U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
A.T.L. consulting s.r.o., se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a
(identifikační číslo 282 08 528), zastoupené Mgr. Jaroslavem Suttnerem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, proti žalovanému Mgr. S. T.,
zastoupenému JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská
653/17, o 103.459,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 26 C 369/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 2. 2016, č.j. 95 Co 266/2015-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
5.560,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Suttnera,
advokáta.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek (pro uznání) ze
dne 1. 10. 2015, č.j. 26 C 369/2015-19, jímž Obvodní soud pro Prahu 10
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 103.459,- Kč a na nákladech řízení
18.189,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího
soudu byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Se
soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že žalovaný nedostál své povinnosti
vyjádřit se k podané žalobě, uvedl-li pouze, že pohledávku neuznává a že na ni
žalobkyně nemá nárok.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž prosazuje
názor, podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného žalobou,
jestliže se včas vyjádřil tak, že nárok neuznává a že žalobkyně nemá na
požadované plnění právo. Považoval-li soud jeho vyjádření za nedostatečné, měl
ho vyzvat k doplnění. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací
soud dovolání žalovaného zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., dále jen „o.s.ř.“). Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak –
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.). Dovolání není přípustné; procesní otázka – zda lze vydat rozsudek pro uznání
podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o.s.ř., jestliže se žalovaný
vyjádřil sice včas, ale jen tak, že nárok neuznává – již byla Nejvyšším soudem
vyřešena a dovolací soud v souzené věci nemá důvod se od níže uvedených závěrů
odchýlit. Z obsahu spisu se podává, že žalobou z 19. 9. 2014 se žalobkyně po
žalovaném domáhala zaplacení 103.459,- Kč s tvrzením, že účastníci uzavřeli 7. 4. 2008 smlouvu, jíž se zavázala vést účetnictví související s podnikáním
žalovaného, který se zavázal jí za služby platit měsíčně stanovenou částku. Podle článku IV smlouvy pak byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v případě
prodlení s úhradou platby přesahující čtrnáct dnů smluvní pokutu 0,5% denně z
dlužné částky (z měsíční splátky); výši nároku z titulu smluvní pokuty
žalobkyně vyčíslila částkou 103.459,- Kč. Usnesením z 23. 6. 2015, č.j. 26 C
369/2015-9, které mu bylo doručeno 17. 7. 2015, soud prvního stupně žalovaného
vyzval, aby se ve věci samé ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně
vyjádřil, zda nárok uplatněný žalobou – zčásti nebo co do základu – uznává, aby
– neuzná-li jej v plném rozsahu – vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu, označil důkazy k prokázání svých tvrzení a připojil
listiny, jichž se dovolává. Žalovaného poučil, že bude mít za to, že nárok,
který je proti němu žalobou uplatněn, uznává, jestliže se bez vážného důvodu
včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání. Žalovaný se vyjádřil podáním datovaným 14. 8. 2015, v němž uvedl, že
„pohledávku … neuznává, a to ani co do základu, ani co do jejích jednotlivých
částí“, a že žalobkyně na částku, kterou učinila předmětem řízení, „nemá
právo“.
Slíbil, že „odmítavé procesní stanovisko“ blíže doplní zmocněnec, jehož
plnou moc přiložil. Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve věci
písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě
písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo
co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření
obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li
nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné
vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví
svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů,
jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících
skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že –
ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými
konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další
skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v
jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný
rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením
žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li
také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo
1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo
2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013). Výzva k doplnění podání z 14. 8. 2015 nepřichází – pojmově – v úvahu
(žalovaný, zastoupen advokátem, byl soudem prvního stupně výslovně vyzván k
vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu /§ 114b odst. 1
o.s.ř./, a řádně poučen o důsledcích, které nastanou, pokud se nevyjádří /§
114b odst. 5 o.s.ř./). Odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, je pro souzenou věc nepřípadný. Ústavní soud v jím projednávaném
případě volil vstřícnější postup při dopadu fikce uznání podle § 114b odst. 5
o.s.ř. s ohledem na účastnici, která vyjádření formulovala jako osoba práva
neznalá a nezastoupená advokátem. Protože odvolací soud shledal všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro
uznání splněny, tedy i ty, které se vztahují k povaze věci nebo okolnostem
případu, je námitka dovolatele, že se jimi nezabýval, bezpředmětná. Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c
odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu