33 Cdo 2991/2024-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Zuzanou Čumpelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, o zaplacení 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 342/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 80/2024-115, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Čumpelíkové, advokátky.
žalobkyni 600.000 Kč s příslušným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 80/2024-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy vzaly za prokázané, že účastnice uzavřely dne 3. 9. 2009 smlouvu o budoucí smlouvě kupní (ve znění dodatku ze dne 13. 11. 2009), jíž se žalovaná zavázala uzavřít kupní smlouvu na část pozemku p. č. XY v k. ú. XY do 1. 9. 2010. Žalobkyně složila jako zálohu na budoucí kupní cenu žalované částku 600.000 Kč, která měla být vrácena společně se sjednanou smluvní pokutou, nedojde-li k uzavření realizační smlouvy; kupní smlouva nebyla uzavřena.
Zmocněnec žalované podáním ze dne 6. 3. 2013 informoval žalobkyni o vývoji situace a o tom, co vše je třeba ještě učinit, aby mohl být prodej realizován a vyjádřil přesvědčení, že dopadne-li vše dobře, může k prodeji dojít do konce roku 2013. Dopisem ze dne 14. 6. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení složené zálohy nebo k převodu sporné nemovitosti do jejího vlastnictví podle předchozích ujednání.
Podle odvolacího soudu je smlouva o budoucí smlouvě kupní platná. Lhůta k uzavření realizační kupní smlouvy uplynula dne 1. 9. 2010 a následující den začala běžet promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení složené zálohy. Dopisem zmocněnce žalované ze dne 6. 3. 2013 nedošlo k uznání závazku ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které by mělo za následek prodloužení promlčecí doby. Nešlo o nový „příslib“, spíš o „přání“, nadto tato komunikace proběhla až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně od samého počátku věděla, že došlo k bezdůvodného obohacení a kdo se na její úkor obohatil.
Z ničeho nevyplývá, že by smluvní strany spolu po celou dobu v přiměřených intervalech jednaly a průběžně se navzájem utvrzovaly, že se cítí být závazkem k uzavření kupní smlouvy stále vázány. Není opodstatněn závěr, že teprve počátkem července 2022, tj. téměř po dvanácti letech od smlouvou sjednaného termínu, žalobkyně nabyla přesvědčení, že k uzavření kupní smlouvy nedojde. Jestliže čekala devět let od dopisu zmocněnce, než podala žalobu, nelze ve vznesené námitce promlčení spatřovat ani náznak jednání odporujícího dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s řešením otázek počátku běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení a rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Podle dovolatelky ustálená judikatura (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“) formulovala a odůvodnila závěr, že bezdůvodné obohacení může nastat i v případě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se posléze neuskuteční.
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že právní důvod plnění odpadl, je pak založen i v situaci, kdy prodávající vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn. K výtkám dovolatelky zpochybňujícím závěr odvolacího soudu o uplynutí dvouleté promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. je nezbytné zdůraznit, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní.
Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tedy nelze v daném případě spojovat s tím, kdy byl vytvořen takový stav, z něhož bylo seznatelné, že kupní smlouva realizována nebude (červenec 2022), ale již s okamžikem marného uplynutí lhůty k uzavření budoucí kupní smlouvy, tedy dnem 2. 9. 2010; tento moment určuje okamžik, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o vzniku bezdůvodném obohacení.
Ohledně vznesené námitky promlčení (a jejího rozporu s dobrými mravy) dovolatelka poukazuje na to, že byla ujišťována zmocněncem žalované, že dluh bude splněn (smlouva bude uzavřena) a odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se uvádí, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Již například v usnesení ze dne 23.
6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1600/2015, Nejvyšší soud vyložil, že dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva proti němu uplatňovanému, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a z 3.
6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nezakládá přípustnost dovolání, neboť byla odvolacím soudem posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tento závěr obstojí i s přihlédnutím k respektované zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“ (tj.
zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým), jejímž projevem je mimo jiné i institut promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014). Napadá-li dovoláním žalobkyně rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu