33 Cdo 493/2023-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně VHS plus, Vodohospodářské stavby, s.r.o. v likvidaci, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Komenského 1349 (identifikační číslo osoby 469 76 469), zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalované SOUKUP MILOŠ s.r.o., se sídlem ve Zbýšově, Na Láně 708 (identifikační číslo osoby 293 51 511), zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 1516/21, o zaplacení 145 064 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 32 C 8/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2022, č. j. 27 Co 149/2021-337, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 32 C 8/2018-289, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 349 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2017 do zaplacení, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších
135 715 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 27 Co 149/2021-337, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a v nákladových výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako objednatelka a žalovaná jako zhotovitelka uzavřely dne 8. 9. 2015 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo frézování živičného krytu a provedení živičných vrstev v obci Hajany, a to pro výstavbu části stavby v rámci projektu s názvem „Kanalizace Hajany“.
V čl. XIV odst. 1 smlouvy bylo sjednáno, že předané dílo bude prosté jakýchkoli vad a bude mít vlastnosti dle projektové dokumentace, obecně závazných právních předpisů ČSN a smlouvy, jakož i vlastnosti v první jakosti kvality provedení a bude provedeno v souladu s ověřenou technickou praxí; zhotovitelka objednatelce poskytla záruku za jakost v délce 40 měsíců ode dne řádného provedení a protokolárního předání stavby stavebníkovi. Zhotovitelka se ve smlouvě zavázala „bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 48 hodin od okamžiku oznámení vady díla či jeho části zahájit odstraňování vady díla či jeho části, pokud tato vada a reklamace je oprávněná, a to i tehdy, neuzná-li zhotovitelka odpovědnost za vady či příčiny, které ji vyvolaly, a vady odstranit v technicky co nejkratší lhůtě“ (čl.
XIV odst. 3 smlouvy). Neodstraní-li zhotovitelka reklamované vady díla či jeho části ve lhůtě dle čl. XIV odst. 3 smlouvy, a/nebo nezahájí-li zhotovitelka odstraňování vad díla v termínech dle čl. XIV odst. 3 smlouvy, a/nebo oznámí-li zhotovitelka objednatelce před uplynutím doby k odstranění vad díla, že vadu neodstraní, a/nebo je-li zřejmé, že zhotovitelka reklamované vady nebo nedodělky díla či jeho části ve lhůtě stanovené objednatelkou přiměřeně dle charakteru vad a nedodělků díla neodstraní, má objednatelka vedle výše uvedených oprávnění též právo zadat, a to po předchozím upozornění zhotovitele, provedení oprav třetí osobě.
Objednatelce v takovém případě vzniká vůči zhotovitelce oprávnění, aby jí zhotovitelka zaplatila částku připadající na cenu, kterou objednatelka třetí osobě v důsledku tohoto postupu zaplatí. Ze zápisu o předání a převzetí staveniště ze dne 7. 10. 2015 se podává, že žádné závady zjištěny nebyly. Rovněž v zápisu o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich ucelených částí ze dne 15. 12. 2015 je uvedeno, že provedené práce odpovídají platné projektové dokumentaci (včetně jejich změn) i smlouvě o dílo a že byly provedeny bez zjevných vad a nedodělků, které by bránily převzetí stavby.
Záruční doba v trvání 40 měsíců počala běžet od 15. 12. 2015. Dne 14. 7.
2016 žalobkyně u žalované reklamovala vady díla spočívající v tom, že v úseku mezi kanalizačními stokami A1 a A31 vykazuje živičná vrstva místní komunikace v pravém jízdním pruhu příčnou nerovnost cca 3 cm. Dopisem z 20. 7. 2016 žalovaná reklamaci neuznala s odůvodněním, že nepochybila. Dopisem z 8. 9. 2016 žalobkyně reklamovala u žalované vadu díla spočívající v drolení obrusné vrstvy z ACO 11 na areálové komunikaci ČOV v místě pracovní spáry. Fakturou č. 324 170003 splatnou dne 20. 11. 2017 žalobkyně vyúčtovala žalované „náklady na opravy reklamačních vad na stavbu Hajany – kanalizace“ v celkové výši 145 064 Kč. Žalovaná dopisem z 8.
11. 2017 fakturu vrátila jako neoprávněnou. Znalec ve znaleckém posudku stanovil příčiny vzniku reklamovaných poruch na místních komunikacích v obci Hajany v souvislosti s výstavbou kanalizační sítě a vyjádřil se k odpovědnosti za vzniklé poruchy. Pouze v případě ztráty asfaltového tmelu na účelové komunikaci ČOV stanovil odpovědnost zhotovitele, tedy žalované. Podélné a příčné trhliny, které vznikly a jsou viditelné, jsou důsledkem nesprávného projektového řešení, za které odpovídá projektant. Znalec shrnul, že závady jsou v převážné míře důsledkem špatně zhotoveného projektu.
Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalovaná jako zhotovitelka odpovídá pouze za vadu na areálové komunikaci ČOV, na jejíž odstranění žalobkyně vynaložila 9 349 Kč (a v tomto rozsahu žalobě vyhověl) a za ostatní vady reklamované v dopise z 14. 7. 2016 neodpovídá, neboť nemají původ v jí provedených pracích, nýbrž v projektu, který zajistila žalobkyně, odvolací soud kvalifikoval žalobní tvrzení jako požadavek žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou (nešlo o požadavek z titulu odpovědnosti z vad).
Uzavřel, že žalovaná sice porušila smluvní povinnost odstranit vady díla, byť za ně neodpovídá, avšak částka 135 715 Kč, kterou žalobkyně zaplatila za odstranění vad třetí osobě, nepředstavuje škodu, která jí vznikla v důsledku porušení uvedené smluvní povinnosti žalované. Bylo-li prokázáno, že žalovaná za většinu vad reklamovaných dopisem ze dne 14. 7. 2016 neodpovídá, musela by jí žalobkyně za jejich případné odstranění zaplatit, neboť jinak by se na její úkor bezdůvodně obohatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž „dle § 237 o.s.ř. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka jinak, než jak ji vyřešil soud II. stupně“. V dovolání žalobkyně formuluje otázku, „zda je pro posouzení splnění podmínek odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvně převzaté povinnosti právně relevantní skutečnost, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena a jedná- li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži“.
Akcentuje, že žaloba „byla podána pro porušení smlouvy, nikoli z důvodu odpovědnosti za vady nebo případné nároky z těchto vad“. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nedošlo k porušení právní povinnosti žalované – zhotovitelky a připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stíhá zhotovitele povinnost upozornit na nevhodnost pokynu i tehdy, když má objednatel stejně kvalitní povědomí o předmětu díla a muselo mu být zřejmé, že jeho pokyn je nevhodný (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2008, sp. zn. 23 Cdo /správně 32 Cdo/ 2116/2007, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013); jinak je zhotovitel odpovědný za vznik škody. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013). Formulace, kterou žalobkyně použila ke sdělení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně nepožaduje, aby dovolací soud určitou jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva nyní posoudil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, která má být podrobena dovolacímu přezkumu.
Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; není totiž úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Vždy však musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Na otázce, kterou v dovolání zformulovala žalobkyně, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná sice porušila svou smluvní povinnost („bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 48 hodin od okamžiku oznámení vady díla či jeho části zahájit odstraňování vady díla či jeho části, pokud tato vada a reklamace je oprávněná, a to i tehdy, neuzná-li odpovědnost za vady či příčiny, které ji vyvolaly, a vady odstranit v technicky co nejkratší lhůtě“), avšak porušením této povinnosti žalobkyni nezpůsobila požadovanou škodu, neboť reklamované vady byly zapříčiněny špatným projektem, který obstarala sama žalobkyně (reklamace tudíž nebyla oprávněná).
V této souvislosti dovolací soud jako obiter dictum připomíná, že žalobkyně v dovolání cituje rozhodnutí, v nichž se dovolací soud vyjadřoval k odpovědnosti zhotovitele za vady díla (k možnosti zprostit se této odpovědnosti), přičemž v průběhu řízení, jakož i v dovolání opakovaně akcentuje, že částku 145 064 Kč, resp. 135 715 Kč nepožaduje z titulu odpovědnosti žalované za vady díla, nýbrž tato představuje škodu, kterou jí žalovaná způsobila porušením smluvní povinnosti. Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, proti nimž není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu