33 Cdo 3704/2023-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. J., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalované M. B., zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 82/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2023, č. j. 16 Co 231/2022-242, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.118 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Marie Karasové, advokátky.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 4 C 82/2018-200, ve spojení s usnesením ze dne 14. 12. 2022, č. j. 4 C 82/2018-225, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že J. B. byla ke dni úmrtí (XY) vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY zahrada, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (dále jen „nemovité věci“), žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 113.951 Kč a zálohu na vypracování znaleckého posudku (5.059,16 Kč) žalobkyni vrátil.
Rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 16 Co 231/2022-242, Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.118 Kč. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že smlouva, kterou J. B. bezplatně převedla vlastnictví nemovitých věcí žalované, je platnou darovací smlouvou. Obě strany jednaly podle své pravé, skutečné, vážné a svobodné vůle, aniž by měly v úmyslu darováním zastřít jiné právní jednání (§ 2055 odst. 1, § 551, § 552 zákona č. 89/2022 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
z.“). Dárkyně nejednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou smlouvu uzavřít (§ 581 věta druhá o. z.). Darování se nepříčí dobrým mravům (§ 580 odst. 1, § 588 o. z.), strany smlouvy nejednaly nepoctivě či protiprávně a žádná z nich nezneužila právo se záměrem „vytěsnit“ žalobkyni z dědických nároků (§ 2 odst. 3, § 6, § 8 o. z.). Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav – jak jej zjistil soud prvního stupně zhodnocením provedených důkazů (listin, výpovědí účastnic, svědků M. S., J. M., M. V., B. K., J. M., L. T., Z. O., T. H., E. C. a ústního znaleckého posouzení) – odvolací převzal a vyšel z toho, že smlouvou z 5.
6. 2015 darovala J. B. žalované nemovité věci. Vklad vlastnického práva povolil Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, rozhodnutím z 14. 7. 2015, č. j. V-5417/2015-712-5, které nabylo 24. 7. 2015 právní moci; účinky zápisu vkladu nastaly 5. 6. 2015. Právo věcného břemene bezúplatného užívání nemovitých věcí dárkyní bylo podle smlouvy z 22. 6. 2016 vloženo s účinky zápisu k 7. 7.
2016. J. B. – dárkyně a matka obou účastnic – zemřela. Žalobkyně měla s matkou komplikované vztahy, stýkala se s ní méně než žalovaná, při osobních setkáních se pravidelně pohádaly. Pracovala v zahraničí, proto matku šest let před smrtí nenavštívila. Žalovaná za matkou do XY jezdila jednou za čtrnáct dnů až tři týdny, pomáhala jí ve stáří i nemoci, a to po celých patnáct let před úmrtím. S žalovanou měla J. B. dobré vztahy, a proto se rozhodla ji obdarovat. MUDr. Petr Nedoma, soudem ustanovený znalec, který měl k dispozici lékařské zprávy a dostupnou zdravotní dokumentaci, nezaznamenal žádnou indicii, která by vylučovala způsobilost J.
B. uzavřít darovací smlouvu, a to zejména v souvislosti s tvrzenou závislostí na alkoholu a s dalšími somatickými onemocněními. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, s odkazy na právní teorii připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o.
z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám.
Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o.
z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“ Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn.23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.
Odvolací soud po zjištění úmyslu jednajících – J. B. a žalované – se při výkladu smlouvy z 5. 6. 2015 neodchýlil od výše uvedených interpretačních zásad a obsah ujednání v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 o. z.
vyložil jako darování (§ 2055 odst. 1 o. z.). Namítá-li dovolatelka – s odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016 –, že šlo o simulované právní jednání, jehož cílem bylo „obejití institutu zákonného dědice“, a že „fakticky … darovací smlouva představuje závěť pořízenou ve prospěch žalované, doplněnou neplatně pořízeným vyděděním žalobkyně“, popírá správnost skutkových zjištění. Přehlíží, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.s.ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Takovou není v projednávané věci procesní otázka rozložení důkazního břemene ohledně průkazu toho, že J. B. smlouvu neuzavřela v duševní poruše. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože žalobkyně nepředložila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu