30 Cdo 204/2011

30 Cdo 204/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v

právní věci žalobkyně N. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se

sídlem v Praze 8, Sokolovská 161, proti žalovanému L. S., zastoupenému Mgr.

Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, o stanovení

povinnosti uzavřít dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 221/2009, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č.j. 22 Co

71/2010-35, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě

nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku k rukám Mgr. Tomáše Černého, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská

161.

Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“)

dne 15. května 2009, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, aby žalovanému byla

uložena povinnost „Uzavřít se žalobkyní v příloze této žaloby obsaženou Dohodu

o vypořádání podílového spoluvlastnictví bytové jednotky č. 2028/90 v budově

čp. 2026, 2027, 2028, 2029, 2030 na pozemcích č. parc. 2031/86, č. parc. 2031/37, č. parc. 2031/38, č. parc. 2031/39, č. parc. 2031/40 a č. parc. 2031/86 a spoluvlastnického podílu 616/70120 (77/70120 + 539/70120) na

společných částech domu, zapsanou na LV č. 5685, pro k.ú. Ch., obec P. za

částku ve výši 195.000,- Kč“ (dále též „bytová jednotka“ nebo „byt“). Tento

žalobní petit odvíjela od skutkového tvrzení, že s žalovaným uzavřela dne 6. prosince 2006 dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, jejímž předmětem

bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné

bytové jednotce. Žalobkyně se měla stát výlučnou vlastnictví této bytové

jednotky a na vypořádání (id. 1/8) spoluvlastnického podílu měla vyplatit

žalovanému částku 195.000,- Kč, kterou složila do advokátní úschovy. Pro drobné

formální chyby příslušný katastrální úřad však návrh na vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí podle uvedené dohody rozhodnutím ze dne 26. března 2009 zamítl. Žalobkyně poté marně vyzývala žalovaného k uzavření nové,

již perfektní (vkladuschopné) dohody, který však opakovaně navyšoval úplatu za

vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce. Podle

žalobkyně „není (nejsou) jakkoli přípustné jednostranné změny podstatných

náležitostí Dohody (tj. výši peněžní náhrady v souvislosti s vypořádáním

podílového spoluvlastnictví) ze strany žalovaného. Pokud v původní Dohodě došlo

k chybě, jednalo se o chybu čistě formálního rázu, nedotýkající se nijak smyslu

uvedené Dohody. Žalobkyně je toho názoru, že při zcela zřejmém oddělení

obligační roviny prodeje (vázané na podpis smlouvy) od jejích věcně-právních

účinků (vázaných na vklad do katastru nemovitostí), není možné považovat

obligační vztah z(a) jakkoli ukončený; tedy jsou obě strany uvedenou smlouvou

nadále vázány, co(ž) také vyplývá z čl. V(.) předmětné dohody. Dle dikce

uvedeného článku jsou účastníci Dohody nejpozději do 15 dnů od právní moci

rozhodnutí o zastavení řízení či rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení

vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, (povinni) uzavřít novou

Dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví(,) a to za stejných podmínek

jako je uzavřena Dohoda s tím, že budou provedeny pouze takové změny, které

umožní povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobkyně... zaplatila sjednanou náhradu za vypořádání podílového spoluvlastnictví a

vyvinula maximální možné úsilí ke zhojení formálních nedostatků původní

smlouvy; tedy učinila veškerým svým povinnostem zadost. Stejné součinnosti se

však nedostává ze strany žalobce, když o motivech prolongace celého (byť

jednoduchého) právního úkonu lze pouze spekulovat.“

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem

ze dne 9. listopadu 2009, č.j.

8 C 221/2009-15, uvedenou žalobu zamítl a uložil

žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku

8.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k

závěru, že předmětná dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví k

předmětnému bytu je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná, „neboť předmět

dohody byl označen neurčitě, neboť budova uvedené (uvedená) v této dohodě byla

označena v rozporu se stavem zápisů v katastru nemovitostí a z tohoto důvodu

byl také návrh na vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu (pro

hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha) ze dne 26.3. 2009 zamítnut. Pro případ, že by se nejednalo o absolutní neplatnost uzavřené dohody, dospěl

soud k závěru, že žaloba nemůže být úspěšná z toho důvodu, že v dohodě ze dne

6.12. 2006 si účastníci dohodli, že nejpozději do 15 dnů od právní moci

rozhodnutí o zastavení řízení či rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad

vlastnického práva uzavřou novou dohodu za stejných podmínek a budou provedeny

pouze takové změny, které umožní vklad vlastnického práva do katastru

nemovitostí(,) a proto je třeba tuto část dohody účastníků brát jako smlouvu o

smlouvě budoucí a na základě této dohody byl účastníky podán návrh na vklad

vlastnického práva, avšak řízení o vklad vlastnického práva bylo pro zpětvzetí

návrhu účastníky zastaveno usnesením Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu ze

dne 1.10. 2007, sp. zn. V-19760/2007-101 a od doby nabytí právní moci tohoto

usnesení, po uplynutí 15 lhůty, začala běžet žalobkyni k podání žaloby na

uzavření dohody a tento nárok žalobkyně uplynul dne 18.11. 2008, když předmětná

žaloba byla podána dne 15.5. 2009.“

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací

soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,

že „žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vypořádání podílového

spoluvlastnictví bytové jednotky č. 2028/90 v budově č.p. 2026, 2027, 2028,

2029, 2030, na pozemcích č. parc. 2031/36, 2031/37, 2031/38, 2031/39, 2031/40 a

2031/86, a spoluvlastnického podílu 616/70120 na společných částech domu,

zapsaných na LV č. 5685 pro k.ú. Ch., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, a to za částku 195.000,- Kč a ve znění

dohody, která je přílohou č. 1 a nedílnou součástí tohoto rozsudku.“

Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení uvedeného

rozsudku, odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění

učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jejich právním

posouzením. Uvedl, že „z dohody z roku 2006 se podává, že její účastníci

předpokládali, že by s vkladem vlastnického práva mohly být potíže, když si

zároveň byli vědomi toho, že případným připomínkám a požadavkům katastrálního

úřadu je třeba vyhovět, a to uzavřením »nové« dohody. Tato však de facto měla

být toliko opravou či doplněním případně se vyskytujících nepřesností a

nedostatků, to vše hodnoceno úhlem pohledu katastrálního úřadu. V daném případě

se tedy jedná o uzavření inominátního závazku (bod V. dohody ze dne 6.12.

2006), na jehož splnění dopadá obecná tříletá promlčecí lhůta.“ Odvolací soud

současně zdůraznil, že „nesprávné označení pozemků, na nichž se má nacházet

shora uvedená budova, v níž je bytová jednotka ve spoluvlastnictví účastníků,

nezpůsobilo absolutní neplatnost zbytku ujednání, když vůle stran při uzavření

dohody je naprosto seznatelná. Strany uzavřely předmětnou dohodu se záměrem a

cílem vypořádat jejich podílového (podílové) spoluvlastnictví na nemovitostech,

tedy na těchto částech budovy a na částech pozemku, které skutečně ke dni

podepsání dohody vlastnily, a to tak, že výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí

se stane žalobkyně a žalovaný obdrží částku 195.000,- Kč.“ Z těchto důvodů

proto odvolací soud stanovil žalovanému povinnost uzavřít předmětnou dohodu o

zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné bytové

jednotce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný

(prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci). Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud

dospěl k nesprávnému právnímu závěru, „když ve svém rozhodnutí deklaruje, že

nesprávné označení pozemků, na nichž se má nacházet předmětná budova, v níž je

bytová jednotka ve spoluvlastnictví účastníků, nezpůsobuje absolutní neplatnost

zbytku ujednání.“ Žalovaný se naopak domnívá, že na účastníky uzavřenou dohodu

ze dne 6. prosince 2006, „je třeba pohlížet jako na neplatnou, a to na základě

skutečnosti, že předmět dohody byl označen neurčitě, neboť budova uvedená v

této dohodě byla označena v rozporu se stavem zápisů v katastru nemovitostí,

přičemž z tohoto důvodu byl také návrh na vklad vlastnického práva rozhodnutím

Katastrálního úřadu ze dne 26.3. 2009 zamítnut. Z tohoto důvodu pak nebyl

platně přijat ani závazek dle čl. V. dohody.“ Z vyložených důvodů žalovaný

navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo

„dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání (které

učinila prostřednictvím svého advokáta) se naopak zcela ztotožnila s výrokem i

odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odmítla dovolací argumentaci,

že uvedená dohoda je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření

neexistoval rozpor mezi označením pozemků ležících pod předmětnou budovou a ke

změně došlo až později, bez přičinění stran. Navrhla, aby Nejvyšší soud

dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího

řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Úvodem dovolací soud předesílá, že jeho přezkumná činnost v

řízení o dovolání má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce

kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu,

tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt

kvalitativní se projevuje v ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., které

omezuje přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom

směru, že jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud

je tedy vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se

projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak

byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel

jeho naplnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo

1739/2001, sp. zn. 33 Odo 649/2005, nebo např. sp. zn.

33 Odo 1172/2005, jež

jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu -

www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že v případě námitky nesprávného právního

posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud

není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání

zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních

otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem

posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na

správnost jeho rozhodnutí. Jednou z odvolacím soudem řešených právních otázek v napadeném

rozhodnutí bylo posouzení platnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví („Dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví“), kterou

účastníci tohoto řízení uzavřeli dne 6. prosince 2006, a jejímž předmětem bylo

zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce. Odvolací

soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že tato dohoda

(dvoustranný právní úkon) je platná, a na podkladě vyřešení této (pro meritorní

rozhodnutí zásadně významné) právní otázky pak přistoupil k řešení dalších

navazujících otázek, kdy ve výsledku dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný

nárok je důvodný. Vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je však

zřejmé, že žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. zpochybňuje toliko správnost (dílčího) závěru odvolacího

soudu ohledně platnosti popsaného právního úkonu (předmětné dohody). Pouze v

tomto rozsahu byl ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud povolán k

přezkumu takto dovolatelem vylíčených okolností, jež podle přesvědčení

dovolatele naplňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. stran nesprávného vyřešení právní otázky platnosti zmíněného právního úkonu. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že tímto způsobem se žalovanému správnost

rozhodnutí odvolacího zpochybnit nepodařilo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (ve stručnosti shrnuto)

zaujal právní názor, že i když v posuzované věci nebyl předmět převodu (in

concreto pozemky pod budou, v níž je siutována předmětná bytová jednotka)

identifikován zcela v intencích požadavků katastrálního úřadu [rozuměno v

souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České

republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále již „katastrální zákon“)], neměla

tato okolnost - vzhledem k obsahu posuzovaného právního úkonu (dohody o

zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) vliv (z občanskoprávního

hlediska) na její platnost. Tento (dílčí) právní názor ve skutkových poměrech

posuzované věci plně sdílí i Nejvyšší soud, který jinak k této problematice a

ke skutkově obdobným případům (tj. kdy v převodních smlouvách nebyly převáděné

nemovitosti označeny zcela v souladu s požadavky katastrálního zákona, avšak za

užití výkladového pravidla ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.

bylo možno takový

imobiliární předmět nezaměnitelně identifikovat) judikoval následující. Nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru

nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově

právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem

je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího

do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter

partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému

majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes, je zapotřebí vkladu

tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva lze

provést jen na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu

[§ 3 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných

práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, (dále již „zákon č. 265/1992

Sb., nebo „zákon o zápisech“) a § 5 odst. 1 zákona č. 359/1992 Sb., o

zeměměřičských a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu. Proti

rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný opravný prostředek, ani

žaloba ve správním soudnictví (§ 5 odst. 3 zákona o zápisech). Za vklad se

přitom považuje (až) zápis do katastrálních operátů (srov. § 13 téhož zákona). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho

povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušenému katastrálnímu

úřadu (srov. § 2 odst. 3 cit. zák.). Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru

nemovitostí na základě smlouvy je tedy třeba rozlišovat právní důvod nabytí

vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus

adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku

vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až

vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. § 133

odst. 2 obč. zák.); taková smlouva má pouze účinek obligační - zavazuje

zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele

(kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu

vlastnictví, převedl. A jak již shora bylo uvedeno, ke smluvnímu nabytí

vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na

základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu

vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí. Tato právní

skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy

vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné

účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost,

která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až

provedením vkladu do katastru. Zpětné právní účinky vkladu nastávají jen na

základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj.

jen tehdy, bylo-li návrhu

na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno) a odvíjí se od

toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že

na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních

operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl

proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani zpětné právní účinky

vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu

doručen návrh na vklad (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, in www.nsoud.cz). Katastrální zákon ve svém ustanovení § 5 odst. 1 stanoví, jak

musejí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru,

nemovitosti označeny. Pod písm. e) cit. paragrafu stanoví, že v (převodních)

listinách musejí být byty a nebytové prostory identifikovány označením budovy,

v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním

nebytového prostoru, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a

nebytové prostory očíslovány. Katastrální zákon je v poměru k občanskému zákoníku předpisem

speciálním, neboť stanoví další podmínky na obsahovou kvalitu právních úkonů

(avšak výhradně) z pohledu katastru nemovitostí. Znamená to tedy, že v případě

písemného právního úkonu – smlouvy o převodu nemovitosti – je nezbytné obsah

právního úkonu interpretovat ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., podle kterého

právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového

vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li

tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Znamená to tedy, že jde-li o právní

úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být

určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle

zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem

smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní

rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle je objektivní

kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho

obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V nálezu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98 (in

www.nalus.usoud.cz), Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“)

judikoval, že tak, jak je ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1995

Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na listině

obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje potřebné pro

realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doplněny. Současně uvedl, že nesdílí právní názor, podle kterého v případě, že v kupní

smlouvě nejsou označeny nemovitosti v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona

č. 344/1992 Sb., je smlouva neurčitá (k tomu srov. např. též nález Ústavního

soudu ze dne 12. června 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000, tamtéž). Tento právní

názor Ústavního soudu, obsažený v jeho vykonatelném rozhodnutí, které je ve

smyslu čl. 89 odst.

2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány a

orgány, je při posuzování platnosti právních úkonů, na jejichž základě má dojít

(je účastníky zamýšleno dosažení) příslušného zápisu věcného práva do katastru

nemovitostí, klíčový. Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít

stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své dosavadní judikatury Ústavní

soud v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06 (in tamtéž). Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany

autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku

fungování materiálního právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých

smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně,

aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je

třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry

a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by

měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. S promítnutím specifických aspektů zmíněných katastrálních

předpisů proto Nejvyšší soud kupř. v rozsudku ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, formuloval právní názor, že je nutno činit rozdíl mezi

označením nemovitostí ve věcné smlouvě, jejichž specifikace nemusí odpovídat

požadavkům podle katastrálního zákona, a označením předmětu vkladu do katastru,

kdy při zápisu do katastru musí předložený návrh s věcnou listinou být v

souladu s formálními požadavky katastrálního zákona. Dále uvedl, že ve smlouvě

musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné

pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména, aby byl předmět smlouvy odlišen

od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Oproti tomu při zápisu do katastru

nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona o

č. 265/1992 Sb. a zákona č. 344/1992 Sb., konkrétně s § 5 odst. 1 písm. c)

posledně cit. zákona. Formální náležitostí návrhu na vklad do katastru

nemovitostí je i geometrický plán jako jeden z podkladů pro zápis. Rovněž v rozsudku ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo

1332/2006 (in www.nsoud.cz), Nejvyšší soud judikoval, že pro závěr o určitosti

popisu nemovitostí ve věcné smlouvě není významné, že tyto nemovitosti nejsou

popsány zcela v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního

zákona, pokud jejich popis je umožňuje nezaměnitelně individualizovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo

2591/2008, se k judikovaným právním názorům přihlásil, když rovněž dospěl k

závěru, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s

požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat

vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala

jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno

pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k

neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv.

podstatnou

vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch

skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného

právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z

celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím

došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Vztaženo na posuzovaný případ je zřejmé, že odvolací soud se při

řešení dovoláním napadené právní otázky platnosti předmětné dohody od

judikovaných závěrů nijak neodchýlil a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem

posuzované věci správně uzavřel, že dohoda o zrušení, resp. o vypořádání

podílového spoluvlastnictví, kterou účastníci uzavřeli dne 6. prosince 2006, je

platná. Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovolací důvod ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl žalovaným v podaném dovolání proti rozsudku

odvolacího soudu uplatněn důvodně. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním

uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovému vymezení správný, a vzhledem k

tomu, že dovolací soud nezjistil, že by odvolací řízení bylo zatíženo vadami ve

smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání žalovaného podle § 243b

odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst.

5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení procesně

úspěšné žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou

advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k

dovolání, která činí podle § 7 písm. e), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č.

484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 4.000,- Kč, dále paušální

náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané

hodnoty ve výši 860,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 5.160,- Kč.

Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s.

ř.

Proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek není přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je

žalobkyně oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 10. listopadu 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu