33 Cdo 373/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní
věci žalobců a) V. K. a b) K. K., zastoupených advokátem, proti žalované J. K.,
zastoupené advokátem, o 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 56/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2006, č. j. 8 Co 433/2006-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám advokáta.
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna
2006, č. j. 8 Co 433/2006-91, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve
Vsetíně ze dne 7. října 2005, č. j. 11 C 56/2005-40, ve výroku, jímž byla vůči
žalované zamítnuta žaloba o zaplacení částky 350.000,- Kč s blíže
specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
spatřují žalobci v řešení otázek práva jednoho z bývalých manželů vznést
námitku promlčení ohledně závazku spadajícího do společného jmění manželů a
rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
namítají, že napadené rozhodnutí obě tyto otázky řeší v rozporu s hmotným
právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní
otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující.
Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže
vést k závěru
o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §
237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna
2001, sp. zn.
29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení
ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku
1,
pod č. C 71.).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí primárně na závěru o nedostatku
pasivní legitimace žalované v řízení o zaplacení částky 350.000,- Kč z titulu
půjčky, kterou dne 6. 5. 1999 uzavřel jako dlužník její bývalý manžel K. K. a
jen jako obiter dictum připojily úvahy o případném promlčení a o aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. Již ve starší judikatuře, která je použitelná i za současné
právní úpravy, Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 21. prosince 1973, sp. zn. 3
Cz 57/73 (S IV, s. 495), dovodil,
že uzavřel-li za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví (dnes
společného jmění manželů) smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů,
nepotřeboval
k tomu, a to ani v případě, že nešlo o běžnou záležitost, souhlas druhého
manžela. Právní teorie i soudní praxe byly a jsou zajedno, že oprávněn a
zavázán z takové smlouvy je pouze ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo
690/2005). Není přitom rozhodné, že peníze, které byly takto získány, se za
podmínek § 143 obč. zák. staly bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů nebo že
byly použity na zaplacení kupní ceny věci, jež se stala jejich
spoluvlastnictvím. K závazku manžela z takové smlouvy by bylo ve vztahu mezi
manžely možno přihlédnout jen v rámci vypořádání zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví (srovnej Češka, Z., a kolektiv, Občanský zákoník, komentář,
Praha, Panorama, 1987, díl I., str. 514). Ostatně v rozsudku ze dne
16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil
závěr, podle něhož u závazků, které jsou podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.
excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, se nesouhlasící manžel
nemůže domáhat jejich neplatnosti podle § 145 odst. 2 obč. zák., protože se
nejedná o závazky nesouhlasícího manžela ani o závazky tvořící součást
společného jmění, a proto nesouhlasící manžel není takovým závazkem přímo
dotčen (srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., a kol., Občanský
zákoník, komentář, díl I., Praha, C. H. Beck 2008,
str. 852, 867, a Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a
judikatuře,
2. vydání, Praha, ASPI 2007, str. 93). Jestliže neodporuje hmotnému právu závěr
o nedostatku pasivní legitimace žalované, potom závěr, zda je či není výkon
práva
v rozporu s dobrými mravy, nemůže mít vliv na výsledek řízení, neboť na závěru
o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není rozhodnutí odvolacího soudu
(ani soudu prvního stupně) založeno. Navíc otázka aplikovatelnosti § 3 odst. 1
obč. zák. na výkon práva vznést námitku promlčení byla v rozhodnutích
dovolacího soudu opakovaně podána (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný v Souboru pod č. C 1058,
dále jeho rozsudek ze dne
31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že se odvolací soud v
rozporu s § 132 o. s. ř. nevypořádal s námitkou promlčení z pohledu závěrů
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/2004. Tato
tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle § 237
odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla
v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem řešena rozdílně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne
9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). V situaci,
kdy rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení otázky námitky
promlčení odporující dobrým mravům (pro rozhodnutí nebyla tato otázka
určující), postrádá posouzení této otázky i potřebný judikatorní přesah.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm.
c) o. s. ř.].
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. jsou žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalované
náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k
dovolání sepsané advokátem (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.),
stanovená podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, a paušální částka náhrady
výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav D u d
a , v. r.
předseda
senátu