USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně Komerční banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33,
identifikační číslo 45317054, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalované D. T., bytem v XY,
zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10,
o zaplacení 108.428,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prostějově pod sp. zn. 14 C 79/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 47 Co 445/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6.969,60 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení k rukám JUDr. Romana Majera, advokáta.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
7. 2015, č. j. 14 C 79/2015-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 108.428,22 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o
nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 47 Co 445/2015-101, Krajský soud v Brně
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je z části založeno na řešení právní otázky, při němž se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na řešení právní otázky,
která již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu byla vyřešena, avšak má být
posouzena opětovně a jinak. Dovolatelka má za to, že podle jejího názoru se
odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže
se nevypořádal -v souvislosti se závěrem o včasnosti podané žaloby - s jejím
podáním ze dne 25. 1. 2017, jímž namítala opožděnost žaloby v návaznosti na §
16 zákona č. 216/1994 Sb. Za dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, která má
být posouzena opětovně a jinak, považuje dovolatelka otázku stavení promlčecí
doby v situaci neplatné rozhodčí doložky a na jejím základě vydaném rozhodčím
nálezu. Podle dovolatelky by měl dovolací soud revidovat závěr rozsudku ze dne
1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017 v otázce výkladu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož
promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí
smlouva je neplatná. Žalovaná naopak prosazuje názor, že podáním rozhodčí
žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky ve vztazích podle obchodního
zákoníku se promlčecí doba nestaví. S tímto odůvodněním navrhla, aby Nejvyšší
soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné
zamítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku
II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále
též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013). Ve vztahu k otázce stavení promlčecí doby při neplatné rozhodčí doložce
Nejvyšší soud v R 99/2017 dospěl na základě své předchozí judikatury
představované usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod č. 92/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesením ze dne 30. 9. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, k právním závěrům, podle nichž „při výkladu
ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného
ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení v občanském
zákoníku. Podle § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží bez ohledu na to,zda bylo
rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky (…)
Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích
řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva
podle obchodního či občanského zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný výklad
ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy,
bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci
řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla
následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení
rozhodčího nálezu, prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke
spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být
promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by
rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat
žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu
litispendence (…) závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §
403 obch. zák. docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě
platné rozhodčí doložky, je navíc v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 in fine
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž
právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.“
K těmto judikaturním závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usneseních
ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 ICdo 105/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20
Cdo 997/2017, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1043/2017, ze dne 27. 7. 2017,
sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, či v rozsudcích ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo
41/2014, ze dne 24. 8. 2016, sen. zn. 33 ICdo 50/2015, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4919/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3239/2016 (jež jsou
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na
www.nsoud.cz), a ke změně této své rozhodovací praxe neshledává důvod ani v
nyní souzené věci; právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela v souladu s
ustálenou judikaturou, jakož i s rozhodnutími dovolacího soudu vydanými dříve
ve skutkově a právně podobných věcech.
Zakládá-li dovolatelka přípustnost dovolání na výtce, že se odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její argumentací vztahující se k
opožděnosti žaloby, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž
namítá vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., k níž dovolací
soud přihlíží jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu