32 Cdo 1425/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně TopFin.cz, a.s., se sídlem v Brně, Hněvkovského 30/65,
PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 46345647, zastoupené Mgr. Ing. Hanou
Továrkovou, advokátkou se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti
žalované KAROSERIA a.s., se sídlem v Brně, Heršpická 758/13, identifikační
číslo osoby 46347453, zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Botanická 785/9, o zaplacení 1 326 255 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 165/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo
84/2012-214, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo
84/2012-214, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně (a předtím její právní předchůdkyně D. S. Factoring, s.r.o., se sídlem v Brně, Londýnské nám. 2, identifikační číslo
osoby 47973471 - dále též jen „žalobkyně“) domáhala podanou žalobou po žalované
zaplacení žalované částky z titulu pohledávky, kterou jí postoupila společnost
AUTOMOTIF s. r. o. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. 12 Cm 165/2009-147,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 326 255 Kč s příslušenstvím a
náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 1. října 2008 byla uzavřena mezi
žalobkyní a společností AUTOMOTIF s. r. o. faktoringová smlouva - rámcová
smlouva č. 80905 o úplatném postupování pohledávek, v níž se společnost
AUTOMOTIF s. r. o. zavázala převádět na žalobkyni své pohledávky za odběrateli
s tím, že jednotlivé pohledávky budou blíže specifikovány v jednotlivých
přílohách smlouvy podepsaných oběma smluvními stranami. Žalovaná souhlasila s
faktoringem v dopise ze dne 15. září 2008, v němž rovněž prohlásila, že faktury
vystavené společností AUTOMOTIF s.r.o. bude hradit na účet žalobkyně. Dne 10. října 2008 byla uzavřena mezi žalobkyní a společností AUTOMOTIF s. r. o. smlouva o převodu pohledávek č. 18002, jejímž předmětem bylo postoupení
pohledávek společnosti AUTOMOTIF s. r. o. za žalovanou vyúčtovaných fakturami
č. 080105, 080106, 080108, 080109 a 080111 v celkové výši 1 326 255 Kč. Pokud
bylo toto postoupení pohledávek oznámeno žalobkyní dlužníkovi (žalované) pouze
poznámkou na fakturách, které obvykle vystavuje účetní a nikoli osoba oprávněná
za společnost jednat ve vztahu k třetím osobám, nešlo podle soudu o řádné
oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi ve smyslu § 526 odst. 1 občanského
zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. – dále též jen „obč. zák.“). I přes toto
posouzení neuspěla žalovaná s obranou založenou na argumentaci, že žalobkyně
není ve věci aktivně legitimována, neboť poté, co postoupení pohledávek nebylo
žalované řádně oznámeno, její závazek vůči společnosti AUTOMOTIF s.r.o. zanikl
zápočtem pohledávek, který žalovaná následně provedla se společností AUTOMOTIF
s.r.o. a o této skutečnosti žalobkyni informovala. K takovému závěru nebylo
možné podle názoru soudu dospět z důvodu, že v okamžiku provádění zápočtu, tj. 30. listopadu 2008 nebyla společnost AUTOMOTIF s.r.o. věřitelem žalované a
nebylo možné tedy žádné pohledávky žalované na pohledávky společnosti AUTOMOTIF
s.r.o. započíst. V té době byla již vlastníkem pohledávek žalobkyně, a to na
základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. října 2008. Nebylo-li v této
smlouvě dohodnuto jinak, došlo již jejím uzavřením ke změně v osobě věřitele, a
to bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil,
popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyně se
stala smlouvou ze dne 10. října 2008 vlastníkem předmětných pohledávek a tyto
pohledávky jí žádným způsobem nezanikly. Usnesením ze dne 9. listopadu 2012, č. j.
1 Cmo 84/2012-205, rozhodl Vrchní
soud v Olomouci podle § 107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
tak, že na straně žalobkyně bude v řízení pokračováno se společností Worldwide
Finance, a.s., se sídlem v Brně, Hněvkovského 30/65, identifikační číslo osoby
46345647, a ve výroku označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl žalobu a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která
označil ze správná a pro stručnost na ně odkázal, dospěl na rozdíl od soudu
prvního stupně k závěru, že v situaci, kdy nebylo žalované postoupení
pohledávky řádně oznámeno, byla žalovaná oprávněna zprostit se svého závazku
vůči společnosti AUTOMOTIF s.r.o. tím, že plnila přímo jí. Za plnění je třeba
přitom považovat i započtení pohledávek žalované vůči pohledávkám této
společnosti jako postupitele s tím, že i po tomto započtení zůstala žalované
vůči uvedené společnosti pohledávka ve výši 47 242,50 Kč. Podle odvolacího
soudu není žádný důvod k tomu, aby plnění ve smyslu § 526 odst. 1 in fine obč. zák. bylo chápáno úzce jen jako splnění podle § 559 odst. 1 obč. zák. (tj. jako
zánik dluhu splněním), neboť žádné ustanovení občanského zákoníku ani
obchodního zákoníku této širší interpretaci nebrání výslovně ani nepřímo. Žalovaná tedy byla oprávněna započíst své pohledávky vůči uvedené společnosti,
a tím se závazku zprostila. To má ten důsledek, že žalobkyně není ve věci
aktivně legitimována. K odvolací námitce žalobkyně vysvětlil, že pouhá vědomost
a souhlas žalované se smlouvou o fakturaci ještě neznamená, že by postupitel
nemusel oznamovat dlužníkovi postoupení pohledávek ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák. Dokud není dlužníkovi postoupení pohledávky řádně oznámeno, svědčí mu
právo zprostit se závazku plněním postupiteli v souladu s ustanovením § 526
odst. 1 obč. zák., což žalovaná učinila. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. S odkazem na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. uvádí, že dovolání podává z
důvodu nesprávného právního posouzení věci a pro postižení řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka, poukazujíc na podstatu a význam faktoringových služeb na finančním
trhu, označuje napadené rozhodnutí i za zásadně právně významné, a to v
otázkách oznamování postoupení a započtení postoupených pohledávek. Dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu, že postoupení pohledávek nebylo
původním věřitelem žalované řádně oznámeno. Vytýká mu, že jím odkazovaný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 118/2007 neaplikoval v celém rozsahu,
pokud pominul tu jeho část, z níž vyplývá, že řádným oznámením o postoupení
pohledávky se rozumí nejen oznámení učiněné statutárním orgánem, ale i jinou
osobou oprávněnou za podnikatele jednat.
Zdůrazňuje, že povinnost k oznamování
cesními doložkami na fakturách vyplývala původnímu věřiteli z předmětné
faktoringové smlouvy s tím, že tuto povinnost plnil účetní původního věřitele v
rámci svého oprávnění podle ustanovení § 15 obchodního zákoníku. Výklad
uvedeného judikátu odvolacím soudem popírá podle dovolatelky smysluplnost
vnitřní organizace podnikatelských subjektů, pro něž by při akceptaci tohoto
názoru nemělo provozování specializovaného účetního oddělení žádný přínos. Závěr o oprávněnosti osoby vystavující faktury oznamovat cesi dovolatelka
dovozuje i z další judikatury vrchních soudů a Nejvyššího soudu, na niž
odkazuje. V další části dovolání dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu o možnosti
žalované započíst její pohledávku proti dosavadnímu věřiteli až do okamžiku,
kdy je dlužníku postoupení pohledávky oznámeno. Vytýká mu, že nijak neřeší
rozpor právního závěru v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
114/2003 s právním názorem téhož soudu v rozsudku sp. zn. 29 Odo 360/2005, o
nějž opřel svůj opačný závěr soud prvního stupně a podle něhož není možné, aby
postupitel po postoupení pohledávky uzavřel se žalovanou dohodu o zápočtu
vzájemných pohledávek, když k datu započtení již není věřitelem započítávané
pohledávky. Dovolatelka tak zastává názor, že zápočet provedený žalovanou je
neplatný, jelikož v okamžiku započtení nebyl adresát právního úkonu započtení
věřitelem pohledávek. Napadené rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud, aniž se jakkoli vypořádal s popsaným rozporem v judikatuře,
pouze konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně dospěl k závěru o
nemožnosti započtení. Vzhledem k uvedenému má dovolatelka za to, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nedostatečně zhodnotil skutečnost, že
žalovaná vyslovila s předmětným postupováním pohledávek souhlas, v němž před
jejich postoupením prohlásila, že pohledávky bude hradit na účet dovolatelky,
což následně neučinila. Souhlasem s prováděním faktoringu a prohlášením o
placení na účet dovolatelky žalovaná podle dovolatelky projevila vědomí o tom,
že její pohledávky mohou přejít na nového věřitele, a dobrou víru žalované při
započtení, jak činil odvolací soud, nelze presumovat. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4735/2010 a
další jeho judikaturu tvrdí, že oznámení žalované o započtení ze dne 30. listopadu 2008 je pro neurčitost absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že
žalovaná v předmětném oznámení započítávala více pohledávek, které v součtu
převyšovaly pohledávku věřitele o částku 47 242,50 Kč, aniž by z něho bylo
patrno, které části pohledávek se započtení týká. I kdyby však započtení bylo
platné, jednalo by se podle názoru dovolatelky s přihlédnutím ke všem
okolnostem ze strany žalované o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který
nepožívá právní ochrany. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně – oddíl B,
vložka 706, Nejvyšší soud zjistil, že dne 27. listopadu 2013 byla vymazána
obchodní firma žalobkyně Worldwide Finance, a.s. a téhož dne byla zapsána její
nová obchodní firma TopFin.cz, a.s. Nejvyšší soud proto takto označil žalobkyni
v záhlaví svého rozhodnutí. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, a je důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho,
jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky
přezkoumat závěr odvolacího soudu o platnosti zápočtu pohledávek ze strany
žalované.
Podle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Tvrdí-li dovolatelka v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že právní úkon žalované ze
dne 30. listopadu 2008 směřující k započtení pohledávek je neplatný pro
neurčitost, je tato její námitka oprávněná.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20
formuloval a odůvodnil právní závěr, že úkon započtení (§ 580 obč. zák.),
kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek,
převyšujících ve svém součtu pohledávky věřitele, aniž by z něj bylo patrno,
která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je
podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost. K tomuto závěru se
Nejvyšší soud přihlásil například v usnesení ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33
Cdo 4735/2010, jakož v řadě svých předchozích rozhodnutí (srovnej např.
rozsudky ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, a ze dne 10. dubna
2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a usnesení ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29
Odo 174/2004, ze dne 16. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 25.
června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009 a ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32
Cdo 4363/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Od tohoto
závěru nemá Nejvyšší soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci, v
níž jde o tutéž situaci, když dle zjištění odvolacího soudu „dokonce žalované
zůstala pohledávka vůči této společnosti i po tomto započtení ve výši 47 242,50
Kč.“ Přitom není zřejmé, část které z více započítávaných pohledávek měla
zápočtem zaniknout a které z více započítávaných pohledávek náleží zápočtem
nedotčená část 47 242,50 Kč. Za tohoto stavu je důvodná námitka dovolatelky, že
úkon žalované ze dne 30. listopadu 2008, směřující k započtení pohledávek, je
pro nesplnění požadavku určitosti absolutně neplatný podle § 37 odst. 1 obč.
zák. Dospěl-li odvolací soud na základě tohoto nesprávného posouzení k závěru,
že žalovaná se provedeným zápočtem svého závazku zprostila a žalobkyně za
těchto okolností není ve věci aktivně legitimována, nemůže toto jeho právní
posouzení obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
S ohledem na závěr o neplatnosti zápočtu pohledávek ze strany žalované by bylo
nadbytečné, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími dovolacími námitkami
zpochybňujícími platnost předmětného započtení pohledávek včetně tvrzených vad
řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v obou
souvisejících výrocích o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou
stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. října 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu