33 Cdo 3573/2023-183
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně TEREZIA COMPANY s.r.o., se sídlem Na Návrší 997/14, Michle, Praha 4, identifikační číslo osoby 27251659, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti žalované D. S., zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Pujmanové 1753/10, Praha, o zaplacení 371 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 499/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 55 Co 323/2022-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 55 Co 323/2022-128, s výjimkou jeho výroku I, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2021, č. j. 8 C 499/2020-71, s výjimkou části výroku o věci samé v rozsahu částky 17 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 30. 9. 2020 do zaplacení, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 8 C 499/2020-71, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 388 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 30. 9. 2020 do zaplacení, žalobkyni uložil povinnost k úhradě soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 55 Co 323/2022-128, výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 17 600 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně v průběhu roku 2017 poskytla žalované zápůjčku 400 000 Kč, dne 4. 10. 2018 účastnice uzavřely dohodu, v níž žalovaná co do důvodu a výše uznala svůj dluh (představující povinnost vrátit zápůjčku 400 000 Kč) vůči žalobkyni a zavázala se jej uhradit v měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných nejpozději do každého 28. dne v měsíci počínaje lednem 2020. Dohoda obsahovala ujednání (čl. I odst. 4), podle něhož dostane-li se dlužník do prodlení s více než dvěma splátkami, stává se nesplacená část dluhu splatnou ke dni splatnosti druhé takto nezaplacené splátky; v takovém případě bude nesplacená část dluhu podléhat zákonnému úroku z prodlení. Žalobkyně neuhradila řádně a včas splátky za leden, březen a září 2020, na dluh uhradila 17 600 Kč (v uvedeném rozsahu žalobkyně vzala žalobu zpět).
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo sjednáno, že ocitne-li se žalovaná v prodlení se třemi splátkami dluhu, stane se nesplacená část dluhu splatnou. Právně relevantním shledal to, že byla v prodlení se dvěma staršími včas nezaplacenými splátkami a že se dne 28. 9. 2020 dostala do prodlení s třetí splátkou, čímž se stala splatnou celá nesplacení část dluhu. Aproboval názor soudu prvního stupně, že na danou věc nelze použít ustanovení o ochraně spotřebitele, neboť „žalovaná v postavení spotřebitele nebyla, a to i v kontextu toho, že smlouva pro ni byla extrémně výhodná ohledně výše splátek a nejednalo se ani o standardní smlouvu s ohledem na okolnosti jejího uzavření“.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
6. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky výkladu právního jednání v případě, že je (výklad) ze strany účastníků vzájemně odlišný. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení ujednání čl. I odst. 4 dohody ze dne 4. 10. 2018 ignoroval zákonná výkladová pravidla, z jeho rozhodnutí není seznatelné, jaký právní závěr o obsahu ujednání čl. I odst. 4 dohody ze dne 4. 10. 2028 učinil a jakse vypořádal s argumentací uplatněnou v odvolání.
7. Dále má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek – dle jejího přesvědčení – v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených – zda došlo k naplnění hypotézy ujednání čl. I odst. 4 dohody ze dne 4. 10. 2018, a zda tato dohoda spadá pod režim spotřebitelských smluv. Prosazuje, že je-li mezi stranami sporné, zda k naplnění hypotézy ujednání čl. I odst. 4 dohody ze dne 4. 10. 2018 postačuje jednou nastalé prodlení – a není tedy rozhodné, zda žalovaná splátku, se kterou byla v prodlení, následně uhradila (právní názor žalobkyně), nebo zda je pro splatnost zbývajícího dluhu nutné, aby šlo o trvající prodlení se splátkami (právní názor žalované), byl odvolací soud povinen použít výklad pro žalovanou jako spotřebitelku příznivější. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nezjišťoval úmysl smluvních stran při sjednání uvedené dohody.
8. Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud nevyslyšel v odvolání uplatněnou argumentaci vůči nesprávnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná ke dni vyhlášení napadeného rozsudku uhradila na svůj dluh částku 11 200 Kč. Uvedené zjištění je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, neboť soud prvního stupně zjevně opomenul úhrady provedené žalovanou v průběhu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
11. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
14. Jak vyplývá z obsahu dovolání a z formulace předložených otázek, dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, který ujednání čl. I odst. 4 dohody ze dne 4. 10. 2018 vyložil tak, že splatnost dosud neuhrazené části dluhu je podmíněna tím, že se žalovaná dostala do prodlení se třemi splátkami, aniž by v daném okamžiku musela být splněna podmínka trvajícího prodlení s jejich úhradou.
15. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce výkladu citovaného ujednání dohody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Přípustným dovolací soud shledal dovolání též proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda se na dohodu ze dne 4. 10. 2018 a na závazky z ní vzniklé použijí ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem.
17. Nejprve je třeba uvést, že dovolací soud nepřisvědčil námitkám dovolatelky týkajícím se správnosti závěru odvolacího soudu, který – oproti tomu, jak věc posoudil soud prvního stupně – dovodil, že na dotyčné sporné ujednání dohody se nevztahuje § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Z dohody, která byla sjednána mezi stranami sporu vyplývá, že v ní bylo sice sjednáno plnění kupní ceny ve splátkách, smluvními stranami však nebyla pro případ nezaplacení více než dvou splátek ve sjednané lhůtě dohodnuta pouhá ztráta výhody splátek. Bylo ujednáno, že v takovém případě se stane zbývající část kupní ceny splatnou dnem splatnosti druhé nezaplacené splátky. Doba splatnosti zůstatku kupní ceny tak byla smluvními stranami konkrétně dojednána a měla nastat v okamžiku, na kterém se dohodly. Žalobkyně by tedy byla podle smlouvy oprávněna žádat celý zbytek dluhu poprvé dne, který následoval po dni, který smluvní strany určily za okamžik splatnosti celého zůstatku kupní ceny. Potud jsou závěry odvolacího soudu správné.
18. Posouzení podmíněnosti splatnosti zbytku dluhu trváním prodlení dlužníka je otázkou výkladu dotyčného ujednání, který připouští jak možnost, aby splatnost zbytku dluhu byla podmíněna trvajícím prodlením dlužníka s více jak dvěma splátkami, tak i možnost, že splatnost zbytku dluhu nastane v okamžiku prodlení s třetí splátkou, aniž by dlužník ve stejném okamžiku byl v prodlení s předchozími splátkami (tedy aniž by šlo o trvající prodlení), jak dovodil odvolací soud.
19. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, Nejvyšší soud připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“
20. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018).
21. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
22. V projednávaném případě žalobkyně a žalovaná v dotyčné dohodě sjednaly, že dostane-li se žalovaná do prodlení s více než dvěma splátkami, stává se nesplacená část dluhu splatnou ke dni splatnosti druhé takto nezaplacené splátky; v takovém případě bude nesplacená část dluhu podléhat zákonnému úroku z prodlení. Odvolací soud pro výklad tohoto ujednání shledal relevantním, že žalovaná byla v prodlení se dvěma staršími včas nezaplacenými splátkami a do prodlení se dostala (dne 28. 9. 2020) tím, že nezaplatila včas třetí splátku, čímž se stala splatnou celá nesplacená část dluhu. Učinil tak za situace, kdy z textu dotyčného ujednání není jednoznačně zřejmé, za jakých podmínek je podmíněna splatnost celého zbytku dluhu, neboť každá ze stran nahlížela na dotyčné ujednání odlišně, a přiklonil se k výkladu zastávanému žalobkyní, aniž odůvodnil, proč tento výklad upřednostnil oproti výkladu žalované. Odvolací soud neuvedl, jakými úvahami se při právním posouzení uvedené otázky výkladu dotyčného ujednání řídil a jak aplikoval pravidla vyplývající z ustanovení § 555 a násl. o. z. Právní posouzení uvedené otázky je proto neúplné a tudíž (zatím) nesprávné.
23. Dovolací soud si je vědom závěru uvedeného v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005, v němž Nejvyšší soud (v situaci, kdy si doba splatnosti zůstatku dluhu byla konkrétně sjednána a měla nastat v okamžiku prodlení s jedinou splátkou) dovodil, že na konkrétně sjednaném datu splatnosti kupní ceny, resp. jejího zůstatku, a smluvní pokuty nemůže nic změnit ani částečné plnění dluhu poskytnuté žalovaným již po datu splatnosti kupní ceny, resp. jejího zůstatku. Jde však o odlišnou situaci než v projednávané věci, kdy je splatnost zbytku dluhu podmíněna prodlením s vícero splátkami, aniž by bylo zřejmé, zda pro splatnost zbytku dluhu postačuje, že se dlužník dostal do prodlení se splátkami opakovaně, nebo zda se vyžaduje prodlení trvající.
24. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
25. V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, Nejvyšší soud dovodil, že spotřebitel je vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně za úplatu. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný a že tato osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, neznamená, že nejedná jako spotřebitel.
26. Již jen s přihlédnutím k výše uvedenému neobstojí závěr odvolacího soudu, že žalovaná v postavení spotřebitele nebyla proto, že dotyčná smlouva pro ni byla „extrémně výhodná ohledně výše splátek“. Nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění a absenci skutkových zjištění je odvolacím soudem zmíněný důvod, že se nejednalo o „standardní“ smlouvu „s ohledem na okolnosti jejího uzavření“.
27. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).
28. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu