33 Cdo 4661/2017-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N.
H., bytem XY, zastoupené JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem Mladá
Boleslav, náměstí Míru 14, proti žalovanému V. H., bytem XY, zastoupenému JUDr.
Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614/11, o 1 000 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C
229/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2017, č. j. 83 Co 203/2016-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 4. 2017,
č. j. 83 Co 203/2016-109, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2015, č. j. 36 C
229/2014-57, kterým Okresní soud v České Lípě uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni do 3 měsíců od právní moci rozsudku částku 1 000 000 Kč se
specifikovaným příslušenstvím (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech
řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění, že Z. H. (bývalý manžel
žalobkyně) jako prodávající uzavřel se žalovaným jako kupujícím dne 9. 1. 2013
smlouvu (datovanou dne 6. 9. 2012), jejímž předmětem byl prodej nemovitostí v
k.ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 4 000 000 Kč. Úhrada
kupní ceny se měla uskutečnit tak, že 2 000 000 Kč žalovaný uhradí z vlastních
zdrojů do 31. 12. 2013 a 2 000 000 Kč prostřednictvím sjednaného hypotečního
úvěru. Vklad vlastnického práva podle takto uzavřené smlouvy byl proveden 24.
1. 2013 s právními účinky k 10. 1. 2013. Dne 9. 1. 2013 Z. H. postoupil
žalobkyni pohledávku ve výši 2 000 000 Kč představující část kupní ceny z
uvedené kupní smlouvy s tím, že žalobkyně měla obdržet částku 1 000 000 Kč
splatnou do 27. 2. 2013 (tuto obdržela) a dále část kupní ceny ve výši 1 000
000 Kč splatnou do 31. 12. 2013. Dne 13. 1. 2013 žalovaný vytkl Z. H. vady
předmětných nemovitostí, dne 14. 1. 2013 spolu uzavřeli dodatek ke kupní
smlouvě, podle něhož se v důsledku vytknutých vad dohodli na slevě z kupní ceny
tak, že „původně sjednaná cena byla nově sjednána ve výši 3 000 000 Kč“.
Žalovaný uhradil Z. H. 1 000 000 Kč z vlastních zdrojů (po částech - 14. 1.
2013 částku 200.000 Kč, 18. 1. 2013 částku 300 000 Kč, 21. 1. 2013 částku 300
000 Kč, 22. 1. 2013 částku 200 000 Kč) a 2 000 000 Kč prostřednictvím
hypotečního úvěru (dne 28. 1. 2013). Žalobkyně postoupení pohledávky žalovanému
oznámila (a prokázala) dopisem dne 25. 1. 2013.
Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že žalobkyně ve smyslu § 524
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 (§
3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, se Z. H. uzavřela platnou
smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla část kupní ceny za
předmětné nemovitosti ve výši 2 000 000 Kč. Jelikož právní účinky vkladu
vlastnického práva žalovaného na základě kupní smlouvy uzavřené 9. 1. 2013 do
katastru nemovitostí nastaly ke dni 10. 1. 2013, neměl dodatek ke kupní smlouvě
ze dne 14. 1. 2013, v němž si účastníci smlouvy dohodli snížení kupní ceny na 3
000 000 Kč, právní relevanci. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, publikovaný v časopise
Právní rozhledy č. 11, ročník 2000. Pokud žalovaný uhradil Z. H. na kupní cenu
3 000 000 Kč (před oznámením postoupení pohledávky na žalobkyni), zbývá k
úhradě zbylá část ve výši 1 000 000 Kč postoupená žalobkyni; žalobě proto
vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací
soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že se soudy obou stupňů
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a že „aplikovaly nesprávné ustanovení
zákona“. Pochybení spatřuje v posouzení otázky, zda mohl po uzavření smlouvy se
Z. H. platně dojednat její změnu ve formě slevy z kupní ceny. Oponuje závěru
odvolacího soudu, který dovodil, že tak učinit nemohl, neboť v rozsudku ze dne
21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, z jehož závěrů odvolací soud vycházel,
Nejvyšší soud řešil odlišnou skutkovou a právní situaci. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí aproboval právní názor (vyslovený
odvolacím soudem), že smlouvu o převodu nemovitostí nelze poté, co bylo na
jejím základě vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo, měnit (tzv. kumulativní novace); platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího
uzavření, dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv. Skutkově se
situace (oproti projednávané věci) lišila v tom, že dodatek ke kupní smlouvě
byl sjednán až po provedení vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, v nyní
posuzované věci přitom ke sjednání dodatku došlo ještě před podáním návrhu na
vklad smlouvy do katastru nemovitostí. Za podstatnou pro posouzení dané otázky
dovolatel považuje rovněž skutečnost, že „právní úkon spočívající ve slevě z
kupní ceny nebyl ani tak dodatkem kupní ceny, ale byl jednoznačně dohodou
účastníků o slevě z kupní ceny“. Byť se Nejvyšší soud ve výše popsané věci sp. zn. 22 Cdo 871/2000 pohyboval v
odlišném skutkovém terénu, na správnosti závěrů, jež učinil odvolací soud, to
nic nemění. I za situace, že ke sjednání dodatku ke smlouvě o převodu nemovitostí došlo
ještě před provedením vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, je třeba
zohlednit, že ohledně tohoto dodatku (měl-li se týkat obligatorní náležitosti
kupní smlouvy, kterou kupní cena bezesporu je) nebyl proveden vklad do katastru
nemovitostí. Není tudíž podstatné, že k jeho sjednání došlo ještě před
provedením vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, neboť i tak beze zbytku
platí závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2010, sp. zn. 21
Cdo 3625/2008, podle něhož nic nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitostí,
dokud podle ní nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, byla měněna. Uvedené je v souladu se závěrem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, že (takovou) smlouvu nelze poté, co bylo na
jejím základě vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo, již měnit. Lze
tedy uzavřít, že odvolací soud se při řešení uvedené právní otázky od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. K dalším uplatněným námitkám je třeba nejprve připomenout, že smlouvou o
postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu
mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele věřitel nový,
aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení
pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením
smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi
oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost
dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1
věta druhá obč. zák.) tím není dotčena. Postoupil-li bývalý manžel část kupní
ceny ze smlouvy o převodu nemovitostí žalobkyni dne 9. 1. 2013, nemohl následně
(dne 14. 1. 2013) žalovaný se Z. H. uzavřít dodatek ohledně této části kupní
ceny, jestliže k uvedenému datu Z. H. již nebyl jejím věřitelem. Dále žalovaný namítá rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (aniž by tuto
konkrétně uvedl) „v otázce posuzování práva na uplatnění slevy“, kdy dovozuje,
že „změní-li se (zanikne-li) závazek hlavní, změní se (zanikne) také závazek
vedlejší“. Jde-li o zmiňovanou „změnu kupní ceny“, pak prosazuje, že „ve
skutečnosti“ se nejedná o změnu kupní ceny, ale o nárok na slevu z kupní ceny
vůči prodávajícímu. Takto formulovaná námitka však nenaplňuje požadavek
určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž řešení odvolacím
soudem je (dle mínění dovolatele) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při
posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel
konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s
dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se
jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Navíc -
zdůrazňuje-li žalovaný, že nešlo „ani tak o dodatek kupní ceny“, ale že šlo o
„dohodu o slevě z kupní ceny“ – ani takto uvedená námitka (krom toho, že nemůže
založit přípustnost dovolání) nemůže na výše uvedených závěrech nic změnit.
Prosazuje-li žalovaný, že jako kupující uplatnil práva z odpovědnosti za vady
prodané věci (předmětných nemovitostí) a že mu vůči prodávajícímu vznikl nárok
na slevu z kupní ceny, pak se stal věřitelem takto vzniklé samostatné
pohledávky (dlužníkem byl prodávající). Opomíjí však, že k dohodě o sjednání
slevy z kupní ceny došlo 14. 1. 2013, tedy až poté, co byla část kupní ceny
postoupena na žalovanou (k tomu došlo 9. 1. 2013). Dohoda žalovaného a Z. H. ohledně „změny kupní ceny“ se tudíž mohla týkat již jen té části kupní ceny,
jejímž věřitelem byl Z. H., nikoliv ovšem žalovaná. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo
2766/2007) - obsahově posuzováno - vymezil žalovaný přípustnost dovolání pouze
ve vztahu k otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky z pohledu
určitosti vymezení postupované pohledávky. Přehlíží však, že odvolací soud z
provedeného dokazování (zejména z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne
9. 1. 2013 se zřetelem k obsahu smlouvy kupní uzavřené téhož dne) dovodil, že
postupovaná pohledávka byla vymezena určitě, tedy tak, že je dostatečně zřejmé,
k postoupení které části kupní ceny na žalovanou došlo. Při tomto hodnocení se
odvolací soud od závěrů uvedených v předestřeném rozhodnutí neodchýlil. Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že je v citovaném rozhodnutí
odkazováno na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, ani tento jeho poukaz není přiléhavý. Nejvyšší soud se ve
věci sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 zabýval otázkou v jaké situaci má dlužník k
dispozici námitku neplatnosti postupní smlouvy, přičemž skutečnost, že smlouvou
o postoupení pohledávky dochází pouze ke změně v osobě věřitele a nikoliv v
obsahu závazku (na což žalovaný v dovolání upozorňuje), se do řešení promítla
pouze v souvislosti s vyjádřením aktivní věcné legitimace nového věřitele k
uplatnění a úplnému výkonu postupované pohledávky. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je
odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu