33 Cdo 4208/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
P. K., zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích,
Vašátkova 176/2, proti žalovanému JUDr. T. P., insolvenčnímu správci dlužníka
Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300
(identifikační číslo osoby 00033243), zastoupenému Mgr. Karlem Volfem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o nahrazení projevu
vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 237/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č.j.
68 Co 63/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Karla Volfa,
advokáta.
Dovolání žalobce, které směřuje (hodnoceno podle obsahu) proti potvrzujícímu
výroku o věci samé v záhlaví citovaného rozhodnutí, není přípustné (§ 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl
výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně
založen. Takovou není první dovolatelem předložená otázka „za jakých podmínek a
skutkových okolností by měly obecné soudy odhlédnout od dikce zákona a jeho
dogmatu a v rámci odstranění tvrdosti zákona námitku nemožnosti postoupení
práva plynoucího ze smlouvy o smlouvě budoucí žalovanému nepřiznat s odkazem na
zneužití práva, rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či pro rozpor
s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a dát soudu prostor pro uplatnění
idejí spravedlnosti a pravidel slušnosti“. Na jejím řešení napadené rozhodnutí
nespočívá, taková otázka nebyla v této věci předmětem posouzení odvolacím
soudem. Jako dovolacím soudem dosud nevyřešenou dále žalobce předkládá otázku
„spočívající v dodržení zásady pacta sunt servanda a legitimního očekávání v
případě, že neplatnost smlouvy – ať již z formálního pohledu jakkoli označená –
zakládá práva a povinnosti jejím účastníkům“. Ani tato otázka přípustnost
dovolání nezakládá. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k
závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 24. 3. 1993,
reg. č. A22, pro neurčitost předmětu smlouvy, kterou nelze překlenout výkladem
smlouvy (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, viz § 3028 zákona č. 89/2012
Sb.). Proti závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě (případně
proti jejímu výkladu) dovolatel nebrojí. Podle ustálené judikatury dovolacího
soudu absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od
počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec
nevzniknou. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu,
tj. z úřední povinnosti, vyjdou-li rozhodné skutečnosti v řízení najevo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 411/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013). Lze
uzavřít, že napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn.
I.ÚS 353/04, je nepřípadný; odvolací soud byl povinen – jak bylo vyloženo výše
– k absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě přihlédnout z úřední
povinnosti, přičemž ze strany žalovaného nešlo o výkon práva, který by mohl být
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Vztahuje-li dovolatel svou
otázku i k relativní neplatnosti právního úkonu, jak se podává z užité
formulace „neplatnost smlouvy – ať již z formálního pohledu jakkoli označená“,
pak je třeba uvést, že na posouzení takové otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Konečně přípustnost dovolání shledává žalobce i v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu
ustanovení § 134 obč. zák., a dále odvolacímu soudu vytýká, že absolutně
neplatnou smlouvu o budoucí smlouvě neposoudil jako smlouvu kupní a
nezohlednil, že jako oprávněný držitel uplatnil vydržení vlastnického práva;
tuto otázku pokládá za dosud nevyřešenou v judikatuře dovolacího soudu. Ani
tyto otázky k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Na výkladu ustanovení §
134 obč. zák. není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud
konstatoval, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat nahrazení projevu vůle na
základě tvrzení, že je vlastníkem bytové jednotky z titulu vydržení; uplatněný
nárok je tím vnitřně rozporný, neboť žalovaný jednak tvrdí, že již vlastnické
právo k předmětné nemovitosti nabyl, jednak se domáhá nahrazení projevu vůle
žalovaného jako prodávajícího ohledně téže nemovitosti. Dovolacímu soudu
nezbývá než konstatovat, že úvaha dovolatele postrádá logiku, patrně přehlíží,
že se domáhá nahrazení projevu vůle; není pochyb o tom, že k úspěchu žaloby na
nahrazení projevu vůle prodávajícího nemůže vést tvrzení žalobce, že mu
vlastnické právo svědčí. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu