U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobců a) M. K. a b) Mgr. D. K., zastoupených Mgr. Michalem Bieleckim,
advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému Mgr. P.
B., zastoupenému Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 1742/27, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu Praha - východ pod sp. zn. 8 C 100/2013, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 19 Co
397/2014-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 26.669,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Michala Poupěte, advokáta.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, č. j. 19 Co
397/2014-66, potvrdil (ve správném znění) rozsudek ze dne 12. února 2014, č. j.
8 C 100/2013-41, v části, jíž Okresní soud Praha - východ zamítl žalobu na
určení, že žalobci jsou spoluvlastníky zde specifikovaných nemovitostí; změnil
jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovanému
se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“),
přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnil se skutkovými a
právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že žalobci v dovolání nevylíčili
podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., resp. že jejich
dovolací námitky směřují výhradně proti skutkovému zjištění, zda a kdy došlo k
zaplacení kupní ceny.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitkami proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný (kupující) uhradil
žalobcům (prodávajícím) kupní cenu převáděných nemovitostí jejím složením do
úschovy advokáta Mgr. V., žalobci neuplatnili jediný možný dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitkou, že z ujednání smluvních stran v
kupní smlouvě uzavřené dne 13. 8. 2012 nevyplýval jejich úmysl sjednat si jako
platební místo účet advokátní úschovy, totiž zpochybňují správnost (a úplnost)
zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci. Zjišťuje-li
soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno
nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by
odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně
zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobců), musel by
nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný
dosud neuhradil kupní cenu a žalobci se na základě platného odstoupení od kupní
smlouvy znovu stali vlastníky předmětných nemovitostí. Nesprávná skutková
zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací soud považuje za vhodné vyjádřit se k argumentaci, jíž žalobci použili
k vylíčení přípustnosti svého dovolání, totiž že dovolací soud by měl otázku
zaplacení kupní ceny posoudit jinak (odlišně od závěrů přijatých v obdobné věci
sp. zn. 33 Cdo 1095/2014). Činí tak přesto, že dovolací námitky byly uplatněny
procesně neregulérním způsobem, tedy prosazováním vlastní skutkové verze
dovolatelů a tvrzením, že samotná povaha dohody o úschově finančních prostředků
a listin (svěřenecké smlouvy) není způsobilá být rozhodujícím faktorem pro
stanovení okamžiku úhrady kupní ceny. Odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vyšel ze zjištění,
že účastníci si v kupní smlouvě ze dne 13. 8. 2012 sjednali, že žalovaný
(kupující) uhradí zbývající část kupní ceny ve výši 3.360.000,- Kč (první část
ve výši 140.000,- Kč uhradil žalovaný formou rezervačního poplatku realitní
kanceláři) ve prospěch účtu úschov advokáta Mgr. V.. Odvolací soud po
zopakování důkazu kupní smlouvou doplnil zjištění tak, že účastníci si v článku
III odst. 1 kupní smlouvy sjednali, že nedojde-li k zaplacení druhé části kupní
ceny, mají prodávající (tj. žalobci) právo od kupní smlouvy odstoupit a vedle
toho i právo na smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Podle článku III odst. 4
kupní smlouvy advokát uvolní a vyplatí deponovanou částku (poníženou o daň z
převodu nemovitostí) na účet určený žalobci do pěti pracovních dnů po
předložení originálu kupní smlouvy opatřeného doložkou katastrálního úřadu o
povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného a originálu výpisu
příslušného listu vlastnictví, kde bude jako vlastník předmětných nemovitostí
uveden žalovaný. V článku V odst. 1 kupní smlouvy se smluvní strany dohodly, že
k protokolárnímu a fyzickému předání nemovitostí dojde nejpozději do pěti dnů
poté, co bude na účet žalobců připsána částka odpovídající uschované části
kupní ceny ponížené o částku odpovídající výši daně z převodu nemovitostí.
Na
podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že sjednaným místem plnění byl
účet advokátní úschovy a že žalovaný složením peněz na tento účet splnil svou
povinnost zaplatit kupní cenu za převáděné nemovitosti. Uvedené závěry nejsou
sto změnit ani ujednání obsažená v článcích III odst. 1 a V odst. 1 kupní
smlouvy, resp. údaje v nich uvedené nemodifikují sjednané splniště kupní ceny. Protože místo a způsob úhrady kupní ceny byly dohodnuty již v kupní smlouvě,
zůstává právní posouzení smlouvy o úschově finančních prostředků a listin bez
právního významu pro rozhodnutí ve věci. Pouze obiter dictum přitom odvolací
soud uvedl, že smlouva o úschově finančních prostředků a listin byla uzavřena
platně a jedná se o tzv. svěřeneckou smlouvu, na jejímž základě přešel -
složením kupní ceny do úschovy advokáta - závazek uhradit kupní cenu věřiteli z
dlužníka (žalovaného v postavení kupujícího) na stranami zvolenou nestrannou a
důvěryhodnou osobu (advokáta); žalobci v postavení věřitelů si jako účastníci
svěřenecké smlouvy zajišťovali výplatu kupní ceny (uschovaných peněžních
prostředků z účtu advokátní úschovy). Dovolací soud nesouhlasí s dovolateli, že by měl otázku splnění kupní ceny
posoudit jinak než v rozhodnutí ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1095/2014. Kauza zpronevěry peněz klientů realitní kanceláře C. 21 advokátem Mgr. V. je
sice politováníhodný případ závažného pochybení osoby, od níž se s ohledem na
příslušnost ke stavu advokátů očekává důvěryhodnost a schopnost chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, nikoliv je poškozovat, individuální
pochybení advokáta však nemůže změnit právní posouzení skutkového stavu věci,
resp. standardního vztahu mezi účastníky kupní smlouvy, jehož předmětem je
převod vlastnického práva k nemovitostem, a dalších navazujících smluv. Nejvyšší soud svým předchozím rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 1095/2014 nikterak
nevybočil z dosavadní judikatury ve věcech tzv. svěřeneckých smluv, v nichž
dovodil, že dlužník se nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku
zaplatit kupní cenu podle § 588 obč. zák.) pouze tehdy, jestliže účet úschovy
advokáta není podle dohody věřitele a dlužníka (např. ze vztahu z kupní
smlouvy) místem plnění (§ 567 odst. 1 obč. zák.). Připomněl přitom, že
odlišnost může spočívat i v tom, zda osoba, které má advokát vydat peníze podle
ujednání se svým klientem, je (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo
3077/2010) či není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010) účastníkem právního vztahu ze smlouvy o úschově. V
posuzovaném případě si účastníci v kupní smlouvě beze všech pochybností
dohodli, že místem plnění kupní ceny bude účet advokátní úschovy. Dohoda o
úschově finančních prostředků a listin ze dne 13. 8. 2012 uzavřená v návaznosti
na téhož dne uzavřenou kupní smlouvu pak má, stejně jako v případě rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1095/2014, charakter
trojstranného právního vztahu založeného tzv. svěřeneckou smlouvou (srovnej
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze
dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt ve smyslu
§ 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany
závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana
subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník
se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta
(notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní
prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel
tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od
"nestranné" a "důvěryhodné" osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního
vztahu shodli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33
Cdo 4053/2010). Rozsáhlou judikaturu ve věcech tzv. svěřeneckých smluv nemá dovolací soud důvod
měnit. Nelze přisvědčit námitce žalobců, že dovolací soud ve svém předchozím
rozhodnutí nezohlednil, že prodávající má zájem pojistit si svojí účastí ve
svěřenecké smlouvě zaplacení kupní ceny. Tento aspekt dovolací soud nikdy
nepopřel. Žalobce však poškodil schovatel (advokát Mgr. V.), nikoliv žalovaný. Vzhledem k „nastavení“ vzájemných vztahů kupní a svěřeneckou smlouvou se
věřitelem žalobců stal (v okamžiku složení kupní ceny do úschovy advokáta)
namísto žalovaného advokát Mgr. V., který peníze žalobců zpronevěřil namísto
toho, aby jim je podle svěřenecké smlouvy vydal. Na základě toho dovolací soud
již dříve uzavřel a na tomto závěru setrvává, že žalovanému nelze uložit
povinnost vydat nemovitosti, za které v souladu s kupní smlouvou žalobcům
zaplatil kupní cenu. Nastolením takového „bezpráví“ nelze napravit „bezpráví“
vzniklé na straně žalobců; žalobci se mohou po právu domáhat nápravy pouze po
advokátovi, který zpronevěřil kupní cenu uloženou v jeho úschově. Lze uzavřít,
že žalobci se de facto domáhají toho, aby dovolací soud - s ohledem na
mimořádné skutkové okolnosti (tj. zpronevěru kupní ceny složené do advokátní
úschovy) - vyložil jinak vůli účastníků ohledně sjednání místa a okamžiku
splnění kupní ceny zaznamenanou v kupní smlouvě. Pomíjejí přitom, že výklad
obsahu právního úkonu nesmí být v rozporu s jeho písemným projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), a že zjištění o sjednání místa a okamžiku splnění kupní ceny
vyplývá přímo z textu kupní smlouvy. Dovolací soud se nezabýval námitkou, jíž žalobci vytýkají soudu prvního stupně
(s odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu), že je jeho rozsudek
nepřezkoumatelný. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost rozhodnutí
soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Žalobci tuto námitku
spojují s výtkou, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního
řízení, když sám doplnil skutková zjištění z kupní smlouvy namísto toho, aby
zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro neúplnost skutkových zjištění a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud
přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).