33 Cdo 3461/2018-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce D. L., bytem XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalovaným 1) L. L., bytem XY, zastoupené Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, 2) M. C., bytem XY, a 3) L. C., bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o určení sporných pasív pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 277/2015, o dovolání všech účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2016, č. j. 26 Co 266/2016-215, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaní M. C. a L. C. jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 3.993 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Lukáše Slaniny, advokáta. III. Žalobce a žalovaná L. L. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 C 277/2015-154, určil, že „součástí pozůstalosti po zemřelé L. F., RČ: XY, posledně bytem XY, zemřelé dne 30. 5. 2014, je závazek z darovací smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2014 mezi L. F., RČ: XY, posledně bytem XY, jakožto dárcem a žalobcem jakožto obdarovaným, spočívající v povinnosti bezúplatně převést vlastnické právo k pozemku p. č. XY o výměře 2442 m2, pozemku p. č. XY o výměře 6060 m2, pozemku p. č. XY o výměře 5103 m2, pozemku p.
č. XY o výměře 233 m2, pozemku p. č. XY o výměře 725 m2, pozemku p. č. XY o výměře 578 m2, pozemku p. č. St. XY o výměře 294 m2, pozemku p. č. St. XY o výměře 662 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY stojící na tomto pozemku, vše zapsáno v katastrálním území XY, obci XY, na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY, na žalobce“ (výrok I.); současně rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení ve výši 164.775,25 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.) a žalované 1) náklady řízení ve výši 92.400 Kč k rukám její zástupkyně (výrok III.), a že to vše jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 26 Co 266/2016-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že ke dni smrti L. F., r. č. XY, zemřelé dne 30. 5. 2014, existoval závazek z darovací smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2014 mezi L. F. a žalobcem ohledně pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. st. XY a pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY stojící na tomto pozemku, vše zapsáno v katastrálním území XY, na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY, za který odpovídají žalovaná 1) v rozsahu ? k uvedeným nemovitostem a žalovaní 2) a 3) každý v rozsahu ? k uvedeným nemovitostem (výrok I.); současně rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně a to každý 41.193,80 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), že žalobce a žalovaná 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), že žalovaní 2) a 3) jsou povinni nahradit žalobci náklady odvolacího řízení a to každý 7.986 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a že žalobce a žalovaná 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako obdarovaný uzavřel dne 16. 3. 2014 s dárkyní L. F. (svou babičkou) darovací smlouvu ohledně nemovitostí specifikovaných v žalobě. Dárkyně L. F.
zemřela, aniž byl podle této smlouvy proveden vklad práva obdarovaného do katastru nemovitostí; vlastnické právo obdarovaného nebylo vloženo z důvodu nepřesné formulace smlouvy (zatímco článek I smlouvy obsahuje prohlášení dárkyně, že je výlučným vlastníkem zde specifikovaných nemovitostí, v článku II bodu 1 se uvádí, že dárkyně touto smlouvou bezplatně převádí obdarovanému vlastnické právo k nemovitosti uvedené v článku I). Na rozdíl od žalované L. L. (matky žalobce a dcery dárkyně) žalovaní M.
a L. C. (bratranci žalobce a vnuci dárkyně) jako dědicové dárkyně povinnost odevzdat nemovitosti neuznali. Na takto zjištěném skutkovém podkladě odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobce na určení, že součástí pozůstalosti po zemřelé L. F. je její závazek z darovací smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2014. Připomněl, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není třeba prokazovat. Vzhledem k tomu, že nemovité věci se nabývají do vlastnictví až zápisem do veřejného seznamu a v době smrti dárkyně nebyl podle darovací smlouvy proveden vklad do katastru nemovitostí, byla zůstavitelka L.
F. ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí a v důsledku její smrti nemovitosti nabyli do vlastnictví dědici - žalovaná 1) v rozsahu ideální jedné poloviny a žalovaní 2) a 3) každý v rozsahu ideální jedné čtvrtiny; jim bylo dědictví potvrzeno. Přestože na základě uzavřené darovací smlouvy ke dni smrti zůstavitelky věcně právní účinky smlouvy nevznikly a k převodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, vznikly smluvním stranám z předmětné smlouvy obligačně právní účinky, které trvají. Smluvní strany jsou svými projevy vázány.
Protože dárkyně po uzavření darovací smlouvy zemřela, postihuje její závazek z uzavřené darovací smlouvy nadále její právní nástupce – žalované, a to podle jejich podílu na nemovitostech. Darovací smlouvu odvolací soud neshledal neurčitou a tudíž neplatnou. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že její text trpí pouze písařskou chybou a že vůlí zůstavitelky L. F. bylo převést do vlastnictví žalobce všechny nemovitosti označené v článku I darovací smlouvy; ke dni smrti L. F. tudíž existoval závazek zůstavitelky z darovací smlouvy ze dne 16.
3. 2014 a žalovaní za něj odpovídají v poměrech, v jakém nemovitosti nabyli do vlastnictví. Proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaná L. L., žalovaní M. C. a L. C. se dovolali do výroku o věci samé a potažmo do výroků od něho odvozených. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud odmítne. Žalobce spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně „zda je žaloba na určení sporných pasiv pozůstalosti podaná podle zákona č. 292/2012 Sb. (správně 292/2013 Sb.) svým charakterem žalobou na určení nebo na plnění“ a „zda je pro posouzení úspěchu ve věci při stanovování povinnosti nahradit náklady řízení v řízení dle § 189 z.ř.s.
rozhodné hledisko formálně-procesního označení účastníků dané zákonným požadavkem dostatečné pasivní legitimace nebo hledisko faktické pozice jednotlivých účastníků řízení k předmětu sporu“. Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.
Na shora citovaných otázkách, které v dovolání žalobce formuluje, není napadené rozhodnutí založeno, neboť v dané věci nejde o řízení o pozůstalosti upravené zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen zákon č. 292/2013 Sb.), nýbrž o řízení sporné, v němž žalobce požaduje, aby soud určil, že žalovaní, kteří zdědili majetek dárkyně (a vstoupili do jejích práv a povinností), odpovídají za její závazek z darovací smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2014; proto také - logicky vzato - nebyl soudem aplikován zákon 292/2013 Sb. Další právní otázku žalobce sice výslovně neformuluje, ale z obsahu dovolání se podávají jeho výhrady k rozhodnutí o nákladech řízení v případě, kdy na straně žalovaných stojí více osob; žalobce sice souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k jeho plnému úspěchu ve věci samé je namístě aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 o.
s. ř., srozuměn však není s tím, že jím uplatněný nárok má povahu dělitelného plnění, resp. že každý z žalovaných odpovídá za závazek dárkyně z darovací smlouvy v rozsahu svého dědického podílu, tj. žalovaná 1) v rozsahu jedné poloviny a žalovaní 2) a 3) každý jednou čtvrtinou.
Dovolatel prosazuje, že předmětem žaloby nebylo dělitelné plnění. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení platí, že každý z žalovaných odpovídá za výsledek sporu v té části, která se ho týká. Připomíná, že zákon předepisuje žalovat všechny dědice, jinak by byla žaloba pro nedostatek věcné pasivní legitimace zamítnuta, a proto musel žalovat i svou matku (žalovanou L. L.), která jeho právo z darovací smlouvy na rozdíl od ostatních žalovaných nepopírala.
Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že otázka nákladů řízení při účasti vícero osob, které vstoupily do práv a povinností zůstavitele, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Jde o otázku frekventovanou. Na rozdíl od jednoduchého závazkového právního vztahu, v němž na každé straně stojí proti sobě jeden dlužník a jeden věřitel, vznikají i složitější právní vztahy. Na každé straně závazkového vztahu může vystupovat více subjektů; jde-li o pluralitu na straně dlužnické, jde o společný závazek. Společný závazek, kdy na dlužnické straně vystupuje více subjektů, může být společný a nerozdílný (tj. solidární) nebo dílčí.
Dílčími jsou všechny společné závazky s dělitelným plněním, u kterých právní předpis, rozhodnutí soudu nebo dohoda účastníků nestanoví solidaritu. Každý z dlužníků je vůči věřiteli povinen splnit jen svůj díl a věřitel na něm nemůže víc požadovat. Společný závazek s dělitelným plněním se v pochybnostech považuje za závazek dílčí. V posuzovaném případě byli žalováni dědicové dárkyně. Všichni dědili ze zákona - žalovaná 1) - jako jedna ze dvou dcer dárkyně - v rozsahu jedné ideální poloviny pozůstalosti, zbylí žalovaní - jako děti předemřelé dcery dárkyně - v rozsahu každý jednou ideální čtvrtinou; tyto podíly vyjadřují nejen poměr toho, co žalovaní z dědictví nabyli, k celému dědictví, ale i míru, jakou se podílejí na pasivech pozůstalosti, a v jakém poměru vstoupili do práv a povinností zůstavitelky.
Podle rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, proti kterému žalobce v dovolání nebrojí, odpovídají žalovaní za závazek zemřelé dárkyně z darovací smlouvy v rozsahu jimi nabytých podílů dědictví, resp. podílů na nemovitostech, které byly předmětem darovací smlouvy, kterou zůstavitelka a žalobce uzavřeli dne 16. 3. 2014. Neodpovídají ve stejném rozsahu, nýbrž podle jim potvrzených dědických podílů (viz § 1692 odst. 2 o. z.). Každého z žalovaných tudíž stíhala povinnost dostát smluvnímu závazku své právní předchůdkyně (dárkyně - zůstavitelky) pouze v rozsahu svého dědického podílu (jde tudíž o dělitelné plnění společenství účastníků svého druhu /z pohledu § 91 o.
s. ř. jde o samostatné společenství s prvky společenství nerozlučného, kde platí, že všechny úkony může činit každý společník bez souhlasu ostatních, úkony učiněné jen jedním ze společníků se však dotýkají – ve výše naznačeném směru – dalších společníků/). Úvaze odvolacího soudu, že každý z žalovaných jednal sám za sebe (jeho právní jednání nezavazovala ostatní žalované) a každý z žalovaných sám za sebe odpovídá za výsledek sporu v té části, která se ho týká, nelze ničeho vytknout.
V řízení úspěšný žalobce tudíž nemůže náklady, které je mu povinna podle úspěšnosti v řízení hradit neúspěšná žalovaná 1) požadovat vůči (též neúspěšným) žalovaným 2) a 3), kteří podle rozhodnutí soudu odpovídají za závazek dárkyně pouze v rozsahu svého dědického podílu. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru odpovídá ustálené soudní praxi dovolacího soudu a dovolání žalobce není tudíž přípustné. Dovolání, které podala žalovaná 1) proti rozsudečným výrokům II. a IV., jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3), bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl (subjektivně) oprávněn.
Těmito výroky totiž žalované 1) nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tyto výroky rozsudku zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska.
Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dovolání žalované 1) je tudíž subjektivně nepřípustné. Žalovaní 2) a 3) spatřují přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud se při posouzení platnosti darovací smlouvy, kterou dne 16. 3. 2014 uzavřela jako dárkyně jejich právní předchůdkyně L.
F. s žalobcem jako obdarovaným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3783/2008, nebo sp. zn. 28 Cdo 4341/2009. Prosazují, že předmětná darovací smlouva je neurčitá, neboť se z ní jednoznačně nepodává, které nemovitosti byly převáděny; jde proto o neplatné právní jednání a odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že se jedná o chybu v psaní a že úmyslem obou stran darovací smlouvy bylo převést bezplatně do vlastnictví žalobce všechny nemovitosti uvedené v článku I darovací smlouvy.
V rozsudku ze dne 10. 11. 2011, sp. zn.
30 Cdo 204/2011, Nejvyšší soud přijal závěr, že není-li převáděná nemovitost ve smlouvě označena v souladu s požadavky katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu (nyní právního jednání), jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu (právního jednání) je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda zakládají vadu směřující k jeho neurčitosti nebo nesrozumitelnosti či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu (právního jednání) by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu (nyní právního jednání) bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo z celého obsahu právního úkonu (právního jednání) jeho výkladem, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě.
Tyto závěry jsou použitelné i za nové (nyní platné) právní úpravy. Především se sluší uvést, že podporují-li žalovaní 2) a 3) svou dovolací argumentaci odkazem na jimi citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, porovnávají nyní souzenou věc se skutkově odlišnými případy. Navíc se mýlí, dovozují-li, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval závěry, které v nich Nejvyšší soud přijal v souvislosti s výkladem právních úkonů. V posuzované věci dárkyně a obdarovaný sice v článku I. darovací smlouvy, kterou si sami (nemajíce právnické vzdělání) sepsali, řádně specifikovali předmět darování, tj. detailně popsali soubor nemovitostí, které dárkyně vlastní (a logicky vzato zamýšlí učinit předmětem darování), avšak následující článek II formulovali tak, že „dárce touto smlouvou bezplatně převádí vlastnické právo k nemovitosti uvedené v článku I této smlouvy obdarovanému“, tedy použili při označení předmětu daru jednotného čísla.
V dalším textu pak předmět daru střídavě označují jako „nemovitost“ a „nemovitosti“, z čehož je patrné, že jako laici tyto pojmy ztotožňovali, resp. pojmem „nemovitost“ rovněž označovali soubor převáděných nemovitých věcí. Jeví se jako přepjatý a nepřípustný formalismus, aby soudy ze skutečnosti, že účastníci bez právnického vzdělání, kteří si text smlouvy sami formulovali, použili k označení předmětu darování jak jednotného, tak množného čísla, přičemž tyto pojmy ztotožnili, byla dovozena neplatnost smlouvy pro její neurčitost.
Skutečnou vůli účastníků písemného právního jednání bylo možné zjistit nejen výkladem celého obsahu právního jednání, ale i objasněním skutkových okolností, za nichž bylo právní jednání učiněno. Odvolací soud v tomto směru nepochybil, neboť ve smyslu ustanovení § 555 odst. 1 o. z. posoudil právní jednání účastníků darovací smlouvy podle jeho obsahu a to, co bylo ve smlouvě vyjádřeno slovy, vyložil za pomoci gramatického, systematického a logického výkladu podle v řízení zjištěného úmyslu jednajících (§ 556 odst. 1 o.
z.).
Odporuje logice, aby v případě úmyslu dárkyně darovat žalobci pouze jednu ze svých nemovitostí, byly v darovací smlouvě (v jejím v článku I) vyjmenovány všechny nemovitosti, které dárkyně vlastnila; plně by totiž stačilo označit převáděnou. Označení předmětu písemného právního jednání pak bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků, např. z návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Darovací smlouvu odvolací soud vyložil, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě, přičemž dodržel zásadu, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné (§ 574 o.
z.). Jedním ze základních principů výkladu smluv je totiž priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat). Neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou. Soukromé právo je, vedle autonomie vůle, založeno na zásadě pacta sunt servanta, která někdy dokonce bývá považována za „nejvyšší zásadu právní“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09).
Ochrana autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. V případech, kdy dojde ke shodě projevené vůle dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která garantuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z takové smlouvy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Interpretace obsahu právního jednání odvolacím soudem nenahrazovala ani neměnila již učiněné projevy vůle účastníků darovací smlouvy a respektovala shora zmiňované zásady. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že příslušný katastrální úřad odmítl předmětnou darovací smlouvu právě z důvodu nepřesností její formulace vkladovat, ani to, že mu Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku sp. zn. 16 Co 78/2015 přisvědčil (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/2006). Lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení právní otázky platnosti předmětné darovací smlouvy od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil a jeho závěr, že darovací smlouva ze dne 16. 3. 2014 je platná a že ke dni smrti L. F. existoval její závazek z darovací smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2014, za nějž žalovaní odpovídají v poměrech, v jakém nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, je správný. Ani dovolání podané žalovanými 2) a 3) není tudíž přípustné. Nepřípustná dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňují (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2020 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu