USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1) M. R. a 2) Š. R., oběma
bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze
8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 128/2014, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 30 Co
338/2016-202, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 30 Co
338/2016-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výše úroku z
prodlení činí 7,75 % ročně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
dovolání, které mají za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, konkrétně, zda postupně uplatňované kompenzační námitky dlužníka
(žalovaného) směřující k započtení jeho několika pohledávek proti jediné
pohledávce věřitele (žalobce), které v součtu převyšují věřitelovu pohledávku,
lze považovat za neurčité, tzn. za právní jednání, s nímž není možno spojovat
jakékoli právní důsledky. Se zřetelem k požadavku srozumitelnosti a určitosti
dovolatelé určili započítávaným pohledávkám pořadí, v němž se jimi měl soud
zabývat. Za logické považují, že shledal-li by soud již první započítávanou
pohledávku za důvodnou, pak by nebylo třeba se zabývat dalšími pohledávkami v
pořadí, případně by se takovými pohledávkami zabýval, jen pokud by výše
předchozí započítávané pohledávky nedosáhla žalobcem uplatněného nároku. Za
možný způsob započtení považují dovolatelé postup, při němž každá „další
pohledávka“ je k započtení uplatňována jen podmíněně, tj. pro případ, že soud
„předcházející“ započítávanou pohledávku neuzná po právu, případně ji uzná za
existující jen ve výši nižší, než je žalobcem uplatněný nárok. Se zřetelem k
charakteru této námitky, mající charakter procesní obrany, žalovaní nemohli
dopředu vědět, kterou ze započítávaných pohledávek soud vyhodnotí jako „po
právu“, a proto po nich nelze spravedlivě požadovat, aby určili, kterou z
pohledávek pro zápočet vůči konkrétní pohledávce žalobce zvolili. Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny nebo od kterých se odvolací soud odchýlil, a zda je
tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelé
tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto
ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který
jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru,
že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna
jsou.
Žalovaní dovoláním vymezenou právní otázku staví na vlastní skutkové verzi
(zpochybňují správnost zjištění odvolacího soudu) a prosazují názor, že ve
vyjádření k žalobě ze dne 14. 8. 2014 pohledávky (pět pohledávek za žalobcem) k
započtení proti žalované pohledávce „započítávali postupně“ a určili pořadí, v
jakém se tak má stát (na rozdíl od odvolacího soudu, který uzavřel, že tak
učinili kumulativně). Pomíjejí, že samotné hodnocení důkazů soudem – opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., který platí i pro
odvolací řízení (§ 211 o. s. ř.) – zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř., že dovolací soud je vázán skutkovým
stavem zjištěným odvolacím soudem a že nesprávná či neúplná skutková zjištění
nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Navíc nelze pominout, že k právní otázce určitosti zápočtu (právního jednání)
se Nejvyšší soud vyjádřil v poslední době např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o
neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet
pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž
z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které
nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je
shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu
nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti
kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky
zápočtem zaniknou“ (dále srovnej k určitosti zápočtu např. jeho usnesení ze dne
22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, usnesení ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29
Odo 1021/2006, rozsudek ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení
ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině,
když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl, dále rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, a
usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, všechna rozhodnutí jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nejde tedy o
otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Ve vztahu k otázce, „zda v případě neurčitosti námitky započtení několika
pohledávek žalovaných, které v souhrnu zjevně překračují výši žalobcem
uplatněné pohledávky, přičemž žalovaní nespecifikovali, která pohledávka a v
jakém rozsahu má v důsledku započtení zaniknout, je povinností soudu žalované o
tomto nedostatku poučit a vyzvat je k nápravě postupem podle § 5 o. s. ř. a §
43 odst. 1 o. s. ř., tj. poučit žalované o jejich procesních právech a
povinnostech a současně je vyzvat k opravě nebo doplnění podání, které takovou
vadou trpí,“ dovolatelé nevymezili, o který z případů přípustnosti dovolání se
v jejich případě jedná.
Domáhají-li se totiž revize řešení několika otázek, ať
již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně
vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že
jsou povinni uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od
„ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v
rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím
soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Přípustnost dovolání není způsobilý založit argument, že se odvolací soud při
řešení otázky nepřípustných novot v odvolacím řízení podle § 205a o. s. ř. odchýlil od blíže neoznačeného (v praxi dovolacího soudu) „ustáleného řešení
této otázky;“ na základě vlastní verze skutku pouze citují znění uvedeného
ustanovení, aniž by uvedli, od jakého ustáleného řešení této konkrétní otázky
procesního práva se rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich přesvědčení
odchyluje. Řádným vymezením přípustnosti dovolání nemůže být jejich závěr, „že
problematika výkladu § 205a o. s. ř. nečiní v praxi problémy“ (v té souvislosti
odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1591/2011). Dovolatelé jsou totiž povinni vymezit přípustnost tak, že uvedou,
které ze čtyř kritérií v ustanovení § 237 o. s. ř. mají za naplněné, přičemž
jsou povinni danou právní otázku (její ustálené řešení) specifikovat takovým
způsobem, aby z dovolání bylo patrno, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu s
jejím ustáleným řešením v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že se jim nedostalo, ač se tak
mělo stát s ohledem na názor soudu o neurčitosti právního jednání, poučení
podle § 118a odst. 2, popř. odst. 3 o. s. ř.), pak přehlíží, že k vadám řízení
dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na
základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti
dovolání podle s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění jejich procesní
povinnosti. Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaných na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o
samotném dovolání. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.