33 Cdo 3596/2024-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Y. H., zastoupené JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Janem Kecem, advokátem se sídlem v Praze, Krakovská 1366/25, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně P. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 77/2022, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2024, č. j. 7 Co 467/2024-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Kece.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 4 C 77/2022-137, zamítl žalobu o určení, že M. S. (dále jen „zůstavitel“), byl v okamžiku svého úmrtí XY vlastníkem jedné ideální poloviny pozemků parcelní číslo XY, zahrada, a parcelní číslo XY, stavební plocha, vše zapsáno na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY (dále jen „sporné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 7. 2024, č. j. 7 Co 467/2024-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Mezi žalovaným a zůstavitelem byla 4. 6. 1998 uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Podpisy žalovaného i zůstavitele na smlouvě byly úředně ověřeny (ověřovací doložka obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 4 odst. 3 zákona č. 41/1993 Sb. o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady). Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly k 11. 6. 1998. Podle znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně Mgr. Jiřiny Strakové je podpis zůstavitele na smlouvě pravděpodobně jeho pravým podpisem.
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v případě úspěchu by rozhodnutí bylo podkladem pro řízení o pozůstalosti ohledně zůstavitele (nestala by se však na základě rozsudku spoluvlastnicí sporných nemovitostí, jak dovodil soud prvního stupně). Darovací smlouva je právním úkonem zůstavitele směřujícím k darování nemovitostí žalovanému a sporný podpis na smlouvě je jeho vlastnoručním (pravým) podpisem úředně ověřeným. Správný je i závěr o nepromlčitelnosti vlastnického práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně nejen že neunesla důkazní břemen, ale provedenými důkazy byla její tvrzení o nepravosti podpisu zůstavitele na smlouvě vyvrácena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a vedlejší účastník („dovolatelé“) dovolání, jímž napadli rozsudek v celém rozsahu. Napadené rozhodnutí podle nich závisí na vyřešení v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené otázky procesního práva „jaké úkony musí soud učinit pro vytvoření procesního prostoru účastníkovi řízení k předložení vlastního znaleckého posudku a zda je procesní povinností soudu potvrdit navržený termín nahlížení do spisu znalci“. Dovolatelé kritizují procesní postup soudu prvního stupně spočívající v tom, že znalkyni Mgr.
Plzákové (kterou požádali o vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jímž mínili zpochybnit „argumenty žalovaného“ a závěry znaleckého posudku Mgr. Strakové, s nimiž nesouhlasili) nebyl potvrzen termín nahlížení do spisu, na který se opakovaně objednala (soud na objednání nereagoval), ačkoli k vypracování posudku znalkyně musela disponovat listinami založenými ve spise, včetně originálu darovací smlouvy. Tím bylo podle dovolatelů znemožněno vypracování jimi zadaného znaleckého posudku a porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť dle jejich mínění právní praxe předpokládá pro nahlížení do spisu podle § 44 občanského soudního řádu a § 8 odst. 1 jednacího řádu objednání termínu nahlížení a jeho potvrzení soudem.
Akcentují, že znalkyně se objednala opakovaně, nikdy jí termín objednání nebyl potvrzen, telefonicky se jí nepodařilo soud kontaktovat a v zájmu zachování procesní ekonomie (logicky) bez potvrzeného termínu necestovala stovky kilometrů. Termín nahlížení byl potvrzen až po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně, znalkyni bylo nahlížení umožněno za situace, kdy soud ještě před vyhlášením rozsudku vrátil ze spisu cca 60 % srovnávacího materiálu. Ověření podpisu vykazuje vady, když z ověřovací doložky není zřejmé, zda dárce listinu před městským úřadem podepsal nebo uznal podpis za vlastní.
Dovozují, že obecné soudy postupovaly v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02 a že procesní prostor pro provedení jimi navrženého důkazu lze definovat analogicky podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3058/13. Dovolací soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1562/2021, dostupná, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Na otázce procesního práva, kterou dovolatelé k posouzení předložili, není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud uzavřel, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že podpis zůstavitele na smlouvě je jeho vlastnoručním podpisem (tvrzení žalobkyně o nepravosti jeho podpisu bylo provedenými důkazy vyvráceno).
Současně vyložil, proč považuje dokazování znaleckým posudkem soudem ustanovené znalkyně (spolu s ověřovací doložkou podpisu) pro takový závěr za dostačující. Podrobně vysvětlil, proč je posudek logický a přesvědčivý a proč považuje za dané situace za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, že neprovede další (revizní) znalecký posudek k pravosti podpisu zůstavitele na smlouvě (znalkyní zvolenou žalující stranou).
Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Tomuto požadavku přitom odvolací soud v této věci dostál.
Lze ovšem poukázat i na judikaturu Ústavního soudu (dostupnou na webových stránkách www.usoud.cz). V nálezu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Ústavní soud uvedl, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř.). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (obdobně srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95).
V nálezu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, Ústavní soud uvedl, že porušení zásad spravedlivého procesu představují zpravidla jen tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tedy nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení účastníkem navrženého důkazu.
Zodpovězení dovolateli artikulované otázky procesního práva by tak bylo jen akademické a na výsledek řízení by nemělo žádný vliv (nemohlo by se promítnout pozitivně do právních poměrů dovolatelů), neboť soudy obou stupňů v souladu s výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu i judikaturou dospěly k závěru (jenž řádně odůvodnily), že důkaz novým znaleckým posudkem navrženým dovolateli (tedy i jimi zadaným k vypracování další znalkyni) proveden nebude. Pokud dovolatelé namítají vady ověření podpisu zůstavitele na smlouvě, pak v této souvislosti nepředkládají žádnou otázku hmotného či procesního práva zakládající přípustnost dovolání. Jejich námitka (kterou tak měli a mohli uplatnit v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, což neučinili) tak směřuje do zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně (že ověřovací doložka obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem) a do hodnocení důkazu soudem, nikoli do jeho právního posouzení.
V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Uvedenou námitkou by se tudíž bylo možno zabývat pouze jako vadou řízení dle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Pokud však dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3058/13 (jenž řešil otázku nedoručení účastníkovi vyjádření znalecké kanceláře, která vypracovala znalecký posudek) a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02 (o zkrácení účastníka na jeho hmotných právech či jeho znevýhodnění oproti jiným účastníkům teprve takovým porušením objektivních procesních pravidel, představujícím zásah do jeho subjektivního práva na spravedlivý proces, které by ho skutečně omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu) tak není přiléhavý.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť sdílí osud samotného dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu