33 Cdo 3433/2024-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Mgr. Ing. Jaroslavy Sodomkové, identifikační číslo osoby 713 32 561, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, proti žalované SPR a.s., identifikační číslo osoby 254 61 222, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 32/25, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o zaplacení 2 410 211 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 227/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024, č. j. 53 Co 47/2024-469, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 300,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Zacha, advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2 415 838 Kč z titulu odměny za poskytnuté právní služby. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 53 Co 47/2024-469, potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2023, č. j. 15 C 227/2019-379, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu v části požadující zaplacení 5 627 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 18. 1. 2018 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 2 410 211 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 18.
1. 2018 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytla žalované právní služby ve dvou soudních řízeních, a to na základě pověření ze dne 12. 1. 2012 ve věci uplatnění práv a nároků vůči Energetickému regulačnímu úřadu a na základě pověření ze dne 20. 11. 2012 ve věci uplatnění práv a nároků z titulu náhrady škody související s fotovoltaickou elektrárnou Dubí, kterou žalovaná provozuje.
Konkrétně se jednalo o řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 48/2012, v němž žalobkyně žalované poskytovala právní služby od 6. 4. 2012 do 17. 4. 2015, a o řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 163/2012, v němž žalobkyně žalované poskytovala právní služby od 27. 12. 2012 do 30. 3. 2016. V obou řízeních žalobkyně disponovala plnými mocemi, ve kterých bylo shodně uvedeno, že je oprávněna k zastupování před soudy, a to včetně podání opravných prostředků, jakož i k veškerým spojeným úkonům.
Písemnou smlouvu o právním zastoupení účastnice neuzavřely. Dopisem z 2. 6. 2016 oznámil JUDr. Martin Nedelka žalobkyni, že převzal právní zastoupení žalované ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 163/2012. Dne 27. 10. 2017 vystavila žalobkyně žalované za poskytnuté právní služby fakturu č. 20172109 na částku 2 415 838 Kč (včetně DPH) se splatností 27. 11. 2017. Součástí faktury byly specifikace, ve kterých žalobkyně detailně rozepsala provedené právní úkony a jejich ocenění.
V řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cm 163/2012 vyúčtovala žalobkyně žalované celkem 31 úkonů právní služby, včetně režijních paušálů, náhrady za ztrátu času a cestovného a DPH celkovou částkou 2 384 438 Kč. V řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 48/2012 vyúčtovala žalobkyně žalované celkem 7 úkonů právní služby, včetně režijního paušálu a náhrady za ztrátu času a DPH celkovou částkou 31 400 Kč. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, konstatoval, že smlouva o poskytování právních služeb není samostatným smluvním typem, nýbrž zpravidla má podobu smlouvy příkazní upravené zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“), či smlouvy mandátní upravené zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“).
S ohledem na skutkové okolnosti věci dovodil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou se řídí ustanoveními o mandátní smlouvě dle § 566 a násl. obch. zák. Zohlednil, že smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena mezi podnikatelkami a týká se jejich podnikatelské činnosti (žalobkyně žalovanou zastupovala v právních sporech týkajících se její podnikatelské činnosti – provozování fotovoltaické elektrárny v Dubí). Následně se odvolací soud zabýval otázkou promlčení práva žalobkyně. Přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatněné právo promlčeno není (soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, uvedl, že právní zastupování v řízeních nebylo omezeno pouze na určité úkony, žalobkyně měla činit vše, co bylo třeba pro splnění „příkazu“, tedy zastupovat žalovanou v soudních řízeních, a právo na odměnu jí vzniklo až zánikem právního vztahu; promlčecí doba tak nezačíná plynout zvlášť po každém úkonu právní služby, ale teprve po odvolání plné moci). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud uzavřel, že § 392 odst. 1 obch. zák. se v dané věci nepoužije.
Dovodil, že v dané věci promlčecí doba neuplynula i kdyby byl její počátek stanoven splatností závazku nebo okamžikem vypovězení plné moci. Podle § 397 odst. 1 obch. zák. je promlčecí doba čtyřletá a mohla-li žalobkyně své právo na zaplacení odměny za právní služby uplatnit u soudu poprvé 3. 6. 2016 (den po doručení vypovězení plné moci) a žalobu podala 24. 6. 2019, není její nárok promlčený.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudky ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, či ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, i rozsudkem ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1964, vyhodnotil počátek běhu promlčecí doby, spojil-li její počátek až s okamžikem ukončení poskytování právních služeb.
Prosazuje, že promlčecí doba začala plynout ihned poté, co žalobkyni vzniklo právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, tedy dnem, kdy ji žalobkyně mohla o plnění poprvé požádat; tímto dnem je den následující po tom, co jednotlivé právní úkony (v jednotlivých soudních řízeních) provedla. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nelze přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud při řešení otázky stanovení počátku běhu promlčecí doby v posuzovaném případě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ze dne 30.
10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, popř. v předchozí judikatuře reprezentované rozsudkem ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1964. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích shodně dovozuje, že je-li doba splnění dluhu ponechána na vůli věřitele (jako je tomu v nyní posuzované věci), pak může věřitel určit dobu splnění dluhu tím, že vyzve dlužníka k jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění.
Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou takové okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu.
Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že účastnice uzavřely mandátní smlouvu upravenou § 566 a násl. obch. zák. Tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn. V souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2014), odvolací soud konstatoval, že je-li splatnost pohledávky závislá na výzvu věřitele k plnění, ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. se při určení začátku běhu promlčecí doby závazku neuplatní.
Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 odst. 1 obch. zák. tak nemohla uplynout ani v případě, kdy započala plynout dnem následujícím po vypovězení plné moci (dnem vzniku práva na plnění), ale ani kdyby splatnost závazku nastala až dnem následujícím po výzvě žalobkyně k plnění (dnem splatnosti závazku). Dovolatelka pomíjí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena dohoda o odměně, provedením úkonu právní služby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009), tj. splněním příkazu, a před splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). Právo na odměnu nevzniká až vyúčtováním odměny, vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti odměny (srov. již výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). Okolnost, kdy advokát – při absenci jiného určení doby plnění – vyzve klienta k zaplacení odměny a učiní ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující.
Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu, přičemž právo na odměnu advokátovi vzniklo zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). Názor dovolatelky, že při stanovení počátku promlčecí doby je nutno vycházet z okamžiku, kdy žalobkyně provedla jednotlivé právní úkony v soudních řízeních a nikoli z okamžiku skončení právního zastoupení, není správný.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že o tom, že ji žalovaná vypověděla plnou moc, která ji opravňovala k zastupování v předmětných řízeních, se žalobkyně dozvěděla (prokazatelně) 2. 6. 2016, načež 27. 10. 2017 žalobkyně žalované poskytnuté právní služby fakturovala, a protože žalovaná fakturovanou částku neuhradila, podala žalobkyně 24. 5. 2019 v této věci žalobu. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby byl okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o výpovědi plné moci ze strany dovolatelky a tedy čtyřletá promlčecí doba v okamžiku podání žaloby (tj. ke dni 24.
5.
2019) neuplynula, postupoval v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí, jelikož právo na odměnu (právo na plnění) vzniklo žalobkyni až okamžikem ukončení právního vztahu (který v dané věci nastal vypovězením plné moci), nikoli okamžikem provedení jednotlivých úkonů právní služby. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu