33 Cdo 3441/2023-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Fyzikálního ústavu AV ČR, v. v. i., se sídlem v Praze 8, Na Slovance 1999/2 (identifikační číslo 683 78 271), zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, a žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21 (identifikační číslo 471 16 617), zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované Bogle Architects s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7 (identifikační číslo 248 18 321), zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o 28.093.931,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 48/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 18/2022-338, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 664,40 Kč k rukám JUDr. Pavla Fráni, Ph.D., advokáta. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 67 469,60 Kč k rukám JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta.
Žalobou z 30. 11. 2018 se žalobce po žalované a dalších právnických osobách – Metrostavu a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4 (identifikační číslo 000 14 915), VCES a. s., se sídlem v Praze 9, Českomoravská 2420/15 (identifikační číslo 267 46 573), a OHLA ŽS, a.s., se sídlem v Brně, Tuřanka 1554/115b (identifikační číslo 463 42 796) – domáhal zaplacení 28 093 931,69 Kč s příslušenstvím s tím, že mají plnit společně a nerozdílně. Společnosti Metrostav, VCES a OHLA jako sdružení v pozici zhotovitele porušily povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo z 16.
5. 2013 tím, že navrhly a následně realizovaly změnu podlahových konstrukcí stavby, kterou při výkonu autorského dozoru schválila žalovaná, čímž došlo k nedodržení vibrační stability (odolnosti) výzkumných budov jako jednoho z nutných požadavků díla. Konstrukce objektů s ohledem na povahu experimentů musela vykazovat extrémní tuhost a minimální dynamickou odezvu na veškeré vnější i vnitřní podněty. Žalovaná uzavřela 12. 10. 2009 s žalobcem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly odborné, administrativní a organizační činnosti potřebné ke zhotovení projektové dokumentace II.
etapy stavby Mezinárodního výzkumného laserového centra ELI v Dolních Břežanech. Současně vykonávala autorský dozor, vyjadřovala se ke změnám díla, posuzovala, zda navrhované změny v průběhu realizace nemohou mít negativní dopad na rozsah, užitné vlastnosti, funkci a kvalitu díla. Schválením změny podlahových konstrukcí stavby, která nezohlednila stanovený způsob využití výzkumné budovy s ohledem na stavebně technické a užitné vlastnosti materiálů a technologické procesy, žalovaná porušila povinnost postupovat na vysoké odborné a profesní úrovni a s odbornou péčí.
Žalovaná částka představuje náklady, které žalobce vynaložil na úpravu stavby. Usnesením ze dne 23. 11. 2020, č. j. 1 Cm 48/2018-186, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 201/2020-209, Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobce, aby na jeho místo v části žaloby o 27 843 275 Kč vstoupila do řízení žalobkyně, která v uvedené výši vyplatila žalobci pojistné plnění. Městský soud v Praze částečným rozsudkem pro uznání ze dne 30. 9. 2021, č. j. 1 Cm 48/2018-224, zamítl námitku žalované o nedostatku místní příslušnosti (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobci 250 656,69 Kč s 9 % úroky z prodlení od 30.
11. 2018 do zaplacení a žalobkyni 27 843 275 Kč s 9 % úroky z prodlení od 30. 11. 2018 do zaplacení (výroky II, III) a žalobcům přiznal na náhradě nákladů řízení 15 550,24 Kč, resp. 1 727 341,26 Kč (výroky IV, V). Rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 18/2022-338, Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V potvrdil a žalované uložil zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci 58 322 Kč a žalobkyni 404 817,60 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že předpoklady vydání tzv. kvalifikované výzvy byly splněny (§ 114b občanského soudního řádu).
Šlo o skutkově i právně složitou věc, kde bylo lze předpokládat množství odlišných tvrzení účastníků, a bez znalosti stanoviska žalované o tom, jaké skutečnosti jsou sporné, by nebylo možné připravit jednání s cílem o věci meritorně rozhodnout (§ 114a odst. 1 občanského soudního řádu). S odkazy na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že odůvodnění, jehož absenci žalovaná namítala, usnesení podle § 114b občanského soudního řádu obsahovat nemuselo a poučení shledal dostatečným. Lhůta pro vyjádření k žalobě běží – ve shodě s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 – od doručení usnesení. Odvolací soud se vypořádal také s námitkami ohledně oprávnění asistenta soudce vydat kvalifikovanou výzvu, s účelovou námitkou uplatněnou čtyři roky po zahájení řízení a rok po rozhodnutí soudu prvního stupně o porušení kolovacího systému přidělování věcí do soudních oddělení a s otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně. K námitce nedostatku věcné příslušnosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 95/2018, podle kterého jsou účastníci i soudy vázáni již učiněným rozhodnutím o věcné příslušnosti.
Dovolání, jímž žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Žalobce i žalobkyně se ve vyjádřeních s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnily. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Z obsahu spisu se podává, že usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 1 Cm 48/2018-37, Městský soud v Praze uložil žalované, aby se ve věci do třiceti dnů ode dne jeho doručení písemně vyjádřila. Pokud nárok žalobou uplatněný neuzná, nechť vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a označí důkazy k prokázání svých tvrzení, „a to tak, aby bylo zřejmé, k prokázání které konkrétní právně významné skutečnosti má být ten který důkaz proveden“.
Listinné důkazy, jichž se dovolá, má k vyjádření připojit. Pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří nebo ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává; v takovém případě rozhodne soud ve věci rozsudkem pro uznání (§ 114b odst. 5, 153a odst.
3 občanského soudního řádu). Byla poučena jednak o tom, že proti usnesení není přípustné odvolání a dále o tom, že proti usnesení, které vydala Mgr. Miriam Molnáryová, asistentka soudkyně JUDr. Gabriely Kučerové, lze podat do patnácti dnů ode dne jeho doručení námitky. Žaloba byla k písemnému vyhotovení usnesení připojena. Usnesení bylo doručeno do datové schránky žalované 8. 2. 2019; námitky proti usnesení žalovaná nepodala. Ve stanovené lhůtě se žalovaná nevyjádřila a ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom zabránil. Dne 18. 3. 2019 byla Městskému soudu v Praze doručena žádost žalované o stanovení „nové lhůty“ k vyjádření, jejíž součástí byla plná moc Daniela Rosického, advokáta, podepsaná 19. 2. 2019 žalovanou a 5. 3. 2019 advokátem. V žádosti uvedla důvody, které ji vedou k poskytnutí „nové lhůty“ a dále, že „z procesní opatrnosti … sděluje, že žalobcem žalobou uplatněný nárok u soudu v plném rozsahu odmítá a popírá jej a považuje jej … za neoprávněný.“
Podáním z 21. 6. 2019 žalobce navrhl vydání částečného rozsudku pro uznání. Ve věci samé se žalovaná vyjádřila podáním z 2. 7. 2019. Usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. Ncp 1143/2019-149, Vrchní soud v Praze k námitce žalované rozhodl, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudu (§ 9 odst. 2 písm. o/ občanského soudního řádu). Ústavní stížnost žalované Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1218/20, odmítl. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o.
s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to především v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil.
V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16.
11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006). Rozhodnou okolností pro vznik fikce uznání tak není otázka, zda se žalovaný vyjádřil před nebo po vydání samotného rozsudku, nýbrž to, zda se vyjádřil ve lhůtě stanovené podle § 114b odst.
1 o. s. ř. Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty soudu sdělil; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014). Aktivita, na kterou dovolatelka upozorňuje, a která by měla zvrátit vydání rozsudku pro uznání, nastala z její strany až po fikci uznání, již už zhojit nelze. Domnívala-li se, že třicetidenní lhůta nebyla dostatečná, musela tuto skutečnost zjistit již v jejím průběhu, kdy mohla o její prodloužení požádat. Jestliže tak učinila až po uplynutí lhůty tím, že 18. 3. 2019 požádala o stanovení „nové lhůty“, sama naplnění podmínky pro vydání rozsudku pro uznání procesní pasivitou zavinila.
Fikce uznání již nastala a soud byl povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014). Nastoupení účinků fikce uznání nároku totiž vylučuje možnost soudu po uplynutí stanovené lhůty rozhodnout o jejím prodloužení, popřípadě o prominout její zmeškání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). Usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. § 114a odst. 1 o.
s. ř.). Předpokladem pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je především to, aby takový postup vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. V ustálené judikatuře soudů je přijímán závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o.
s. ř.
zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s.
ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2016). Povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., je-li žaloba zjevně bezdůvodná. Námitkou, že soudy měly již z obsahu žaloby poznat, že žalovaná (ani další účastnice řízení na její straně) nehodlá nárok uznat a bude se žalobě bránit, dovolatelka neuvádí okolnost významnou pro posouzení předpokladů vydání usnesení podle § 114b o.
s. ř. V nálezu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, Ústavní soud uvedl, že „z odmítnutí nároku před zahájením řízení nelze – bez dalšího – vyvodit, že žalovaný uplatněný nárok neuznává, ostatně jinak by institut rozsudku pro uznání prakticky ztratil smysl, neboť podání žaloby je zpravidla reakcí na to, že dlužník výslovně nebo jinak odmítne splnit svou povinnost“. Stejně tak tvrzení, že žalobní nárok představuje vysoké peněžité plnění, jehož uplatnění u soudu může poškodit pověst žalované, sama o sobě není okolností bránící vydání usnesení podle § 114b o.
s. ř. V usnesení velkého senátu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2022, Nejvyšší soud dovodil: „Usnesení, jímž je účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, a odvolání není proti němu přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Vydal-li je vyšší soudní úředník nebo asistent soudce, může proti němu podat účastník námitky; podání námitek má odkladný (suspenzivní) účinek pouze na právní moc usnesení, nikoliv na jeho vykonatelnost, neboť pro usnesení obecně platí, že lhůta k plnění počíná běžet od jeho doručení.
Zvláštní úpravu, která by počátek lhůty vázala na právní moc usnesení, přitom neobsahuje ani výše uvedené ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ani jiné ustanovení zákona.“ Obdobně platí, že vyzvala-li žalovanou asistentka soudce usnesením k vyjádření podle § 114b o. s. ř. ve lhůtě počítané od doručení usnesení, nemá na běh lhůty žádný vliv skutečnost, že usnesení nabylo právní moci až po uplynutí lhůty k podání námitek. Podání námitek má odkladný účinek jen na právní moc usnesení, nikoliv na vykonatelnost, neboť pro usnesení obecně platí, že lhůta k plnění počíná běžet od jeho doručení (§ 171 o.
s. ř.). Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Z odborné literatury vztahující se k § 161 o.
s. ř. vyplývá, že rozsudkem pro plnění je chápán rozsudek ukládající povinnost k plnění. Takovým není rozsudek statusový, určovací, pravotvorný či zamítavý [viz LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 1116.]. Byla-li žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila k žalobě (pod hrozbou fikce uznání nároku), byla jí bezpochyby stanovena povinnost. Nadto samotný § 114b o. s. ř. upravující kvalifikovanou výzvu ve svém odstavci druhém stanoví, že lhůta k vyjádření se počítá od doručení usnesení.
Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze platného v době vydání kvalifikované výzvy byla Mgr. Miriam Molnáryová asistentkou soudkyně soudního oddělení 1 Cm, v jehož rámci vykonávala procesní úkony (§ 36a odst. 4, 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění účinném do 1. 8. 2021, § 4 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31.
5. 2021). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že vyšší soudní úředník (asistent soudce) je oprávněn provést úkon soudu v konkrétní věci, pokud byl rozvrhem práce zařazen do soudního oddělení, v němž byla předmětná věc rozhodována, a současně byl-li k provedení onoho úkonu příslušným předsedou senátu (potažmo samosoudcem) pověřen, případně stanovil-li rozvrh práce, že podobná usnesení je oprávněn vydávat i bez speciálního pověření. Vydal-li kvalifikovanou výzvu asistent zařazený do kompetentního soudního oddělení, lze jeho postup dodatečně schválit soudcem daného oddělení, který je rozvrhem práce určen k projednání a rozhodnutí věci, což se v projednávaném případě stalo tím, že soudkyně na základě usnesení podle § 114b o.
s. ř. shledala splněny předpoklady pro vydání (částečného) rozsudku pro uznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1557/2017). Rozhoduje-li soud o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., nezabývá se tím, zda právo (povinnost), jež mělo přejít nebo mělo být převedeno na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoliv, případně zda podle označené právní skutečnosti přešlo nebo bylo převedeno na jiného, neboť takové posouzení se týká již věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2004). Dovolatelka nezpochybňuje, že výplata pojistného plnění žalobci je skutečností, s níž je spojen přechod (části) práva na žalobkyni. Listinami – oznámením o škodné události z 21. 6. 2018, sdělením o registraci škodné události č. 4184029845 z 27. 6. 2018 a likvidační zprávou z 3.
3. 2020 – bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobkyně je nositelkou hmotněprávního oprávnění, tedy že je aktivně věcně legitimována (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012). Za tohoto stavu platí, že žalobkyně přijala stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu do řízení, včetně uznání nároku žalovanou (§ 107a odst. 3, § 107 odst. 4 o. s. ř.). Otázky, zda „lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, pokud nebyla při přidělování věci konkrétnímu soudnímu oddělení dodržena pravidla stanovená v rozvrhu práce“, a zda „je v souladu se zákonem a právem na spravedlivý proces, aby rozvrh práce odkazoval na použití počítačové aplikace, aniž by byla specifikována a aniž by byl … alespoň v obecných rysech uveden princip (algoritmus), na jehož bázi pracuje“, formulované v dovolání se vztahují k vadám řízení, k jejichž přezkumu slouží žaloba pro zmatečnost (nikoliv dovolání), a jimiž by se dovolací soud případně zabýval jen, bylo-li by dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). K námitce žalované, že rozsudek pro uznání vydal věcně nepříslušný soud prvního stupně, postačí odkázat na usnesení ze dne 20. 2. 2020, č. j. Ncp 1143/2019-149, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (§ 9 odst. 2 písm. o/ o. s. ř.). Bylo-li o věcné příslušnosti již rozhodnuto vrchním nebo Nejvyšším soudem, případně zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů, jako v právě projednávané věci, jsou tímto rozhodnutím vázáni jak účastníci, tak i soudy (§ 104a odst. 7 o.
s. ř., § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.). Nepředložila-li dovolatelka žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu