33 Cdo 3429/2024-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce Martina Voldana, sídlem Hlinsko, Studnická 78, identifikační číslo osoby 66807719, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem Hlinsko, Adámkova třída 149, za vedlejšího účastenství Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovanému Pavlu Lapáčkovi, sídlem Skuteč, Smetanova 1003, identifikační číslo osoby 45970971, zastoupenému Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem, se sídlem Pardubice, Teplého 2786, o zaplacení 647 038 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 C 93/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 3. 2024, č. j. 23 Co 239/2023-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2023, č. j. 12 C 93/2020-249, zastavil řízení ohledně částky 2 000 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 647 038 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 217 886 Kč od 8. 2. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 429 152 Kč od 24. 8. 2019 do zaplacení, ohledně „zbývající části žalovaného zákonného úroku z prodlení“ žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 23 Co 239/2023-301, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného zastavovacího výroku) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se zavázal pro žalovaného provést montáž 50 střešních oken na nemovitosti č.p. 32 Medkovy kopce, Hlinsko, podle žalovaným schváleného vzorku vypracovaného za účasti odborného pracovníka firmy VELUX; cena za dílo byla sjednána ve výši 778 165 Kč. Po realizaci 18 oken žalovaný neumožnil žalobci dílo dokončit. Podle odvolacího soudu žalovaný neodstoupil od smlouvy o dílo po právu, neboť žalobce v souvislosti s prováděním díla neporušil žádnou smluvní ani mimosmluvní (deliktní) povinnost. Zatékání vody do nemovitosti žalovaného nesouviselo se způsobem provádění díla žalobcem či s porušením jeho povinností při provádění díla; příčinou bylo nevhodné provedení střechy objektu. Protože žalobce prováděl dílo řádně podle smlouvy a žalovaný jeho provedení zmařil, přísluší žalobci cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil [§ 2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)].
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce důvodnosti odstoupení od smlouvy, a to ve vztahu k porušení povinnosti žalobce vymezené v § 2594 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a v otázce hodnocení důkazu znaleckým posudkem, když důsledně neodlišoval odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a závěry právní, jež přísluší soudu, a mechanicky převzal závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu. Odvolacímu soudu vytýká, že skutkový závěr činěný na základě znaleckého posudku nebyl projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na „právní sílu toho kterého důkazu“.
5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolání není přípustné.
10. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud v souvislosti s posouzením otázky porušení povinnosti žalobce vymezené v § 2594 o. z. odchýlil od závěrů uvedených v dovolatelem předestřených rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 2116/2007, a sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, v nichž se Nejvyšší soud otázkou aplikace § 2594 o. z. nezabýval. První z nich totiž řešilo otázku možnosti vyloučení použití ustanovení § 551 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), aplikací § 265 obch. zák., a druhé se zabývalo otázkou řádného provedení díla a důsledky vyplývajícími z toho, že dodaný materiál má nedostatky bránící řádnému zhotovení díla rovněž za předchozí právní úpravy, tedy jde o otázky, jež se míjí s tím, jak věc po právní stránce posoudily soudy v projednávané věci. Dovolatel nadto svou argumentaci zakládá na skutkovém rámci založeném na odlišném vyhodnocení v řízení provedených důkazů, prosazuje-li, že k zatečení do nemovitosti jím vlastněné došlo z důvodů na straně žalobce, který porušil povinnost provést dílo tak, aby bylo trvale funkční. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.
11. Ve vztahu ke způsobu hodnocení znaleckého posudku nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by odvolací soud neodlišoval odborné (tj. skutkové) závěry od závěrů právních (viz odstavec 36 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku). Okolnost, zda posudek trpěl vadami, jež provedení tohoto důkazu diskvalifikovaly, žalovaný uplatnil v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
12. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu