33 Cdo 3771/2019-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se
sídlem v Horšovském Týně, Nádražní 342, proti žalovanému M. N., bytem XY,
zastoupenému JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt.
Jaroše 94/1, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn.
3 C 8/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
12. 6. 2019, č. j. 61 Co 137/2019-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 137/2019-103,
a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 C
8/2019-47, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Domažlicích vrací k dalšímu
řízení.
Žalobou z 14. 1. 2019 se žalobce domáhal vrácení traktoru XY nebo zaplacení
jeho finančního ekvivalentu ve výši 800.000 Kč a vrácení specifikovaných
nemovitostí, které žalovanému v minulosti daroval; uváděl, že dar odvolal pro
nevděk obdarovaného. Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019,
č. j. 3 C 8/2019-47, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vrácení traktoru
XY nebo zaplacení 800.000 (finančního ekvivalentu) a vrácení daru, který
obdržel žalovaný od žalobce na základě darovací smlouvy ze dne 31. 5. 2012, a
to „rodinného domu čp. XY, postaveného na st. parcele č. XY, zemědělské stavby
postavené na st. parcele č. XY, jiné stavby postavené na st. parcele č. XY,
stavebních parcel č. XY, XY a XY, zahrady č. XY a XY, lesních pozemků č. XY,
XY, XY, XY(XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, orné půdy č. XY, trvalého
travního porostu XY, vodní plochy č. XY a XY, ostatní plochy č. XY, trvalého
travního porostu č. XY a XY, orné půdy č. XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY,
orné půdy č. XY, ostatní plochy č. XY a XY, zahrady č. XY, trvalého travního
porostu XY, zahrady č. XY, XY a XY, orné půdy č. XY, trvalého travního porostu
č. XY, XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, ostatní plochy č. XY, trvalého
travního porostu č. XY, orné půdy č. XY, trvalého travního porostu č. XY, orné
půdy č. XY, XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, orné půdy č. XY, ostatní plochy
č. XY, trvalého travního porostu č. XY, XY, XY a XY a vodní plochy č. XY, vše v
obci XY v katastrálním území XY, zapsané v Katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY“; žalobci
uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.623 Kč. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co
137/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 31. 5. 2012 žalobce daroval žalovanému (svému vnukovi) v žalobě specifikované
nemovitosti. Dopisem z 30. 9. 2013, který je zjevně antedatován, neboť je v něm
zmiňováno odcizení zemědělských strojů, k němuž mělo dojít až v roce 2017,
žalobce od darovací smlouvy uzavřené 31. 5. 2012 odstoupil pro nevděk
obdarovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný 31. 8. 2013 sdělil, že
nebude pracovat na darovaných polnostech a v hospodářství a zaměstná se u
benzínky. Údajné odcizení starých zemědělských strojů, kterého se měl žalovaný
dopustit v roce 2017, žalobce v řízení neprokázal; stroje byly dlouhodobě
umístěny na pozemku žalovaného a žalobce nebyl oprávněn je zde skladovat. Traktor XY žalobce nikdy nevlastnil, jeho vlastníkem byl od počátku žalovaný. Protože odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce odvolal dar nikoli za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nýbrž teprve za účinnosti zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“),
poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanoveními § 2072 a násl. o. z.
a
dovodil, že nebyla zachována lhůta pro odvolání daru stanovená v § 2075 o. z. Nadto v řízení zjištěné chování žalovaného, pro které žalobce odvolal dar,
nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 2072 o. z. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce prosazuje názor,
že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu reprezentované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 4130/2007, sp. zn. 33 Cdo 903/2011 a sp. zn. 33 Cdo 942/2012, v nichž bylo dovozeno, že je vždy
třeba zohlednit všechny okolnosti případu, zejména jednání obdarovaného
společně s jednáním dárce. Jestliže tak soudy v nyní posuzované věci neučinily,
je nesprávný závěr, že v jednání žalovaného nelze spatřovat nevděk vůči
žalobci. Dovolatel prosazuje, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu
naplňuje znaky zjevného porušení dobrých mravů a nevděku, ubližuje mu, a proto
mohl od darovací smlouvy odstoupit. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací
soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a uložil žalovanému povinnost vrátit
žalobci traktor XY nebo 800.000 Kč a nemovité věci specifikované v žalobě. Žalovaný považuje závěry odvolacího soudu za správné a ve svém vyjádření k
dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným, protože odvolací soud
zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil
se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva
byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, a část jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá
vrácení daru (údajné odcizení zemědělských strojů), i právní jednání, jímž
žalobce odvolal dar, se udály za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a
odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je
nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k
„nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až
po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce
spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp.
pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy
vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na
vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy
nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při
uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou
součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být
později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající
dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku
právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo
legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v
budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší
dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému
narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního
poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli
ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení
daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platilo ustanovení § 2068 a násl. o.
z. již v době, kdy byla darovací smlouva sjednávána, neměla by některá ze stran
za takových okolností na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl
zájem dar přijmout, mohl-li by se obávat, že dárce může dar odvolat pro nouzi)
a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci
ustanoveními § 2072 a zejména § 2075 o. z., posoudil věc podle právní normy,
která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl již proto uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval
dalšími námitkami žalobce – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2,
věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v
novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu