U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) D. F., b) M. R., a c) Ing. M. Š., zastoupených Mgr. Ing. Jiřím
Hrušem, advokátem se sídlem Roztoky u Prahy, Nad Vltavou 2161, proti žalované
Z. R., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary,
Bělehradská 3A, o 203.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 9 C 179/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 27. 9. 2013, č. j. 10 Co 333/2013-258, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2013, č. j. 10 Co 333/2013-258,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
127.250,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10
Co 225/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích
II., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 6. 5. 2013, č. j. 9 C
179/2008-244, žalobu o zaplacení částky 127.500,- Kč zamítl (výrok I.),
žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě
nákladů řízení 90.049,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám
zástupce žalované (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok
III.).
Odvolací soud poté usnesením ze dne 27. 9. 2013, č. j. 10 Co 333/2013-258,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku II. změnil tak, že
žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě
nákladů řízení 12.285,13 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce
žalované (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil
tím, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně, který vypočetl náklady řízení
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška č. 484/2000 Sb.“), byl tento právní předpis s účinností od 7. května
2013 zrušen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že odvolací soud
rozhodoval ke dni 27. 9. 2013, poměřoval nákladový výrok vyhláškou č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „advokátní tarif“). Za
jednotlivé úkony právní služby a další náklady spojené s advokátním zastoupením
v celkové výši 49.140,52 Kč přiznal žalované náhradu v rozsahu 25 % podle míry
úspěchu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního
práva, a to otázky retroaktivních účinků právního předpisu, resp. ustanovení
zrušeného Ústavním soudem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu. Má za to, že rozhodoval-li soud prvního stupně o náhradě
nákladů řízení za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., měl i odvolací soud
přezkoumat správnost jeho výpočtu podle tohoto předpisu, i když byl následující
den po vydání rozsudku soudu prvního stupně Ústavním soudem zrušen. Pokud tak
neučinil, přiznal derogačnímu nálezu retroaktivní účinky a porušil její právo
na legitimní očekávání. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2755/08
i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, v
němž oba soudy odmítly retroaktivní výklad, který by odůvodnil zpětné působení
právních norem. Přípustnost dovolání spojuje rovněž s otázkou procesního práva
dovolacím soudem dosud neřešenou, a to stanovení náhrady nákladů řízení podle
poměru úspěchu účastníka v jednotlivých fázích řízení. Namítá, že odvolací soud
při výpočtu náhrady nákladů řízení nezohlednil, že byla částečně neúspěšná
pouze v prvním řízení před soudem prvního stupně a ve dvou odvolacích řízeních
byla ve věci zcela úspěšná. Zdůrazňuje, že trpí vážným onemocněním srdce,
vychovává těžce postiženého syna a že žalobci uplatili žalobou podvodem
konstruovaný nárok s cílem donutit ji k prodeji spoluvlastnického podílu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje a žalobci jsou povinni nahradit jí
náklady řízení odvolacího i dovolacího. Žalobci se ztotožňují se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná předně zpochybňuje určení výše nákladů řízení v důsledku nesprávné
aplikace advokátního tarifu odvolacím soudem, který rozhodoval dne 27. 9. 2013,
namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle níž o nákladech řízení rozhodl soud
prvního stupně. Řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud ji
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v dané věci
není důvodu se od ní odchylovat. Vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní
zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce
zákonů.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního
předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za
středníkem o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka
řízení podle advokátního tarifu. Rozhodným okamžikem pro posouzení, který
právní předpis je třeba aplikovat, je zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť v odvolacím řízení) po zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny
advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 73/2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013,
uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a
40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud
rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která proběhla před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud rovněž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a
odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ
v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu,
které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho
výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká
teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z
účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze
dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20
Cdo 1932/2007). Rozhodnutí zmiňovaná žalovanou v dovolání na posuzovaný případ
nedopadají, neboť se týkají nepřípustné zpětné retroaktivity právních předpisů,
zejména případů, kdy intertemporální ustanovení v tomto smyslu chybí; o takový
případ ovšem v dané věci nejde. Dovolací soud nesdílí názor žalované, že
napadeným rozhodnutím bylo narušeno její právo na legitimní očekávání; nelze
totiž předpokládat, že by advokátem zastoupená žalovaná nebyla seznámena s
právními aspekty, které s sebou nese změna právní úpravy. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu,
rozhodl-li dne 27. 9. 2013 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla zrušena
vyhláška č. 484/2000 Sb.) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jestliže žalobci napadli nákladový výrok rozsudku soudu prvního
stupně odvoláním, jež má suspenzivní účinek (§ 206 o. s. ř.), nemohl žalované
vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení, dokud o odvolání žalobců nerozhodl
pravomocně odvolací soud. Je tedy bez významu, že soud prvního stupně rozhodl
(nepravomocně) o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v době
před jejím zrušením. Dovolání je však ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné pro řešení otázky výše
přiznané náhrady nákladů žalované v jednotlivých stupních řízení podle poměru
úspěchu ve věci, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je tudíž i důvodné.
Právní posouzení věci je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné, jestliže
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo, sice
správně použitý právní předpis, nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud
náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch
jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný
z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).
Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a
žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci
znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti
účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části
předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy
podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. V
případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být
úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje
úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu
řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části
předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí
rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Pokud
soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se
výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci.
Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení
a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho
účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na
předmět předchozího řízení by tento účastník nemohl získat plnou náhradu
nákladů řízení. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně
ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené
závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 243c odst.
3, resp. § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). Odvolatel či
dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v
celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož
předmětem je peněžitá částka tedy platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a
dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky,
v níž odvolatel či dovolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž
odvolání nebo dovolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího či
dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím
či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího či
dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a ze dne 30. 3.
2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl, aniž zohlednil, jaký byl
předmět jednotlivých řízení a v jaké části předmětu jednotlivých řízení
žalovaná v konečném důsledku uspěla. Poté, co souhrnně vyčíslil veškeré náklady
řízení, jež žalované vznikly v jednotlivých řízeních, přiznal jí jejich náhradu
pouze v rozsahu 25 % odpovídající míře úspěchu žalované v řízení (§ 142 odst. 2
o. s. ř.).
Žalobci uplatnili žalobou nárok na zaplacení 203.600,- Kč a v konečném důsledku
jim byla přiznána částka 76.350,- Kč. Procesní úspěch žalobců tak představuje
37,5 % a procesní úspěch žalované představuje 62,5 %. Žalované - procesně
úspěšnější účastnici - tak přísluší za první řízení před soudem prvního stupně
náhrada poměrné části nákladů řízení ve výši 25 % (od jejího úspěchu ve výši
62,5 % odečten její neúspěch ve výši 37,5 %). Předmětem prvního odvolacího
řízení byla částka 127.250,- Kč (výrok rozsudku soudu prvního stupně
přisuzující částku 76.350,- Kč nebyl odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní
moci) a stejná částka byla předmětem řízení i ve druhém řízení před soudem
prvního stupně (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10
Co 225/2011-166, zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne
11. 4. 2011, č. j. 9 C 179/2008-126). Protože žalovaná měla v těchto řízeních v
konečném důsledku plný úspěch (žaloba o zaplacení částky 127.250,- Kč byla
zamítnuta), má v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. (resp. § 142 odst. 1 ve
spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100 %
za uvedená řízení. Předmětem druhého odvolacího řízení byl toliko nárok
žalované na náhradu nákladů řízení přiznaný jí soudem prvního stupně ve výši
90.049,- Kč. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobcům uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
částku 12.285,13 Kč. Ačkoli žalobci měli v druhém odvolacím řízení převážný
úspěch, poměrnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení jim za použití § 150
o. s. ř. - z důvodů blíže rozvedených - nepřiznal. Jelikož výrok o náhradě
nákladů druhého odvolacího řízení nebyl dovoláním napaden, dovolací soud jeho
správnost neposuzoval.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení k
dovolacímu přezkumu nastolené otázky, neboť odvolací soud, který nezohlednil
při rozhodování o náhradě nákladů řízení shora nastíněná hlediska, postupoval v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.) s tím, že zůstává spornou pouze
výše náhrady nákladů řízení. Nepřistoupil přitom ke změně napadeného rozhodnutí
ve smyslu § 243d písm. b/ o. s. ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v
důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy „vyřešení neúnosného zatížení
Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele
judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“,
nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro
sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne
též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu