33 Cdo 3433/2024-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Mgr. Ing.
Jaroslavy Sodomkové, identifikační číslo osoby 713 32 561, se sídlem v Praze 1,
Na Příkopě 857/18, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 857/18, proti žalované SPR a.s., identifikační číslo osoby
254 61 222, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 32/25, zastoupené Mgr. Štěpánem
Brunclíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o zaplacení 2 410
211 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C
227/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
4. 2024, č. j. 53 Co 47/2024-469, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 22 300,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zbyňka
Zacha, advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2 415 838 Kč z titulu odměny
za poskytnuté právní služby. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024,
č. j. 53 Co 47/2024-469, potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2023, č. j. 15 C
227/2019-379, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“)
zamítl žalobu v části požadující zaplacení 5 627 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,5 % ročně z této částky od 18. 1. 2018 do zaplacení (výrok I.), uložil
žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 2 410
211 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 18. 1. 2018 do
zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytla
žalované právní služby ve dvou soudních řízeních, a to na základě pověření ze
dne 12. 1. 2012 ve věci uplatnění práv a nároků vůči Energetickému regulačnímu
úřadu a na základě pověření ze dne 20. 11. 2012 ve věci uplatnění práv a nároků
z titulu náhrady škody související s fotovoltaickou elektrárnou Dubí, kterou
žalovaná provozuje. Konkrétně se jednalo o řízení vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 22 C 48/2012, v němž žalobkyně žalované poskytovala právní
služby od 6. 4. 2012 do 17. 4. 2015, a o řízení vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 163/2012, v němž žalobkyně žalované poskytovala
právní služby od 27. 12. 2012 do 30. 3. 2016. V obou řízeních žalobkyně
disponovala plnými mocemi, ve kterých bylo shodně uvedeno, že je oprávněna k
zastupování před soudy, a to včetně podání opravných prostředků, jakož i k
veškerým spojeným úkonům. Písemnou smlouvu o právním zastoupení účastnice
neuzavřely. Dopisem z 2. 6. 2016 oznámil JUDr. Martin Nedelka žalobkyni, že
převzal právní zastoupení žalované ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 20 Cm 163/2012. Dne 27. 10. 2017 vystavila žalobkyně žalované
za poskytnuté právní služby fakturu č. 20172109 na částku 2 415 838 Kč (včetně
DPH) se splatností 27. 11. 2017. Součástí faktury byly specifikace, ve kterých
žalobkyně detailně rozepsala provedené právní úkony a jejich ocenění. V řízení
vedeném pod sp. zn. 20 Cm 163/2012 vyúčtovala žalobkyně žalované celkem 31
úkonů právní služby, včetně režijních paušálů, náhrady za ztrátu času a
cestovného a DPH celkovou částkou 2 384 438 Kč. V řízení vedeném u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 48/2012 vyúčtovala žalobkyně žalované celkem 7
úkonů právní služby, včetně režijního paušálu a náhrady za ztrátu času a DPH
celkovou částkou 31 400 Kč. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, konstatoval, že smlouva o poskytování právních služeb
není samostatným smluvním typem, nýbrž zpravidla má podobu smlouvy příkazní
upravené zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“), či
smlouvy mandátní upravené zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále
jen „obch. zák.“).
S ohledem na skutkové okolnosti věci dovodil, že vztah mezi
žalobkyní a žalovanou se řídí ustanoveními o mandátní smlouvě dle § 566 a násl. obch. zák. Zohlednil, že smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena
mezi podnikatelkami a týká se jejich podnikatelské činnosti (žalobkyně
žalovanou zastupovala v právních sporech týkajících se její podnikatelské
činnosti – provozování fotovoltaické elektrárny v Dubí). Následně se odvolací
soud zabýval otázkou promlčení práva žalobkyně. Přisvědčil soudu prvního
stupně, že uplatněné právo promlčeno není (soud prvního stupně s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, uvedl,
že právní zastupování v řízeních nebylo omezeno pouze na určité úkony,
žalobkyně měla činit vše, co bylo třeba pro splnění „příkazu“, tedy zastupovat
žalovanou v soudních řízeních, a právo na odměnu jí vzniklo až zánikem právního
vztahu; promlčecí doba tak nezačíná plynout zvlášť po každém úkonu právní
služby, ale teprve po odvolání plné moci). S odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem
10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud uzavřel, že §
392 odst. 1 obch. zák. se v dané věci nepoužije. Dovodil, že v dané věci
promlčecí doba neuplynula i kdyby byl její počátek stanoven splatností závazku
nebo okamžikem vypovězení plné moci. Podle § 397 odst. 1 obch. zák. je
promlčecí doba čtyřletá a mohla-li žalobkyně své právo na zaplacení odměny za
právní služby uplatnit u soudu poprvé 3. 6. 2016 (den po doručení vypovězení
plné moci) a žalobu podala 24. 6. 2019, není její nárok promlčený.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z přesvědčení, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudky ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31
Cdo 3125/2022, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, či ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, i rozsudkem ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz
99/81, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1964,
vyhodnotil počátek běhu promlčecí doby, spojil-li její počátek až s okamžikem
ukončení poskytování právních služeb. Prosazuje, že promlčecí doba začala
plynout ihned poté, co žalobkyni vzniklo právo požadovat úhradu dohodnuté ceny
plnění, tedy dnem, kdy ji žalobkyně mohla o plnění poprvé požádat; tímto dnem
je den následující po tom, co jednotlivé právní úkony (v jednotlivých soudních
řízeních) provedla. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované jako nepřípustné odmítl, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nelze přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud při řešení otázky stanovení
počátku běhu promlčecí doby v posuzovaném případě odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů, k nimž Nejvyšší soud
dospěl v rozsudcích ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2634/2008, popř. v předchozí judikatuře reprezentované rozsudkem ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 28/1964. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích shodně
dovozuje, že je-li doba splnění dluhu ponechána na vůli věřitele (jako je tomu
v nyní posuzované věci), pak může věřitel určit dobu splnění dluhu tím, že
vyzve dlužníka k jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat
úhradu dohodnuté ceny plnění. Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí
lhůty jsou takové okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a
mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu.
Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že účastnice uzavřely mandátní smlouvu
upravenou § 566 a násl. obch. zák. Tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn. V
souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 10/2014), odvolací soud konstatoval, že je-li splatnost
pohledávky závislá na výzvu věřitele k plnění, ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. se při určení začátku běhu promlčecí doby závazku neuplatní. Čtyřletá
promlčecí doba podle § 397 odst. 1 obch. zák. tak nemohla uplynout ani v
případě, kdy započala plynout dnem následujícím po vypovězení plné moci (dnem
vzniku práva na plnění), ale ani kdyby splatnost závazku nastala až dnem
následujícím po výzvě žalobkyně k plnění (dnem splatnosti závazku). Dovolatelka pomíjí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právo
na zaplacení odměny advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena dohoda o odměně,
provedením úkonu právní služby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009), tj. splněním příkazu, a před
splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o
poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo
3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). Právo na odměnu
nevzniká až vyúčtováním odměny, vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti
odměny (srov. již výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). Okolnost,
kdy advokát – při absenci jiného určení doby plnění – vyzve klienta k zaplacení
odměny a učiní ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující. Promlčecí
doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo,
protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit
žalobou u soudu, přičemž právo na odměnu advokátovi vzniklo zánikem právního
vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). Názor
dovolatelky, že při stanovení počátku promlčecí doby je nutno vycházet z
okamžiku, kdy žalobkyně provedla jednotlivé právní úkony v soudních řízeních a
nikoli z okamžiku skončení právního zastoupení, není správný. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že o tom, že
ji žalovaná vypověděla plnou moc, která ji opravňovala k zastupování v
předmětných řízeních, se žalobkyně dozvěděla (prokazatelně) 2. 6. 2016, načež
27. 10. 2017 žalobkyně žalované poskytnuté právní služby fakturovala, a protože
žalovaná fakturovanou částku neuhradila, podala žalobkyně 24. 5. 2019 v této
věci žalobu. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že
okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby byl okamžik, kdy se
žalobkyně dozvěděla o výpovědi plné moci ze strany dovolatelky a tedy čtyřletá
promlčecí doba v okamžiku podání žaloby (tj. ke dni 24. 5.
2019) neuplynula,
postupoval v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí, jelikož právo na odměnu
(právo na plnění) vzniklo žalobkyni až okamžikem ukončení právního vztahu
(který v dané věci nastal vypovězením plné moci), nikoli okamžikem provedení
jednotlivých úkonů právní služby. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu