USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně L. Ž., zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o 43 982 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 185/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 53 Co 67/2024-89, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 823,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 43 982 Kč s příslušenstvím. Pojistná smlouva z 22. 11. 2010 a její součást – Doplňkové pojistné podmínky ŽP-DPP-SLUP-0004 – jsou co do vymezení kapitálové hodnoty pojištění a výše nákladů neurčité. Pojistnou smlouvu považuje proto za neplatnou, a zaplatila-li na pojistném celkem 166 000 Kč, má po zohlednění odkupného (115 018 Kč) a poskytnutého plnění z úrazového pojištění (7 000 Kč) právo na žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení žalované.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 53 Co 67/2024-89, potvrdil rozhodnutí ze dne 8. 2. 2024, č. j. 30 C 185/2023-42, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu o 43 982 Kč s 15 % úroky z prodlení od 5. 8. 2023 do zaplacení zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované ne náhradě nákladů řízení 15 294,40 Kč; současně přiznal žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 647,20 Kč. Dodatkem ze 17. 4. 2023 účastnice pojistnou smlouvu z 22. 11. 2010 podřídily ex tunc právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Podle odvolacího soudu dodatek není nicotným právním jednáním, protože jeho obsah není neurčitý nebo nesrozumitelný (§ 553 odst. 1 o. z.). Pokud dodatečně vyjasnil případné výkladové pochybnosti pojistné smlouvy, platí ustanovení § 553 odst. 2 o. z. Žalovaná majetkový prospěch (žalobkyní hrazené pojistné) nezískala bez právního důvodu a žalobkyni právo na žalovanou částku nenáleží (§ 2991 o. z.). Přípustnost dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, shledává žalobkyně v tom, že o třech právních otázkách, které vymezila, rozhoduje dovolací soud rozdílně a – současně – jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 1) Lze smlouvu uzavřenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. podřídit novému občanskému zákoníku; 2) Je možné, aby podnikatel uzavřel se spotřebitelem dohodu o narovnání označenou jako „dodatek“ , aniž by v rámci této dohody byla definována sporná práva; 3) Jsou soudy povinny z úřední povinnosti zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách v souladu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5.
4. 1993 a jsou vázány judikaturou SDEU týkající se této směrnice. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, dospěje-li k závěru, že je správné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně a právní předchůdkyně žalované uzavřely 22. 11. 2010 pojistnou smlouvu č. 7053565610. Šlo o typ životního pojištění s lhůtním měsíčním pojistným 1 000 Kč, s životním pojištěním pro případ smrti 30 000 Kč, s pojištěním závažných onemocnění 500 000 Kč, úrazovým pojištěním pro případ smrti úrazem 10 000 Kč, pojištěním trvalých následků s progresivním plněním od 0,01 % na 200 000 Kč, s pojištěním trvalé invalidity následkem úrazu 500 000 Kč a s denním plněním na dobu nezbytného léčení 200 Kč a dále s pojistným určeným k investování na kapitálovou hodnotu s garantovanou technickou úrokovou mírou 100 %, když obmyšlený nebyl určen.
Součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění ŽP-VPP-SLUP-0001 a Doplňkové pojistné podmínky ŽP-DPP-SLUP-0004, které určily způsob tvorby kapitálové hodnoty pojištění (konkrétní proces alokace pojistného). Z uhrazeného pojistného se oddělí část určená k pokrytí životního pojištění včetně nákladů kapitálové hodnoty s garantovanou technickou úrokovou mírou, z níž se strhávají srážky na sjednaná životní pojištění, rizikové pojištění, správní náklady, inkasní náklady a splátky počátečních nákladů.
Ze zbývající výše uhrazeného pojistného se vyčlení část určená k investování, jež představuje tzv. kapitálovou hodnotu negarantovanou, jejíž výše se rovná pojistnému sníženému o část, která je určena k pokrytí životního pojištění včetně nákladů. Aktuální částky k 3. 9. 2021 byly uvedeny v čl. 2 odst. 2.4 dodatku ze 17. 4. 2023, který strany sjednaly s výslovně deklarovaným úmyslem podřídit pojistnou smlouvu uzavřenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. právnímu režimu občanského zákoníku účinného od 1.
1. 2014. Dodatek podrobněji specifikoval a vyjasnil obsah závazkového vztahu účastnic, odstranil pochybnosti o obsahu pojištění a poskytl žalobkyni benefit podle jejího výběru (čl. 9, 8). Žalobkyně před uzavřením dodatku byla seznámena s jeho obsahem včetně pojistných podmínek, jejichž výčet je uveden ve smlouvě, s přehledem poplatků, s modelací budoucího pojištění s tím, že dodatek má přednost před zněním smlouvy. Podle čl. 2 odst. 2.3.2.
dodatku (Rekapitulace dosavadního průběhu pojistné smlouvy) pojistné za životní pojištění sjednané smlouvou „bylo a je“ určené na úhradu rizikového pojistného za uvedená životní pojištění a úhradu nákladů pojištění – „postačitelné pojistné za životní pojištění“, které se umísťuje do kapitálové hodnoty s garantovanou technickou úrokovou mírou. Z kapitálové hodnoty pojistitelka strhává rizikové pojistné a náklady na životní pojištění (počáteční, správní a inkasní náklady), a to způsobem, který je jednoznačně stanoven.
Čl. 2 odst. 2.3.5. obsahuje dohodu stran o konkrétní výši počátečních nákladů za životní pojištění. Podle čl. 2 odst. 2.4. je kapitálová hodnota pojištění aktuální hodnota pojištění a člení se na kapitálovou hodnotu s garantovanou technickou úrokovou mírou a kapitálovou hodnotu negarantovanou, která se skládá z kapitálové hodnoty s vyhlašovanou úrokovou mírou a kapitálových hodnot tvořených podílovými jednotkami vnitřních fondů. Jednotlivé částky jsou uvedeny v přehledu s tím, že žalobkyně vzala na vědomí aktuální stav – hodnotu pojištění a odkupného.
V čl. 2.3.5. (Počáteční náklady) strany sjednaly výši počátečních nákladů za životní pojištění (uhrazené splátky od počátku pojištění 5 984 Kč, neuhrazené splátky počátečních nákladů do konce pojištění 8 564, splátky počátečních nákladů za životní pojištění za celou pojistnou dobu 14 548 Kč). V čl. 3 odst. 1.2.3. (Dohoda o budoucím průběhu pojistné smlouvy) se strany dohodly na tom, že žalobkyně bude nadále hradit pojistné ve výši 1 000 Kč, že postačitelné pojistné za životní pojištění použije žalovaná přesně stanoveným způsobem a že pojistné na životní pojištění určené k investování a případné mimořádné pojistné (po odečtení poplatků) bude alokováno sjednaným způsobem.
Podle čl. 5 (Přehled poplatků) je pojistitelka je oprávněna účtovat administrativní poplatky za správu životního a neživotního pojištění, jejichž přehled je tabulkově specifikován. Od 6. 8. 2020 žalobkyně na pojistném zaplatila 30 000 Kč, poslední platbu pojistného ve výši 1 000 Kč uhradila 13. 2. 2023. Pojištění zaniklo k 17. 4. 2023 na žádost žalobkyně; žalovaná jí vyplatila tzv. odkupné ve výši 115 018 Kč. Po zániku pojištění poskytla žalovaná žalobkyni z úrazového pojištění plnění ve výši 7 000 Kč. K právní otázce ad 1).
Soudní praxe je ustálena v tom, že strany smlouvy mohou založit účinnost dohody přede dnem jejího uzavření, jinak řečeno, dodatek smlouvy může mít retroaktivní účinky. V rozsudku ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu. Smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy.
Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření.
Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků)“. V rozsudku ze dne ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že „zpětně mohou účinky právního úkonu působit, stanoví-li tak zákon nebo přípustná dohoda účastníků“. Platí, že zpětná účinnost dohody je přípustná, pokud není smluvní ujednání v rozporu s kogentní normou.
Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K právní otázce ad 2). Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.
z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o.
z. vyložit k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3601/2022). Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). V projednávané věci bylo výsledkem interpretce jednotlivých článků zjištění, že všechny údaje související s daným typem životního pojištění jsou v dodatku ze 17.
4.
2023 obsaženy (viz skutkový stav shora), takže nejde o právní jednání neurčité nebo nesrozumitelné; jak strany své ujednání formálně označily, není podstatné. K otázce ad 3). Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně nebo kterou dosud nevyřešil, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, nemůže být dovolání pro její řešení podle § 237 o.
s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není právní otázka formulovaná pod bodem 3), neboť odpověď na ni by neměla vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Výtkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, aniž by přitom formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, dovolatelka nevystihla způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Podle ustálené praxe je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09). Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu