28 Cdo 40/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 820.693,60 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 1157/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 12 Co 66/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 12 Co
66/2006-55, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 10. 2005, č. j. 14
C 1157/2003-34, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 12 Co 66/2006-55, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18.
10. 2005, č. j. 14 C 1157/2003-34, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 820.693,60 Kč s
příslušenstvím. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně
vyšel ze zjištění, že dne 22. 11. 1993 byla uzavřena mezi účastníky dohoda o
vypořádání restitučních náhrad, v níž se žalovaný zavázal, že pokud jde o
zhodnocení budov podle znaleckého posudku a zůstatek nároku za nevyčerpaný
mrtvý inventář a zásoby, budou tyto peněžité nároky v zůstatku 1.546.309,- Kč
vypořádány rovnoměrně během tří let, a to v letech 1994 až 1996, přičemž každý
rok bude uhrazena jedna třetina. Vzal za prokázané, že pohledávka měla být
uhrazena do konce roku 1996 a neuhrazena ke dni 31. 12. 1993 zůstala částka
820.693,60 Kč, představující dosud neuhrazené částky, když ostatní byly v
uvedené době uhrazeny. Podle odvolacího soudu podstatou sporu byla otázka, zda
shora uvedenou dohodu jako dvoustranný právní úkon je možno považovat za uznání
dluhu ve smyslu § 110 odst. 1 o.z. či zda je důvodná námitka promlčení vznesená
žalovaným, podle něhož je nutno věc posuzovat podle § 101 odst. 1, § 103 o.z.,
to znamená, že jde o nárok, který se promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě, v
dané věci od 31. 12. 1996 do 31. 12. 1999. Odvolací soud odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. Cdo 995/2002
(správně ze dne 23. 1. 2003, sp.zn. 28 Cdo 995/2002). Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k uznání práva žalovaným v
souladu s § 110 odst. 1 věta druhá o.z. a právo žalobkyně se promlčelo ve třech
letech, tedy ke dni 31. 12. 1999.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (oběma výrokům) podala žalobkyně včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila s
právním názorem odvolacího soudu, že dohodu o vypořádání restitučních nároků
uzavřenou mezi účastníky dne 22. 11. 1993 nelze považovat za uznání dluhu ve
smyslu ustanovení § 110 odst. 1 o. z. Namítala, že v dohodě ze dne 22.11.1993
žalovaný uznal výši dosud neuhrazených restitučních náhrad i co do důvodu a
dohodl se na prodloužení lhůty jejich splatnosti, přičemž k tomuto dni zůstatek
nároku činil 1.546.309,- Kč a byl mezi účastníky nesporný. Dovolatelka
považovala rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dále namítala, že
ohledně nákladů odvolacího řízení jsou u ní dány důvody podle § 150 o. s. ř.,
a to i pokud by jejímu dovolání ve věci samé nebylo vyhověno. Vytýkala
odvolacímu soudu nesprávný odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. 11.
2005, sp. zn. Cdo 995/2002 (správně ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo
995/2002). Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované
zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po
právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal
věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu.
Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle závěrů odvolacího soudu nelze dvoustranný právní úkon uzavřený mezi
účastníky považovat též za jednostranný právní úkon, jímž je uznání dluhu.
Odvolací soud v tomto směru sice správně dovodil, že podstatou posouzení
odvolání je okolnost, zda dohodu uzavřenou v této věci jako dvoustranný právní
úkon je možno považovat za uznání dluhu ve smyslu § 110 odst. 1 o. z., s čímž
souvisí důsledky případného promlčení nároku, jeho konečné závěry však nelze
zcela bez výhrad přijmout.
Dovolací soud v tomto směru poukazuje na obecné ustanovení § 34 o.z., podle
něhož právní úkon se posuzuje podle jeho obsahu (srov. § 35 odst. 1 až 3 o.
z.). K tomu přistupuje hodnocení plynoucí z ustanovení § 488 a násl., najmě
ustanovení § 491 odst. 1 až 3 o.z. Vůdčím principem je přitom promítnutí zásad
smluvní autonomie, z čehož plyne, že účastníci mohou upravit svá práva a
povinnosti bez ohledu na označení právního úkonu, rozhodující je jejich vůle a
zamýšlené účinky ze smluvního ujednání plynoucí. Proto nezbývá než dovodit, že
obsahem i dvoustranného smluvního vztahu může být jednostranný závazek povinné
strany k uznání závazku ze smluvního ujednání plynoucího, s účinky podle § 110
o.z. vztahujících se k promlčení.
Vzhledem k povaze právního vztahu mezi účastníky přicházejícího do úvahy je
třeba připomenout závěry plynoucí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak
byly vyjádřeny kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1266/2002, v němž dovolací soud vyslovil, že při posouzení promlčení nároku na
náhradu živého a mrtvého inventáře je třeba přihlédnout ke konkrétním
okolnostem případu a vzít v úvahu nejasnosti, které provázely uplatňování
nároků podle zákona o půdě a způsob jejich vypořádávání. Nešlo o obvyklé a
ustálené právní vztahy, jaké jsou známy z klasických forem občanského práva
hmotného, důraz byl kladen na dohodu účastníků, a vypořádání se často
realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To se týká případů,
kdy povinné osoby nárok uznávaly a jednaly s oprávněnými osobami, dále o formě
náhrady, jež v době transformace právnických osob často nebyla od počátku
jasná, a přesunů majetku zemědělských organizací a množství restitučních
nároků, jakož i změn zákona o půdě. To vede i k posunu v právním hodnocení
počátku subjektivní promlčecí lhůty u takových nároků. Rovněž může z dohody
účastníků (výslovně i mlčky, s ohledem na podmínky vzniku nároku) vyplynout i
pozdější doba plnění, pokud např. nárok oprávněné osoby závisí na rozhodnutí
pozemkového úřadu. Analogicky postupoval dovolací soud ve svém rozhodnutí ze
dne 29. 10. 2004, sp.zn. 28 do 1677/2004 a ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2807/2005. Dále v rozsudku ze dne 18. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2786/2000 dovolací
soud zaujal názor, že při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou
osobou, je namístě zkoumat, zda nejde o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.( viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
309/95).
Hodnoceno tedy z hlediska dosavadních závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu
nemohl dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o správnosti posouzení věci
odvolacím soudem zaujatým v této věci. Zdůrazňuje se proto, že žádnému z
ustanovení platného práva se nepříčí závěr, podle něhož obsahem dvoustranného
úkonu by nemohl být rovněž jednostranný závazek povinné osoby k uznání dluhu,
stejně tak jako zohlednění toho, zda a nakolik se povinná osoba chovala tak, že
zakládala důvod k očekávání oprávněné osoby, že svým úkonem na sebe vzala nejen
závazek k úhradě dluhu, ale rovněž tak učinila úkon směřující k uznání takto
založeného svého závazku.
Dovolací soud proto za použití § 243b odst. 1 o.s.ř. přistoupil ke zrušení
dovoláním napadeného rozsudku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro
soud prvního stupně (případně pro odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu