32 Cdo 2196/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně EURO SYSTEM, spol. s.r.o., se sídlem v Luhačovicích,
Pozlovice čp.361, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 45476187, zastoupené
JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí
220, proti žalované TATRA TRUCKS a.s., se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry
1450/1, PSČ 742 21, identifikační číslo osoby 01482840, zastoupené JUDr.
Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Preslova
361/9, o zaplacení 89 059,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 177/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2016, č. j. 15 Co 444/2015-294, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2016,
č. j. 15 Co 444/2015-294, v části směřující proti výroku pod bodem I. b) se
odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2016, č. j. 15 Co
444/2015-294, v rozsahu výroku pod bodem I. a) a pod body II. a III. se zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení
kupní ceny dodaného zboží (spojovacího materiálu). Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 18 C
177/2010-269, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 18 C
177/2010-291, zamítl žalobu a uložil žalobkyni zaplatit žalované a České
republice náklady řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé
tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 68 901 Kč s příslušenstvím [bod I. a) výroku] a potvrdil ho ve zbývající části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba
v rozsahu částky 20 158,60 Kč s příslušenstvím [bod I. b) výroku]. Dále ho
změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni
náklady řízení ve výši 39 591 Kč a České republice náklady řízení ve výši 67
825 Kč. Rovněž tak rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice
náklady řízení ve výši 20 260 Kč [bod II. výroku]. Odvolací soud také uložil
žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 592 Kč [bod
III. výroku]. Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že v rámci
obchodní spolupráce žalobkyně dodávala právní předchůdkyni žalované
(společnosti TATRA a.s.) na základě jejich objednávek spojovací materiál
(šrouby). Na dodávky šroubů označeného v objednávkách právní předchůdkyně
žalované číslo 361036 a číslo 152933, jejichž kupní cena je předmětem řízení,
byly podle shodného posouzení soudů obou stupňů uzavřeny mezi žalobkyní jako
prodávající a právní předchůdkyní žalované jako kupující podle § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) platné kupní smlouvy. Po dodání zboží
dne 26. 8. 2009 vzniklo žalobkyni právo na zaplacení jejich kupní ceny, kterou
účtovala fakturou číslo 29192 ve výši 39 674,60 Kč a fakturou číslo 29193 ve
výši 49 385 Kč. Odvolací soud vzal rovněž za prokázané, že žalovaná reklamovala
u žalobkyně vadu dodaného zboží spočívající v praskání šroubů a současně
uplatnila nárok z vad ve formě náhradní dodávky šroubů; důvodnost reklamace
byla prokázána znaleckým posudkem, podle něhož dodané šrouby nevyhovují
požadavku na jejich pevnost. Podle charakteru vady šlo podle odvolacího soudu o
porušení smlouvy podstatným způsobem. Nebyla-li proto reklamace vyřešena formou
náhradní dodávky šroubů a žalobkyně oznámila kupující, že vady neodstraní, byla
podle posouzení odvolacího soudu žalovaná oprávněna odstoupit od kupní smlouvy
založené objednávkou číslo 361036, což učinila v rámci protokolu o jednání dne
23. 10. 2014. V důsledku důvodného odstoupení od smlouvy tak zanikla ve smyslu
§ 351 odst. 1 obch. zák.
všechna práva a povinnosti z kupní smlouvy vážící se k
části jejího předmětu, ve vztahu ke kterému bylo odstoupeno, včetně povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni kupní cenu ve výši 20 158,90 Kč za dodaných vadných
200 kusů šroubů, aniž by se však toto odstoupení jakkoli dotklo práv a
povinností smluvních stran týkajících se dalšího dodaného zboží, které nebylo
reklamováno. Nárok žalobkyně na úhradu kupní ceny zboží účtovaného fakturami
číslo 29192 a 29293 se tak podle odvolacího soudu snížil na částku 68 901 Kč. Proti nároku žalobkyně na zaplacení vyúčtované kupní ceny bezvadného zboží
uplatněné v řízení se žalovaná bránila tvrzením, že pohledávka žalobkyně
zanikla v důsledku jednostranného zápočtu žalované ze dne 20. 4. 2010. Podle
posouzení soudu prvního stupně šlo o platný zápočet, odvolací soud však tento
názor nesdílí a zápočet považuje za absolutně neplatný pro jeho neurčitost ve
smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na
konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že pokud právní
předchůdkyně žalované provedla jednostranný zápočet v dopise ze dne 20. 4. 2010
tak, že oproti součtu pohledávek žalobkyně označených čísly faktur, výší
účtované částky a údaji o jejich splatnosti provedla zápočet součtu vlastních
pohledávek označených shodným způsobem, jde o neurčitý právní úkon, „neboť z
něj není patrno, které konkrétní pohledávky se vzájemně setkaly, jenž zcela
vylučuje v případě, že by některá ze započítávaných pohledávek nebyla důvodná,
dospět k závěru, jakým způsobem se setkaly a zanikly započítávané pohledávky
další.“ Tuto neurčitost posuzovaného právního úkonu nešlo podle odvolacího
soudu odstranit ani jeho výkladem. Odvolací soud rovněž vyloučil možnost jeho
konvalidace v souvislosti s pokusem žalované při jednání soudu doplnit a
upřesnit předmětný zápočet tím způsobem, že na své straně provedla specifikaci
jednotlivých konkrétních nároků započítávaných vůči nároku žalobkyně
uplatněného žalobou, avšak opět pouze jen vůči součtu obou faktur, resp. jejich
částí, po odečtení částky 20 158,60 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že vyjma částky 20 158,60 Kč představující kupní
cenu vadných šroubů, ve vztahu k níž žalovaná od kupní smlouvy odstoupila, je
nárok žalobkyně na zaplacení zbývající kupní ceny důvodný. Proto změnil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě v rozsahu částky
68 901 Kč s příslušenstvím, a potvrdil ho ve zbytku zamítavého výroku. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka odvolacímu soudu
konkrétně vytýká, že pokud posoudil její zápočet jako absolutně neplatný právní
úkon pro jeho údajnou neurčitost z důvodu, že z něj není patrno, které
konkrétní pohledávky se vzájemně setkaly, jenž zcela vylučuje v případě, že by
některá ze započítávaných pohledávek nebyla důvodná, dospět k závěru, jakým
způsobem se setkaly a zanikly započítávané pohledávky další, vázal své
rozhodnutí na podmínku, která nenastala. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž
nepostupoval správně, opřel-li svůj závěr o neplatnosti zápočtu o judikaturu
řešící otázku zápočtu více pohledávek dlužníka převyšujících ve svém součtu
pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných
pohledávek zanikla a která nikoliv. O takovou situaci však v souzené věci
nešlo, když podle dovolatelky odvolací soud přehlédl, že proti sobě byly
započítány pohledávky stejné výše. Kromě toho by závěr o neurčitosti zápočtu podle dovolatelky bylo možné
učinit pouze tehdy, že by ani jeho výkladem nebylo možné zjistit to, co chtěla
projevit. Tak tomu však v souzené věci není, neboť její vůle i určitost jsou z
listiny obsahující zápočet jednoznačně patrné. Kromě toho žalovaná tento svůj
projev vůle zcela srozumitelným a určitým způsobem při jednání u soudu prvního
stupně dále upřesnila, přičemž žalobkyně pravost či výši pohledávek žalované v
řízení před soudem prvního stupně nikdy nezpochybnila; učinila tak až v rámci
podaného odvolání. Dovolatelka rovněž namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže se
o názoru odvolacího soudu posoudit předmětný zápočet jako absolutně neplatný
právní úkon dozvěděla až po vyhlášení rozsudku v rámci jeho ústního odůvodnění. Tvrdí, že v případě řádného poučení jí přitom nic nebránilo kompenzační úkon
případně zopakovat. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu
zamítne, příp. aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolatelka napadla dovoláním výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c
odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti
dovolání.
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na
jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje
též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne
29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník
2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon
1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části
zamítavého výroku ve věci samé ohledně částky 20 158,60 Kč s příslušenstvím,
nemohla být touto částí rozhodnutí žalované způsobena žádná újma na jejich
právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu jeho výroku pod bodem I. b) podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn
nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle § 243c odst. 3 věty první a § 218
písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho
měnícího výroku ve věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při
řešení otázky určitosti úkonu žalované směřujícího k započtení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Odvolací soud rozhodl paradoxně v rozporu s těmi rozhodnutími Nejvyššího soudu
(srov. rozsudky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a ze dne 18. 2.
2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, dále usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo
174/2004, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, a ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, jež jsou – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), na které v
odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazoval na podporu svého závěru o
neurčitosti úkonu žalované směřujícího k započtení. Odvolací soud totiž
přehlédl základní předpoklad, na kterém odkazovaná rozhodnutí zakládají závěr o
neurčitosti právního úkonu, totiž že součet pohledávek na straně jedné
převyšuje součet pohledávek na straně druhé, přičemž nelze z projevu vůle
kompenzujícího určit, které pohledávky zápočtem zanikly a které nikoli (shodně
srov. dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23
Cdo 1212/2007, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, a ze dne 29. 10.
2014, sp. zn. 32 Cdo 1425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, ze dne
22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo
1774/2015, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9
Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod
číslem 20). Tento předpoklad však nebyl v souzené věci naplněn, neboť součet
pohledávek započítávaných na obou stranách byl shodný, přičemž obě pohledávky
žalované s pozdější splatností byly splatné v týž den 31. 3. 2010, ke kterému
započítávané pohledávky zanikly (se setkaly). Neurčitost zápočtu pak nepůsobí
ani to, že v úkonu žalované ze dne 20. 4. 2010 není konkrétně uvedeno, které
pohledávkyproti kterým pohledávkám se započítávají, neboť byla-li by kterákoli
pohledávka započítána proti kterékoli pohledávce, důsledek by byl vždy stejný –
všechny započítávané pohledávky by zápočtem zanikly ke dni 31. 3. 2010.
Namítala-li proto dovolatelka, že v souzené věci nelze aplikovat závěry
judikatury Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud odkazoval v napadeném
rozhodnutí na podporu svého závěru o absolutní neplatnosti předmětného zápočtu
z důvodu jeho neurčitosti, je tato její kritika zcela na místě a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Vzhledem k závěru, který Nejvyšší soud v této věci učinil, bylo bezpředmětné se
zabývat tvrzenou vadou překvapivosti rozhodnutí. Vady uvedené v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož
i jiné (další) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolatelka nenamítala a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a ve všech
závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první a věta třetí o. s.
ř.). S ohledem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení jako
rozhodnutí závislého na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
bylo posouzení náležitostí přípustnosti a důvodnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků o nákladech řízení bezpředmětné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu