USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
M. F., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem Na
Příkopě 859/22, Praha 1, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému JUDr.
Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, o zaplacení
1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 34 C 223/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. 4. 2018, č. j. 15 Co 38/2018-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 19 118 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jaroslavy Šafránkové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 34 C 223/2017-83, zamítl žalobu o zaplacení 1 800 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 1. 2017 do zaplacení a rozhodl o
nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018,
č. j. 15 Co 38/2018-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Žalobce v podaném dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k uznání
dluhu, resp. k uznání práva žalovaným nedošlo. Je přesvědčen, že se odvolací
soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo
155/2007, ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010, nebo ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, která dovodila, že pokud v uznání dluhu chybí
výslovný příslib zaplacení dluhu, má takové uznání důsledky (pouze) na délku
promlčecí doby. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že dohoda o změně smluv
ze srpna 2015 uznání dluhu nezakládá, neboť neobsahuje příslib jeho zaplacení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo
3760/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
40/2008, prosazuje, že dohoda o změně smluv ze srpna 2015 uznání dluhu co do
jeho důvodu a výše obsahuje. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že při tomto
posouzení nezohlednil uznání dluhu manželkou žalovaného, přičemž otázku, zda
takové uznání dluhu má účinky i pro žalovaného, dovolacímu soudu předkládá jako
otázku sice vyřešenou, kterou by však dovolací soud měl posoudit jinak. Argumentaci k tomu zakládá na úvaze, že v projednávané věci jde (oproti
situacím, na nichž je založena dosavadní judikatura) o opačnou situaci, kdy
„manželka žalovaného si je zcela vědoma závazku, který převzali společně s
jejím manželem a považuje za svou právní i morální povinnost se k tomuto
závazku společně se žalovaným přihlásit“. Dále žalobce přípustnost dovolání
zakládá na přesvědčení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném vyřešení
otázky doposud neřešené, jaká je povaha písemné smlouvy o zápůjčce, která je
uzavřena toliko následně po faktickém uzavření smlouvy spočívajícím v převodu
peněz. Prosazuje, že buďto je třeba na takto písemně uzavřenou smlouvu pohlížet
jako na novou smlouvu zakládající nový závazkový vztah s předchozí půjčkou
nesouvisející, nebo je třeba takovou písemnou smlouvu považovat za akt
utvrzující předcházející jednání a za utvrzení dluhu v podobě jeho uznání. Nejvyšší soud dovolání pojednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž
odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací
soud je závazný. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000,
vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí
výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního
úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v
rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise
Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl Nejvyšší soud, že činí-li soud z obsahu
smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky
ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a
povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o
právní posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož
výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky
žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci,
nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud
uzavřel, že obsahem žádné z předložených listin (smluv o půjčce či dohod o
jejich změně) není jednostranný projev žalovaného, kterým by došlo ke
kvalifikovanému uznání práva, jehož se žalobce domáhá. Dovolatel uvedené zjevně
přehlíží, neboť jeho námitky založené na přesvědčení, že ze strany žalovaného k
uznání práva došlo, nejsou zpochybněním právního posouzení věci odvolacím
soudem, nýbrž jimi dovolatel svůj právní závěr (že v důsledku uznání práva
došlo k prodloužení promlčecí doby) buduje na vlastní skutkové verzi odlišné od
toho, co z provedených důkazů zjistily nalézací soudy.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem označená
otázka, týkající se účinků uznání dluhu manželkou žalovaného, ve vztahu k níž
se dovolatel domáhá jiného posouzení ve vztahu k dosavadní ustálené rozhodovací
praxi, podle níž úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel
zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku
závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy
prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i
manžela smluvní strany. Jinak řečeno platí, že „uzavřel-li za trvání manželství
a společného jmění smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů, je z
takové smlouvy zavázán a oprávněn sám. Pouze v případě, kdy smlouvu o půjčce
uzavřeli jako dlužníci oba manželé, jsou ze smlouvy oprávněni a zavázáni
společně a nerozdílně jen v případě, že to bylo dohodnuto; jinak jde o závazek
dělený mezi ně rovným dílem, pokud nebylo nic jiného ujednáno, a to i v
případě, že peníze takto získané, popřípadě věc za ně koupená, připadnou do
společného jmění. Nic na tom nemění ani skutečnost, že věřitel může dosáhnout
uspokojení i z věcí, které jsou ve společném jmění a že peníze, popřípadě věci
za ně získané, se stanou předmětem tohoto spoluvlastnictví. (…) Aby uznání
dluhu způsobilo právní následky, musí být písemné a musí obsahovat výši dluhu a
jeho právní důvod. Ať již jde o závazek mezi dlužníky dělený nebo závazek
solidární, promlčuje se závazek každého dlužníka zvlášť a uznání dluhu jen
některým dlužníkem má účinky vždy pouze pro tohoto dlužníka."
Staví-li dovolatel svou právní argumentaci, jíž se domáhá odklonu od výše
prezentovaných závěrů, na tom, že v projednávané věci „manželka žalovaného si
je zcela vědoma závazku, který převzali společně s jejím manželem a považuje za
svou právní i morální povinnost se k tomuto závazku společně se žalovaným
přihlásit“, pak zcela přehlíží, že nešlo o společný dluh žalovaného a jeho
manželky (zjištění soudů jsou založena na závěru, že smlouvu o půjčce uzavřel
žalobce se žalovaným), takže ani uznání dluhu manželkou žalovaného, která není
dlužníkem, nemůže mít pro žalovaného žádné účinky. Dovolací soud tak z pohledu
uvedené argumentace pro odklon od uvedených právních závěrů neshledal
opodstatněný důvod, jímž především nemůže být žalobcem prosazovaná odlišná
skutková verze od té, z níž vycházel a kterou posuzoval odvolací soud.
Zakládá-li žalobce přípustnost dovolání na přesvědčení, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném posouzení otázky dle jeho přesvědčení doposud neřešené,
jakou povahu má písemně uzavřená smlouva o zápůjčce, „je-li uzavřena toliko
následně po faktickém uzavření smlouvy spočívajícím v převodu peněz“, pak
řešení uvedené otázky (opět) buduje na skutkové verzi odlišné od toho, co
jednak sám tvrdil, a co zjistil na základě provedeného dokazování odvolací
soud. Tvrzením, že je třeba na takto písemně uzavřenou smlouvu pohlížet jako na
novou smlouvu zakládající nový závazkový vztah „s předchozí půjčkou
nesouvisející“, případně že je třeba takovou písemnou smlouvu považovat za
uznání dluhu, totiž buduje verzi skutku odlišnou od té, k níž dospěl odvolací
soud, který zjistil, že účastníci uzavřeli jednotlivé písemné smlouvy, jejichž
obsahem učinili sjednaná práva a povinnosti z půjček peněz, k jejichž předání
došlo předtím bezhotovostně. Uvedená zjištění jsou ostatně zcela v souladu s
tím, co žalobce sám uvedl v žalobě, jíž se domáhal vrácení půjček poskytnutých
na základě dotyčných písemně uzavřených smluv. Tvrdí-li oproti tomu v dovolání,
že jím uplatněný nárok z dotyčných písemně uzavřených smluv nevyplývá a že k
uzavření smluv o půjčce mělo dojít za odlišných skutkových okolností, jde o
skutečnosti uplatněné v rozporu s § 241 odst. 6 o. s. ř., k nimž dovolací soud
nemohl přihlédnout. Ohledně výkladu vůle či úmyslu stran ve vztahu ke zjištění,
zda bylo obsahem jednotlivých smluv či dohody o jejich změně uznání práva
žalovaným, platí již shora uvedené, tj. že jde o skutková zjištění. Důkazům,
které soudy provedly a následně zhodnotily, odpovídá žalobcem zpochybňovaný
skutkový závěr, že uznání práva žalobce není obsahem žádné ze smluv či dohody o
jejich změně; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Zároveň platí, že dovolací
soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost
(úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, rovněž nelze úspěšně v dovolacím
řízení zpochybnit.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování
advokátem v dovolacím řízení 15 500 Kč podle § 1 odst. 1 a 2, § 2, § 6 odst. 1,
§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění
(dále jen „advokátní tarif“), k tomu náleží paušální částka náhrady za úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3
advokátního tarifu) a částka 3 318 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.), celkem tedy 19 118 Kč. Platební místo
a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu