33 Cdo 3113/2023-233
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 75/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně v řízení před finančním arbitrem uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 89 932 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 1. 2017 do zaplacení, které na její úkor získala žalovaná přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy č. 3828623412 uzavřené dne 15. 10. 2013, a současně se domáhala i určení, že pojistná smlouva je neplatná. Finanční arbitr nálezem ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13 (dále jen „nález finančního arbitra“), návrh zamítl. Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2020, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-18, finanční arbitr zamítl podané námitky a nález finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13, potvrdil.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 65 C 75/2020-61, zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13, potvrzeného rozhodnutím o námitkách ze dne 20. 2. 2020, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-18, tak, že Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956 se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, je povinna jí zaplatit 89 932 Kč se zákonným
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vyšel z toho, že účastnice sporu uzavřely 15. 10. 2013 pojistnou smlouvu č. 38286234-12 s počátkem pojištění od 30. 10. 2013, s pojistnou dobou 25 let, s pojištěním pro případ smrti nebo dožití, s garantovanou částkou pro případ smrti ve výši 10 000 Kč, s měsíčním běžným pojistným 3 125 Kč a s umístěním 100 % běžného i mimořádného pojistného do fondu korporátních dluhopisů ČP Invest. Dne 9. 12. 2015 žalobkyně jako pojistník požádala o ukončení pojištění s výplatou odbytného/odkupného, žalovaná dopisem ze dne 5. 1. 2016 žalobkyni sdělila, že dotyčná pojistná smlouva zanikla a informovala ji o vyplacení částky 22 568 Kč stanovené z kapitálové hodnoty pojištění snížené o nesplacené počáteční náklady, poplatek za odkupné a případné dlužné pojistné a navýšené o příslušnou část podílů na výnosech. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně stran vad řízení ani výhradám ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. K otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněná dozvěděla, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dospěl k závěru, že v dané věci takové skutkové okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 15. 10. 2013. Protože žalobkyně návrh na vydání bezdůvodného obohacení podala k finančnímu arbitrovi dne 11. 1. 2017, je to, co zaplatila na pojistném před datem 11. 1. 2015 promlčené. Přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se nepříčí dobrým mravům.
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 361/2022-163, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolání shledal přípustným pro řešení otázky týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou odvolací soud neřešil konformně s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu reflektující nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 11. 1. 2017) byl dovolatelkou uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) promlčen, označil za předčasný, a tudíž nesprávný. Odvolacímu soudu uložil, aby v dalším řízení určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty řešil v kontextu citovaného nálezu Ústavního soudu, tj. aby reflektoval, že vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy žalobce mohl reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení (tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno). Řečeno jinak, je třeba zjišťovat, kdy nastalo alespoň laické povědomí věřitele o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby.
6. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, změnil rozsudek soudu prvního stupně a nahradil nález Finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. Fa/Sr/Zp/30/2017-18, tak, že Generali České pojišťovně a.s. uložil povinnost zaplatit žalobkyni 89 932 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 1. 2017 do zaplacení, a dále jí uložil povinnost zaplatit sankci podle § 17a zákona č. 229/2004 Sb., o Finančním arbitrovi, ve výši 15 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
7. V intencích závazného pokynu Nejvyššího soudu a po zopakování dokazování odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok promlčen není, neboť nejdříve doručením sdělení o zániku pojištění (datovaným dne 5. 1. 2016) počala žalobkyni běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta s tím, že podání návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem (dne 11. 1. 2017) mělo za následek její stavení. Dále se odvolací soud zabýval objektivní promlčecí lhůtou a učinil následující právní závěry.
Ujednání uzavřené pojistné smlouvy ve vztahu k rizikovému pojistnému a ve vztahu k (počátečním, správním a inkasním) nákladům shledal jako zneužívající ujednání ve smyslu čl. 3 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, neboť jde o smluvní podmínky, které definovaly závazek pojistitele nejasně a neurčitě a žalobkyně nebyla s výší srážek na vrub kapitálové hodnoty pojištění seznámena. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) týkající se úvěrových smluv převzal jeho právní závěr o rozporu zákonné objektivní tříleté promlčecí lhůty s unijním právem s tím důsledkem, že se (v této nyní projednávané věci) objektivní promlčecí lhůta neužije.
Nepřisvědčil žalobkyni dovolávající se desetileté promlčecí lhůty z důvodu úmyslného bezdůvodného obohacení a námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil výše uvedeným způsobem a s odkazem na § 17a zákona č. 229/2002 Sb. rozhodl i o uložení sankce.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně (v rozporu s ustálenou judikaturou) posoudil otázku důvodů neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy a dále otázku nemožnosti aplikace objektivní promlčecí lhůty. K přezkumu dovolatelka předkládá jako dosud neřešenou otázku, zda je soud v řízení podle části páté o. s. ř. oprávněn uložit sankci podle § 17a zákona č. 229/2002 Sb.
9. Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se v souvislosti s posouzením promlčení nároku odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se otázky, zda testu přiměřenosti podléhá ujednání spotřebitelské smlouvy, jehož neurčitost spočívající ve vadě projevu při uzavírání smlouvy zakládá absolutní neplatnost dotyčné smlouvy podle obecné právní úpravy § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
14. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. 15. Dovolání je důvodné. 16. Právní vztah mezi účastnicemi vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 15. 10. 2013 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“ - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 17. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. 18. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. 19. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). 20. Závěry odvolacího soudu týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nebyly dovoláním zpochybněny. 21. Odvolací soud vzal za správný právní závěr soudu prvního stupně, že dotyčná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného a počátečních a správních nákladů a zároveň totožné ujednání vyhodnotil jako zneužívající (nepřiměřené). 22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. 23. Odvolací soud v projednávané věci aproboval závěr soudu prvního stupně, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů, a zároveň toto „ujednání“ shledal nepřiměřeným. Oba tyto závěry však logicky vzato nemohou obstát vedle sebe. 24. Z uvedeného je zřejmé, že nemůže (prozatím) obstát závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí lhůty. 25. Otázkou, zda může soud v tomto řízení rozhodnout o uložení sankce, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod poř. č. 1258/2007, v němž uvedl, že ustanovení § 17a zákona o finančním arbitrovi je plně akcesorické k meritornímu rozhodnutí o sporu podle § 1 odst. 1 zákona a povinnost platit sankci nastoupí „automaticky“ tehdy, neuspěje-li instituce ve sporu s klientem. Přestože sankce podle nynějšího § 17a zákona o finančním arbitrovi je „automaticky“ odvozena od neúspěchu v soukromoprávním sporu před arbitrem, nezbavuje ji to jejího veřejnoprávního charakteru; ten je však „převrstven“ automatismem nástupu sankce tehdy, je-li instituce shledána „procesně neúspěšnou“ v řízení o soukromém právu. Z hlediska soudní kontroly je proto podstatné, že uvedená sankce je součástí rozhodnutí arbitra v „hlavní“ věci, tedy věci soukromého práva, a sdílí její procesní osud i při případném následném rozhodování civilního soudu o „hlavní“ věci v režimu části páté občanského soudního řádu. Soud proto spolu s „hlavní“ věcí automaticky rozhodne i o případné povinnosti podle § 17a zákona o finančním arbitrovi, pokud ve výsledku klientovi, byť i jen zčásti, vyhoví (ať již žalobu podle části páté občanského soudního řádu podala instituce, nebo klient). 26. Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše popsaných důvodů nesprávným, zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu