33 Cdo 3746/2023

33 Cdo 3746/2023-339

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) K. Z., b) M. V., c) V. S., d) J. V., zastoupených Mgr. Libuší Němcovou, advokátkou se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 190, a e) D. S., zastoupené Mgr. Alenou Šlajsovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 147, proti žalovanému A. A., zastoupenému JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 C 295/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 6. 2023, č. j. 23 Co 55/2023-307, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) a d) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 220 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libuše Němcové, advokátky. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni e) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleny Šlajsové, advokátky.

Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 12 C 295/2020-249, určil, že V. J., nar. XY, r. č. XY, trvale bytem XY, zemřelá XY, byla ke dni úmrtí vlastníkem podílu ve výši ideální ? vůči celku pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu čp. XY a podílu ve výši ideální ? vůči celku pozemku parc. č. XY, zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území XY (dále též „nemovitosti“, „sporné nemovitosti“ a „předmětné

nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 23 Co 55/2023-307, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že na základě darovací smlouvy ze dne 16. 10. 2019 a tzv. vysvětlovacího dopisu ze dne 17. 10. 2019, byla nepochybně projevena vůle V. J. darovat žalovanému předmětné nemovitosti za současného vyplacení jejích dcer žalovaným, čímž mělo dojít k finančnímu vyrovnání, tj. k zaplacení peněžité částky dcerám zůstavitelky.

Zřejmé však není, jak vysoká částka, v darovací smlouvě označená jako adekvátní, odvíjející se z odhadu nemovitosti v době vzniku zástavy, měla být dcerám zůstavitelky vyplacena. Nebyla určena ani co do rozsahu např. odkazem na zákonný podíl vyplývající z občanského zákoníku, popřípadě poměrem pro každou z dcer (např. ?) z hodnoty převáděných podílů apod., ani co do výše z hlediska způsobu výpočtu. Darovací smlouva se dovolává odhadu nemovitostí v době vzniku zástavy, přičemž zástavní právo bylo zřízeno ve prospěch Modré pyramidy stavební spořitelny, a.

s. na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 26. 7. 2006. Žalobci do spisu založili odhad hodnoty předmětných nemovitostí pro poskytnutí úvěru od Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. ze dne 31. 10. 2019, vypracovaný znalcem Ing. Ivo Pudilem, který ovšem cenu nemovitostí ke dni vzniku zástavního práva v roce 2006 nestanovil. Při jednání odvolacího soudu žalovaný potvrdil, že takový posudek nezná, pouze jej viděl, obvyklá cena nemovitostí podle něho byla vyčíslena částkou ve výši 1.980.000 Kč; jiný posudek žalovaný ve svém držení nemá.

Odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva je v části týkající se určení tzv. adekvátní částky na vyrovnání s dcerami pozůstalé neurčitá a zůstavitelka neposkytla návod pro její určení ani ve vysvětlovacím dopisu, kterým dala následně po uzavření darovací smlouvy najevo, jaký obsah a význam jí přikládá. Pakliže není možné určit vyrovnávací částku za použití výkladových pravidel pro právní jednání obsažených v § 555, § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je takové jednání neurčité, neboť není možné zjistit, jakou částku měl žalovaný na základě darovací smlouvy dcerám zůstavitelky plnit.

Kvůli neurčitosti ujednání o výši adekvátní částky nemůže darovací smlouva vyvolat požadované účinky z hlediska darování, neboť ujednání o adekvátní částce nelze ve smyslu § 576 o. z. oddělit od ostatního ujednání obsaženého ve smlouvě. Takové právní jednání je podle § 553 odst. 1 o. z. zdánlivým jednáním, k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil podle § 553 odst. 1 o. z., když správně měla být věc posouzena podle § 574 o. z., čímž se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1858/2022, a nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3314/20, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13. Všichni žalobci navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.

s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatel argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1858/2022, a nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3314/20, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13, podle nichž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat).

Odvolací soud se pomocí výkladových pravidel pokoušel zjistit skutečnou vůli dárkyně ohledně určení výše adekvátní částky, kterou měl žalovaný vyplatit jejím dcerám. Dospěl však k závěru, že za použití výkladových pravidel pro právní jednání obsažených v § 555, § 556 o. z. vyrovnávací částku učit nelze a jelikož ujednání o adekvátní částce nelze ve smyslu § 576 o. z.

oddělit od ostatního ujednání obsaženého v darovací smlouvě, jedná se o zdánlivé právní jednání dle § 553 odst. 1 o. z. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení čl. III. odst. 6 darovací smlouvy ze dne 16. 10. 2019 je natolik neurčité, že z něj nelze vyvozovat konkrétní povinnosti, které by žalovanému vůči dcerám zůstavitelky V. J. (V. V. a D. S.) vznikly, darovací smlouva tak představuje zdánlivé právní jednání, k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit.

Právní jednání, jehož neurčitost se soudu nepodaří odstranit výkladem (§ 555 a násl. o. z.), tzn. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020), je zdánlivé (§ 553 odst. 1 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.). Projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé jeho části (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k závěru o obsahu právního úkonu dospěl, například jestliže by nevyužil příslušné výkladové metody nebo by jeho úvahy při aplikaci těchto východisek byly zatíženy chybou v logice (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2668/2023). Žádné konkrétní výtky proti postupu odvolacího soudu při výkladu čl.

III. odst. 6 smlouvy ze dne 16. 10. 2019 dovolatel nevznáší. Jeho prostý nesouhlas s odvolacím soudem učiněným závěrem o neurčitosti tohoto smluvního ujednání darovací smlouvy pak v souladu se shora uvedenou judikaturou přípustnost dovolání založit nemůže. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.

s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).