33 Cdo 3557/2024-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. K. T., zastoupeného Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalovanému H. T.,, zastoupenému Mgr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, o 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 623/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 17 Co 133/2024-300, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Emila Doležela, advokáta.
částku 1 000 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 17 Co 133/2024-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně. Žalovaný a jeho manželka zapůjčili dne 4. 3. 2019 žalobci a jeho bývalé manželce částku 3 000 000 Kč, ti se zavázali je vrátit s úrokem ve výši 1,5 % ročně; peníze ze zápůjčky použili na koupi nemovitosti v k.
ú. XY. Dům nabyla do svého vlastnictví pouze žalobcova manželka s ohledem na zúžení rozsahu společného jmění manželů. Zápůjčka měla být vrácena do 6 měsíců, což se nestalo. Žalovaný s manželkou opakovaně vyzývali žalobce a jeho manželku k vrácení částky. Manželka žalobce se nakonec rozhodla nemovitost prodat, ač jí k tomu žalobce neudělil souhlas, neboť dům vlastními investicemi zvelebil, měl k němu osobní vztah a vedl v něm rodinnou domácnost. Žalovaný se svou manželkou na žalobce opakovaně naléhali, aby souhlasil s jeho prodejem.
Žalovaný se dne 21. 7. 2021, když byla jeho manželka ve XY, zavázal zaplatit žalobci 1 000 000 Kč, bude-li souhlasit s prodejem nemovitosti. Žalobce poté souhlas k prodeji udělil. Žalobce ohledně úhrady částky 1 000 000 Kč telefonicky komunikoval se žalovaným a jeho manželkou. Vyplacení částky mu oba přislíbili poté, co budou peníze z prodeje domu uvolněny z advokátní úschovy. V říjnu 2021 byla žalovanému a jeho manželce vrácena částka 4 035 000 Kč (3 000 000 Kč jistina, 1 035 000 Kč úroky). I přes urgence žalovaný žalobci slíbenou částku 1 000 000 Kč nezaplatil.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně a pochopitelně vyšel pro konečné rozhodnutí z přepsaných a soudní tlumočnicí přeložených audionahrávek telefonních hovorů mezi účastníky a mezi žalobcem a manželkou žalovaného z 2. 8. 2021, 17. 9. 2021, 10. 10. 2021 a 11. 10. 2021, a to přesto, že byly pořízeny bez vědomí žalovaného a jeho manželky. V projednávaném případě účastníci jednali o „odstupném“ pro žalobce a o podmínkách vrácení zápůjčky převážně ústně a telefonicky. Jednání sice vyústila v podepsání listiny dne 21.
7. 2021, nazvané „prohlášení o závazku“, avšak žalovaný tvrdil, že ji sice podepsal, ale nevěděl, co je jejím obsahem, neboť je sepsána česky. V takovém případě soud prvního stupně zcela správně, za účelem zjištění, co bylo mezi stranami dohodnuto, použil výše zmiňované audionahrávky telefonních hovorů ve vietnamštině. Nahrávky, které byly předloženy, se týkají jen popisované zápůjčky, jejího vrácení a „odstupného“. Neobsahují žádné skutečnosti osobní povahy účastníků. Mezi nimi se nachází i nahrávka telefonního rozhovoru žalobce s manželkou žalovaného, z níž je zřejmý i její souhlas s poskytnutím „odstupného“ žalobci.
Nelze tak hovořit o tom, že by uvedenou dohodu žalovaný podepsal v omylu, v tísni nebo v rozporu s dobrými mravy, jak je upraveno v § 580, § 583 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že dohoda účastníků řízení z 21. 7. 2021 představuje smlouvu nepojmenovanou podle § 1746 odst. 2 o. z. a nelze ji posoudit jako relativně neplatnou pro absenci podpisu manželky žalovaného. Závazek žalovaného – jednoho z manželů – že uhradí žalobci 1 000 000 Kč (za podmínek v dohodě stanovených) rozhodně není běžnou každodenní záležitostí a k platnosti takového ujednání je třeba souhlas manželky ve smyslu § 714 odst. 1 o. z. V daném případě byl tento souhlas dán, což bylo prokázáno právě spornými audionahrávkami, i když ho manželka žalovaného ve své výpovědi popřela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky provedení důkazu záznamem projevů člověka osobní povahy pořízených soukromou osobou bez souhlasu nahrávané osoby v soudním řízení, kterou měl dovolací soud vyřešit v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1859/2021, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněným pod číslem 83/2019 Sb. rozh. obč. Dovolatel má dále za to, že právo žalobce na zaplacení sporné částky odporuje dobrým mravům a ze strany žalobce se při jeho soudním uplatňování jedná o zneužití práva. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.
6. 2024, č. j. 17 Co 133/2024-300, a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Řešení otázky, zda je právo žalobce na zaplacení sporné částky v souladu s dobrými mravy a nejedná se ze strany žalobce o zneužití práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel svou dovolací argumentaci staví na vlastní skutkové verzi. Ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že to byl žalovaný, kdo žalobci nabídl 1 000 000 Kč, pokud bude souhlasit s prodejem nemovitosti.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Dovolatel dále spojuje přípustnost svého dovolání s řešením otázky použitelnosti audionahrávek pořízených bez vědomí žalovaného, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem v jeho rozsudcích ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1859/2021, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněným pod číslem 83/2019 Sb. rozh.
obč., v situaci, kdy bylo možné prokázat rozhodné skutečnosti jiným způsobem (výpověďmi svědků - bývalé manželky žalobce a JUDr. Jiřího Pánka, advokáta), přičemž soud prvního stupně navržené důkazy neprovedl. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném pod číslem 83/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2019“) podrobně vysvětlil, za jakých podmínek je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení.
Zdůraznil, že zákon č. 89/2012 Sb. zachovává ochranu soukromí a tomu odpovídající povinnosti ostatních zdržet se neoprávněných zásahů do něj jako součást absolutního osobnostního práva. Rozsah omezení tohoto absolutního osobnostního práva je v současné právní úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu (srov. § 88 odst. 2 o. z.) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva (například podle občanského soudního řádu).
K tomu však Nejvyšší soud dodal, že toto omezení je nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka – vykládat restriktivně, uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (srov. § 90 o. z.). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II.
ÚS 1774/14, dále uzavřel, že základním kritériem pro rozhodnutí o použitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je (v každém jednotlivém případě) poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodnutí o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě převažujícím. Kromě okolností, za nichž byla nahrávka pořízena, je rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby.
Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy ku prospěchu.
Z těchto závěrů Nejvyšší soud vychází i v následné rozhodovací praxi (srov. například usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4765/2018, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2949/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2718/2020). V nyní souzené věci soud prvního stupně důkaz audiozáznamy připustil, jelikož obsah rozhovorů mezi žalobcem a žalovaným a žalobcem a manželkou žalovaného (zachycený ve vietnamštině) ohledně závazku žalovaného vyplatit žalobci částku 1 000 000 Kč, a vědomosti manželky žalovaného o něm, nebylo možno prokázat jinak, jinými důkazy, a zjištění skutečného stavu věci kladl soud prvního stupně nad ochranu osobnostních práv žalovaného a jeho manželky.
Odvolací soud postup soudu prvního stupně aproboval. Soud prvního stupně použil audionahrávky telefonních hovorů za účelem zjištění, co bylo mezi stranami dohodnuto. Nahrávky, které byly předloženy, se týkají jen popisované zápůjčky, jejího vrácení a „odstupného“; neobsahují žádné skutečnosti osobní povahy účastníků. Kromě toho se mezi nimi nachází i nahrávka telefonního rozhovoru žalobce s manželkou žalovaného, z níž je zřejmý její souhlas s poskytnutím „odstupného“ žalobci. Právě vědomost manželky žalovaného o závazku žalovaného vůči žalobci byla prokázána pouze těmito audiozáznamy a žalovaný k této otázce žádné jiné důkazy nenavrhoval.
Vzhledem ke shora uvedenému nelze souhlasit s dovolatelem, že se odvolací soud odchýlil od výše zmiňované judikatury Nejvyššího soudu, týkající se provedení důkazu záznamem projevů člověka osobní povahy pořízených soukromou osobou bez souhlasu nahrávané osoby. Namítá-li dovolatel nedostatečné odůvodnění nepřipuštění důkazů výslechem navržených svědků manželky žalovaného p. H. T., advokáta JUDr.
Jiřího Pánka, jakož i samotného žalovaného, namítá tím vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení - pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, nutno uvést, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).