USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. M.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova
1964, proti žalované J. V., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Bašty 413/2, o úroky z prodlení a úroky z částky 2.000.000 Kč,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 11/2011, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, č. j. 18 Co
372/2015-618, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č.j. 112 C 11/2011-579, uložil
žalované zaplatit žalobci „úrok z prodlení z částky 2.000.000 Kč ve výši 10,75%
za dobu od 1. 12. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25% za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5% za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8% za dobu od 1. 1. 2010 do
30. 6. 2010, 7,75% za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5% za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05% za dobu od 1. 1. 2013 do 5. 8. 2015, a za dobu od
6. 8. 2015 do zaplacení roční úrok z prodlení, který v každém kalendářním
pololetí trvání prodlení žalované činí součet čísla sedm a procentní sazby pro
dvoutýdenní repooperace u České národní banky vyhlášené ve Věstníku České
národní banky a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí trvání
prodlení žalované,“ a „úrok z částky 2.000.000 Kč ve výši 3% ročně za dobu od
2. 11. 2007 do zaplacení,“ žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 342.495 Kč
a rozhodl o nákladech státu. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č.j. 18 Co 372/2015-618, Krajský soud v Brně
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení 18.866 Kč. Po právní stránce odvolací soud
uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou vznikl závazkový
právní vztah z půjčky (§ 657 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./,
dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaná předmět půjčky (peníze) po uplynutí
dohodnuté doby nevrátila, má žalobce právo na specifikované úroky z prodlení (§
517 odst. 1, 2 obč. zák.) a na dohodnuté úroky (§ 658 odst. 1 obč. zák.) z
jistiny pohledávky. Dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná napadla, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu posoudil otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o nároky
ze smlouvy o půjčce, která má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik
půjčky totiž předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání (slovy
zákona „přenechání“) předmětu půjčky dlužníkovi.
Jinak řečeno, ke smlouvě o
půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na
uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Soudní praxe je ustálena v tom, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky
(příslušenství) tíží věřitele povinnost tvrdit, že s dlužníkem uzavřel smlouvu,
na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem
předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil (§ 101 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.). Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele
důkazní břemeno, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla
uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran předal dlužníku peněžní
prostředky (§ 101 odst. 1 písm. b/, § 120 odst. 1 o.s.ř.). Budou-li tyto
skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne
24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo
2547/2011, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Důkazní břemeno
ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, popřípadě skutečnosti,
v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl (např. proto, že vůle smluvních stran
směřovala k uzavření jiného – zastřeného – právního úkonu /§ 41a odst. 2 obč. zák./), leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé
právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2
Cdon 257/97, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 12. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Namítá-li žalovaná, že odvolací soud „obrátil“ důkazní břemeno tak, že ji
zatěžuje povinnost prokázat, že předmět půjčky nebyl předán, pomíjí, že
odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tzv. přesunu důkazního břemene
nezaložil; rozhodl totiž na základě skutkového stavu zjištěného hodnocením v
řízení provedených důkazů (§ 153 odst. 1, § 211 o.s.ř.). Výhrady žalované,
která na základě vlastního subjektivního hodnocení důkazů předkládá odlišnou
skutkovou verzi (že celý mechanismus společného obchodu smluvních stran
směřoval k investicím do nákupu pozemků, které zhodnotila a investorovi
vyplatila výnos zajištěný fiktivní smlouvou o půjčce a fiktivními příjmovými
doklady, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít dohodu o výnosu a příjmové
doklady byly vystaveny jen „na oko“ s účelem zajistit návratnost investic), tak
směřují proti skutkovému zjištění, na němž odvolací soud vystavěl právní
posouzení věci (že na základě smlouvy o půjčce z 2. 11. 2007, stranami
podepsané 7. 11. 2007, právní předchůdce žalobce /S. K./ předal 2.000.000 Kč
žalované, která se zavázala dluh vrátit do 30. 11. 2008). Při vázanosti
dovolacího soudu skutkovými závěry nejde o regulérní uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř., vychází-li kritika právního posouzení z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Lze shrnout, že
žalovaná se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího
soudu procesně neregulérním způsobem a její právní námitky, byť je podpořila
odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu,
jsou z tohoto důvodu bezcenné. Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů
odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že
hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp.
zn. III. ÚS 772/13).
Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve
vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu