33 Cdo 527/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce J. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 242/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. května 2005, č. j. 5 Co 381/2005-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 16 C 242/2004-103, ve znění opravných usnesení
ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 C 242/2004-118, a ze dne 20. ledna 2005, č.
j. 16 C 242/2004-139, žalobě v rozsahu částky 45.000,- Kč s 2% úrokem z
prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. května 2005, č. j.
5 Co 381/2005-170, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve
výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolacímu soudu vytýká, že
nesprávně posoudil otázku podjatosti rozhodujícího soudce P. T., který je pro
svůj vztah k zástupkyni žalobce P. P. vyloučen z projednávání a rozhodování
dané věci. Zopakoval, že uvedený soudce působil jako justiční (soudní) čekatel
u téhož soudu, kde ve stejné době P. P. vykonávala funkci místopředsedkyně
soudu. V dovolání žalovaný současně formuloval čtyři otázky, které podle něj
činí napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, a pro
jejichž řešení pokládá dovolání za přípustné:
- zda v případě neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy se výše
bezdůvodného obohacení získaného plněním na úkor zprostředkovatele určí
srovnáním odměn obvykle požadovaných jinými realitními kancelářemi,
- zda bez změny žaloby může soud přiznat žalobci plnění z důvodu vydání
bezdůvodného obohacení, ačkoli svůj nárok vymezil tak, že jde o plnění
ze smlouvy,
- zda v případě platné zprostředkovatelské smlouvy může být výše odměny
určena postupem podle § 136 o. s. ř., a
- zda při zkoumání námitky podjatosti může být soudce považován
za vyloučeného vzhledem k jeho poměru k zástupci účastníka
Další dovolací námitky si žalovaný vyhradil do samostatného podání, které
neučinil. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla
vrácena
k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1121/2005, Nejvyšší soud
odmítl samostatně podané dovolání vedlejší účastnice K. K. i dovolání
žalovaného.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, byla
ústavní stížnost K. K. směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. května 2005, č. j. 5 Co 381/2005-170, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, č. j. 33 Odo 1121/2005-200, odmítnuta.
Ústavní soud nálezem ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1121/2005, zrušil;
ve zbývající části ústavní stížnost, pokud směřovala vůči rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. května 2005 vydanému pod sp. zn. 5 Co
381/2005, odmítl. Nejvyššímu soudu vytkl, že svou interpretací a priori
vyloučil možnost odůvodnit dovolání podané podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a vyloučil tedy a
priori možnost z takového dovolacího důvodu dovodit zásadní význam rozhodnutí
po stránce právní. Uzavřel, že pokud žalovaný v dovolání uplatnil rovněž
námitku materiálně naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., měl dovolací soud povinnost posuzovat, zda je dána otázka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí též ve vztahu k námitkám ohledně toho,
že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tím, že dovolací soud tuto námitku vůbec nereflektoval a
její relevanci z hlediska možného naplnění kritéria zásadního významu po právní
stránce neposuzoval a nevyjádřil se k ní, nepřípustně omezil právo žalovaného
na přístup k soudu. Proto uložil Nejvyššímu soudu, aby se znovu zabýval
přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je založena na
závěru dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitkou, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, uplatnil dovolatel zmatečnost
podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pomíjí přitom, že ke zmatečnostním vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá
o. s. ř.); samy o sobě takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. nezakládají. K posouzení jejich důvodnosti
slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek
pod R 32/2003). Navíc tvrzená vada řízení, i kdyby byla dána, není
bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené
rozhodnutí spočívalo; nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť postrádá hlavní atribut zásadního právního významu
podle § 237 odst. 3 o. s. ř., a to judikatorní přesah (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 17.
května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že se
soud dopustil omylu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Naproti tomu
je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, zpochybňujícího skutková
zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.); proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný
skutkový stav převzít. Závěr odvolacího soudu, že při určení výše bezdůvodného
obohacení je nutno vycházet
ze srovnání odměn obvykle požadovaných jinými realitními kancelářemi, je
závěrem skutkovým. Zpochybňuje-li jej žalovaný, nebrojí proti právnímu
posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný
skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní
závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu.
Na řešení další dovolatelem nastolené otázky, zda v případě platné
zprostředkovatelské smlouvy může být výše odměny zprostředkovatele určena
postupem podle § 136 o. s. ř., není rozhodnutí soudu prvního stupně, který
vyšel
z platného rozsahu smluvního ujednání o výši provize, ani odvolacího soudu,
který smlouvu považoval ze neplatnou, založeno, a proto posouzení této otázky
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda soud může bez změny žaloby přiznat žalobci plnění z titulu vydání
bezdůvodného obohacení, ačkoli v žalobě bylo požadováno plnění vyplývající
ze smlouvy, dovolací soud již vyřešil v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn.
25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, pod označením
SJ 178/2002 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, svazku 13, pod C 962. Ve sporném řízení, které je ovládáno
dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je
charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok
zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním
petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem
řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které,
budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění
vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen
uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok
odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť
právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže
nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit
uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem
navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit
uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce
dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda
je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Odvolací soud
se v napadeném rozsudku
od shora citovaných závěrů neodchýlil a jeho řešení žalovaným vymezené otázky
tedy nemůže založit zásadní právní význam tohoto rozhodnutí ani přípustnost
dovolání.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný
opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b
odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci nevznikly
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému
právo
(§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu