tvrzení obsažené v odvolání žalobkyně, že smlouvy uzavírala v
rámci své podnikatelské činnosti. Nepřihlédl rovněž k preambuli kupní smlouvy,
z níž vyplývala její provázanost s dalšími smlouvami. V rámci dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že kupní smlouva není neplatná pro nemožnost plnění. Připomínajíc, že vyplacení kupní ceny bylo v kupní smlouvě i ve smlouvě o
zřízení jistotního účtu vázáno na předložení zástavní smlouvy s vyznačenou
doložkou vkladu zástavního práva k převáděným nemovitostem ve prospěch
Volksbank, a. s. a výpisu z katastru nemovitostí, na němž bude mimo jiné
zapsáno zástavní právo ve prospěch Volksbank, a. s. prosazuje oproti odvolacímu
soudu názor, že plnění kupní ceny se stalo nemožným proto, že Volksbank, a. s. jí neposkytla úvěr. Kupní smlouva se stala neplatnou i proto, že v ní nebyla
řádně sjednána její povinnost kupujícího zaplatit prodávajícímu (žalobkyni)
kupní cenu; pokud by složila kupní cenu na jistotní účet, nemohla by ji
Volksbank, a. s. žalobkyni vyplatit a převod vlastnického práva k předmětným
nemovitostem by byl neplatný. Proto v dopise z 15. 12. 2008 žalobkyni navrhla,
aby se dohodly na změně ujednání o podmínkách výplaty kupní ceny nebo aby celou
transakci zrušily. Žalobkyně však v rozporu s dobrými mravy a zásadami
poctivého obchodního styku neprojevila vůli změnit ujednání o podmínkách
výplaty kupní ceny z jistotního účtu a tím zhojit neplatnost kupní smlouvy a
jednání odmítla s tím, že kupní smlouvu a na ni navazující smlouvy považuje za
platné a účinné. K úvaze odvolacího soudu, že bylo možné upravit podmínky
výplaty kupní ceny změnou příslušných smluv, připomíná, že změna kupní smlouvy
může být provedena pouze do dne podání návrhu na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí, a to písemnou formou (jsou-li projevy všech účastníků
zachyceny na téže listině).
Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu,
že porušila povinnost zaplatit kupní cenu za movité věci, respektive že
žalobkyni vznikl rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty z titulu prodlení s
hrazením kupní ceny za movité věci. Namítá, že s ohledem na nastalou neplatnost
kupní smlouvy v části týkající se převodu nemovitostí pozbylo platnosti i
ujednání o prodeji movitých věcí, které se nacházely v nemovitosti, a zanikla
tak její povinnost zaplatit za ně kupní cenu. Srozuměna není ani se závěrem
odvolacího soudu, že v řízení netvrdila, že by neměla dostatek finančních
prostředků na zaplacení kupní ceny. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že od
společnosti Rogson Enterprises Limited mohla získat půjčku 80,000.000,- Kč,
avšak přehlédl, že kupní cena za nemovitosti činila 220,000.000,- Kč a že ona
ji mohla uhradit jedině prostřednictvím úvěrového financování. Ze všech
uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
(z důvodu věcné nepříslušnosti) zrušil a věc vrátil věcně příslušnému Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Má za to, že odvolací
soud posoudil námitku věcné příslušnosti správně, neboť obchodování s
nemovitostmi není jejím předmětem činnosti. Navíc nesprávné posouzení věcné
nepříslušnosti by nepředstavovalo vadu, která by měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud rozhodl věcně správně. Kupní cena za
nemovitosti i movité věci byla sjednána zcela určitě konkrétními částkami;
neplatnost kupní smlouvy z důvodu neurčitosti ujednání o kupní ceně nemůže
způsobit potřeba změny ujednání o její splatnosti, resp. podmínkách její
výplaty. Závazek žalované k peněžitému plnění (výplatě kupní ceny) nemohl
zaniknout z důvodu dodatečné nemožnosti plnění; naopak byl splnitelný i bez
součinnosti Volksbank, a. s., byť za ztížených podmínek (§ 575 odst. 2 obč. zák.). Kupní cenu za movité věci v částce 7,000.000,- Kč mohla žalovaná uhradit
včas z vlastních zdrojů. V rozporu s dobrými mravy postupovala výlučně
žalovaná, neboť přes své výslovné ujištění v kupní smlouvě neuhradila kupní
cenu za nemovitosti ani za movité věci. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první,
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)] a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
spatřuje žalovaná v tom, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Vzhledem k tomu, že se námitkou věcné nepříslušnosti zabýval již odvolací soud
[aplikoval ustanovení § 9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o. s. ř. ve spojení s § 261
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „obch. zák.“)], představuje uvedená námitka dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní
posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o. s. ř. rozhodují dále krajské soudy v
obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně
sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů o
peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jsou pro určení věcné příslušnosti až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, a to
podle stavu, který tu byl v době zahájení řízení.
Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Ustanovení § 261 odst. 1 vymezuje závazkové vztahy mezi podnikateli, které
vznikají při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahy v rámci jejich
podnikatelské činnosti, nebo vztahy, které k ní mají přímý vztah. Ze slova
„týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje
zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou stranami tohoto vztahu, ale i
o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve
vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními
jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v
obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku (např. kupní smlouva o prodeji
nemovitostí), a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí
úprava obchodního zákoníku (např. v kupní smlouvě sjednaná smluvní pokuta,
srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář.
13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 896).
V dané věci není pochyb o tom, že účastnice právního vztahu jsou podnikatelé
zapsaní do obchodního rejstříku. Předmětem podnikání žalobkyně je poskytování
bankovních služeb, které jsou uvedeny v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve
znění pozdějších předpisů; předmětem podnikání žalované bylo ke dni zahájení
řízení (7. 4. 2009) mimo jiné poskytování ubytovacích služeb a pronájem
nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Je zřejmé, že se v kupní smlouvě, na
jejímž základě žalobkyně uplatnila své právo na smluvní pokutu, jednalo o
převod nemovitostí a movitých věcí z obchodního majetku žalobkyně do obchodního
majetku žalované a že nemovitosti měly sloužit k podnikání žalované
(poskytování ubytovacích služeb) i k podnikání žalobkyně, která zde měla (mimo
jiné) nadále provozovat bankomat na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor
v převáděných nemovitostech. Odvolací soud tudíž pochybil, jestliže uzavřel, že
se vztah mezi účastnicemi řízení řídí občanským zákoníkem s odůvodněním, že
kupní smlouvu uzavřely podle § 588 a násl. obč. zák. a že prodej nemovitostí
ani movitých věcí nespadá do předmětu podnikání žalobkyně. S přihlédnutím ke
všem okolnostem je zřejmé, že se kupní smlouva, resp. převod předmětných
nemovitostí a movitých věcí, týkal podnikatelské činnosti žalobkyně i žalované
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4891/2010, a
usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1082/2012). Uzavřená kupní smlouva
směřovala ke snížení obchodního majetku (§ 6 odst. 1 obch. zák.) žalobkyně a
zvětšení obchodního majetku žalované; v takovém případě nelze dospět k jinému
závěru, než že je převod nemovitostí mezi právnickými osobami předmětem jejich
podnikatelské činnosti (bez ohledu na to, zda je převod nemovitostí předmětem
jejich podnikání zapsaným v obchodním rejstříku či nikoliv), neboť současně
dochází ke zvětšení nebo zmenšení majetku, který byť i nepřímo slouží k jejich
podnikatelské činnosti. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně při
převodu předmětných nemovitostí vystupovala jako jejich vlastník a nikoliv
podnikatel. Žalobkyně předmětné nemovitosti využívala rovněž ke své
podnikatelské činnosti, neboť zde jako banka provozovala bankomat za účelem
poskytování bankovních služeb, a v této činnosti hodlala pokračovat i po
převodu nemovitostí na žalovanou. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Závěr odvolacího soudu, že Obvodní soud pro Prahu 5 je věcně příslušný jako
soud prvního stupně, je nesprávný. Projednal-li tento soud věc a rozhodl o ní
jako soud prvního stupně a rozhodl-li Městský soud v Praze o odvolání proti
jeho rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť o věci
rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit;
jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k novému řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Za
této situace pak považoval za předčasné zabývat se věcí z pohledu dalších
dovolacích námitek podřaditelných dovolacím důvodům uvedeným v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Názor žalobkyně, že zrušení rozsudků soudů obou stupňů pouze z důvodu jejich
věcné nepříslušnosti by bylo projevem přepjatého formalismu, nemůže obstát. Ani
případná úvaha, že odvolací soud rozhodl věcně správně (nepochybil skutkově ani
právně), by nebyla sto odvrátit zrušení rozhodnutí z důvodu věcné
nepříslušnosti soudů. Řízení před soudy v České republice je (mimo jiné)
ovládáno zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst.
1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod). Žalované proto
nemůže být upřeno právo na to, aby o věci rozhodl věcně příslušný soud.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i o nákladech dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. října 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu