33 Cdo 3208/2024-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech,
a.s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo 61860069,
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, proti žalované J. D., zastoupené Mgr. Petrem Němcem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o 14 897,10 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 119/2022, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 21 C
65/2024-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 601,50 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Petra Němce, advokáta.
prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024,
č. j. 21 Co 65/2024-381, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vzaly za prokázané, že účastnice uzavřely dne 17. 8. 2010 smlouvu o
revolvingovém úvěru. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, a proto žalobkyně dne 1.
4. 2012 pohledávku zesplatnila. Z tohoto důvodu byl dne 24. 5. 2012 vydán
rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem rozhodčí nález č. j. 102 Rozh. 1103/2012-13.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2012, č. j. 14 EXE
3500/2012-11, byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky přiznané rozhodčím
nálezem. Exekuce byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 1. 2022,
č. j. 15 EXE 3500/2012-173, zastavena a toto usnesení bylo rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 28 Co 116/2022-234,
potvrzeno; usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 29. 4. 2022.
Žalobkyně podala dne 26. 5. 2022 v rozsahu sporné částky s příslušenstvím návrh
na vydání elektronického platebního rozkazu. Proti vydanému elektronickému
platebnímu rozkazu ze dne 3. 6. 2022, č. j. EPR 142312/2022-10, podala žalovaná
odpor. V průběhu řízení pak vznesla námitku promlčení žalované částky.
K odvolání žalobkyně odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se
závěrem, že došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku podle § 408 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Promlčení doba
začala běžet dne 2. 4. 2012, kdy mohla žalobkyně pohledávku poprvé uplatnit.
Desetiletá promlčecí lhůta podle § 408 obch. zák. tak uplynula dne 2. 4. 2022,
resp. 4. 4. 2022, kdy mohla žalobkyně podat naposledy žalobu k soudu, jelikož
poslední den promlčecí doby, tj. 2. 4. 2022, připadl na sobotu. Žaloba ovšem
byla podána až dne 26. 5. 2022, tj. po uplynutí desetileté (objektivní)
promlčecí lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dílem spočívá na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem na řešení
právních otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny. Konkrétně:
1) dospěje-li po vydání rozhodčího nálezu v souvislosti s jeho výkonem
exekuční soud k závěru o jeho nevykonatelnosti, pak je-li podána žaloba do 30
dnů od právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, jsou zachovány její účinky a
pohledávku není možné považovat za promlčenou;
2) je-li podána žaloba do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o zastavení
exekuce, nelze uplatnit námitku promlčení, bylo-li řízení zahájeno před
uplynutím 10 promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo
5258/2016, a jeho usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3774/2017, je
přesvědčena, že nemohlo dojít z blíže rozvedených důvodů k promlčení práva na
zaplacení její pohledávky. Ve prospěch její argumentace svědčí závěr rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, podle něhož
pokud věřitel podal poté, co exekuce byla pravomocně zastavena bez zbytečného
odkladu žalobu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím
nálezem, k promlčení nedošlo. Obdobné závěry plynou z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019. S tímto odůvodněním žalobkyně
navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Dovolatelkou předkládané dvě právní otázky přípustnost dovolání nezakládají. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (tak
jak je tomu i v tomto případě), přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013,
ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn.
32
Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne
28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující právní závěr, podle něhož došlo k
promlčení žalovaného nároku podle § 408 obch. zák., neboť promlčecí doba začala
běžet dne 2. 4. 2012 a uplynula dne 2. 4. 2022, resp. 4. 4. 2022, jelikož
poslední den promlčecí doby připadl na sobotu. Žaloba byla podána až dne 26. 5. 2022, tj. po uplynutí desetileté (objektivní) promlčecí lhůty. I kdyby bylo dovolání přípustné, žalobkyně přehlíží ustálenou judikaturu
dovolacího soudu, podle níž:
- ke stavení běhu promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení
zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 99/2017),
- je aplikace § 402 až § 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem
Stavení a přetržení promlčecí doby, výslovně vyloučena § 408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná ustanovení“
obchodního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo
2613/2007),
- ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí
doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím
uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo
jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové
pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení
uplatnit námitku promlčení (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo
4091/2010, uveřejněném pod číslem 21/2014 Sb. rozh. obč.),
- se závěry, jež přijal v rozsudku ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo
1453/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod
číslem 41, se pojí (právě jen) s během jiných dob, než je objektivní desetiletá
promlčecí doba uvedená v § 408 obch. zák.,
- bez zřetele k tomu, zda běh obecné (ve smyslu ustanovení § 397 obch. zák. zásadně čtyřleté) promlčecí doby stavěl úkon učiněný v souladu s
ustanovením § 402 obch. zák., nebo zda (případně) došlo k prodloužení této
promlčecí doby písemným prohlášením dlužníka (§ 401 obch. zák.), anebo zda tato
promlčecí doba začala znovu běžet od písemného uznání závazku dlužníkem (§ 407
obch. zák.), na běh maximální délky promlčecí doby podle ustanovení § 408 obch. zák. tyto skutečnosti nemají žádného vlivu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020),
- ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí
doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím
uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo
jakékoliv následky pro její běh (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021,
sp. zn. 29 Cdo 1912/2021),
- uplatnil-li věřitel včas (ve lhůtě uvedené v ustanovení § 397 obch.
zák.) své právo u soudu, měla tato skutečnost za následek, že promlčecí doba
(po dobu tohoto řízení) „přestala běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode
dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; po uplynutí doby deseti let působí
pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1 obch. zák. – viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3657/2022),
které rozsudek odvolacího soudu konvenuje. Odvolací soud správně uzavřel, že
dříve vedená řízení (rozhodčí řízení, exekuční řízení) nemohou obecnou
desetiletou (objektivní) promlčecí dobu podle § 408 obch. zák. prodloužit. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu i
v rozsahu jeho nákladového výroku, ve vztahu k němu však není dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.