33 Cdo 5321/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer,
L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovanému Z. C., o
zaplacení částky 172.858,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prostějově pod sp. zn. 9 C 118/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2008, č. j. 47 Co 31/2007-182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Právní předchůdkyně žalobce (IC spol. s r. o. se sídlem v Praze 3) se
žalobou ze dne 16. 5. 2001 domáhala po žalovaném zaplacení 184.358,60 Kč s
odůvodněním, že tato částka představuje nedoplatek úvěrů, které žalovanému
poskytla Česká spořitelna a. s. podle smluv o úvěru č. 22509-6550/0800 a č. 393-6550-708. Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna
2005, č. j. 9 C 118/2001-122, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
184.358,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 93.472,80 Kč od
15. 5. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že
Česká spořitelna a. s. (věřitel) poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 1992 žalovanému (dlužníku) 500.000,- Kč na nákup šicích strojů. Pro případ, že
by se dlužník dostal do prodlení se splácením úvěru, bylo dohodnuto, že mu
věřitel poskytne krátkodobý úvěr na krytí neuhrazených splátek; dlouhodobý úvěr
měl být zcela splacen do 20. 12. 1995. Jelikož žalovaný k tomuto dni úvěr
nesplatil, byla dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě splatnost prodloužena do 20. 7. 1996. Dne 15. 5. 1997 proběhlo jednání mezi věřitelem a žalovaným za účelem
řešení situace, neboť žalovaný ani v dodatečné lhůtě dluh neuhradil. O průběhu
jednání a jeho výsledku byl pořízen zápis, který žalovaný podepsal. Soud
prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný dluh z předmětné úvěrové smlouvy
nesplatil a ke dni podání žaloby dlužil na jistině dlouhodobého úvěru částku
93.472,80 Kč, na sjednaném 18 % úroku z jistiny za období od 26. 11. 1997 do
15. 5. 2001 částku 58.357,70 Kč, na smluvních úrocích a úrocích z prodlení
částku 27.438,10 Kč a na poplatku částku 5.090,- Kč. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu posoudil žalobu jako důvodnou. Nepřisvědčil přitom
námitce žalovaného, že právo žalobce na zaplacení nedoplatku úvěru je
promlčeno; listinu nazvanou „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci
nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ posoudil jako platné
uznání dluhu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 47 Co 31/2007-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 172.858,60
Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 93.472,80 Kč od 15. 5. 2001 do zaplacení
tak, že žalobu v této části zamítl. V části, jíž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobci 11.500,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v
tomto rozsahu zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil o
zjištění, že Česká spořitelna, a. s., a žalovaný uzavřeli dne 31. 1. 1992
smlouvu, jíž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky z úvěrové
smlouvy č. 22509-6550-708; zástavu tvořily stroje zakoupené z poskytnutého
úvěru. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že k platnému
uznání dluhu ze strany žalovaného nedošlo, neboť v listině označené jako „Zápis
z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708,
22509-6550-708“, nebyl uznávaný závazek vymezen určitě. Žalovaný sice uznal
svůj dluh vůči úvěrovému věřiteli ke dni 15. 5.
1997 ve výši 116.747,10 Kč a
projevil vůli splnit svůj závazek prodejem zastavených šicích strojů, z listiny
však není seznatelné, jaká byla výše nedoplatku úvěru z té které smlouvy
(zmiňovány byly dvě smlouvy o úvěru), ani z čeho částka 116.747.10 Kč sestává. Nelze proto najisto postavit, jakou část z uznaného dluhu tvoří jistiny úvěrů,
jakou poplatky a příslušenství. Ke konkludentnímu uznání dluhu ve smyslu § 407
odst. 2 obch. zák. podle názoru odvolacího soudu také nedošlo, neboť žalovaný
měl za to, že pokynem ke zpeněžení zástavy splní celý závazek. Odvolací soud
proto uzavřel, že právo žalobce na zaplacení žalované částky je promlčeno,
neboť splatnost úvěru byla dohodnuta na 20. 12. 1995 a promlčecí doba tak marně
uplynula dne 21. 12. 1999, přičemž žaloba byla podána 16. 5. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká nesprávné
právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Má za to, že odvolací soud pochybil, pokud neaplikoval při
posuzování platnosti uznání dluhu výkladová pravidla podle § 35 obč. zák.,
respektive podle § 266 obch. zák. Pokud by tak učinil, musel by dospět k
závěru, že ze zápisu z jednání ze dne 15. 5. 1997 vyplývá, že žalovaný uznal
svůj dluh vůči úvěrovému věřiteli vyplývající jak ze smlouvy o úvěru č. 22509-6550-708, tak ze smlouvy č. 2508-6550-708, jejichž nedoplatky činí ke dni
15. 5. 1997 souhrnně 116.747,10 Kč. Úmysl žalovaného tedy nemohl být jiný, než
jak je písemně v zápise vyjádřen, tj. uznat předmětné závazky nezaměnitelně
identifikované co do důvodu jejich vzniku. V tomto ohledu žalobce odkázal na
judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005. Jestliže je nesprávně určena výše závazku, bylo na
žalovaném, aby prokázal, že v rozhodné době (ke dni 15. 5. 1997) byl jeho
závazek v jiné výši, než v jaké byl uznán. Na podporu této argumentace
připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo
1287/2006, v němž bylo dovozeno, že výklad projevu vůle nemůže směřovat k
výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu. Žalobce
nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že záměr žalovaného doplatit dluh z
úvěrových smluv prodejem zastavených šicích strojů nelze považovat za
konkludentní uznání dluhu, neboť vůle žalovaného nesměřovala k částečnému,
nýbrž k úplnému doplacení dluhu. Zdůraznil, že ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. předpokládá účinky uznání pro částečné plnění v případě, že lze na takové
uznání obecně usuzovat a nejsou tak právně významné subjektivní domněnky
dlužníka, zda bude uhrazen celý závazek. Má za to, že vůle žalovaného směřovala
jednoznačně k plnění, a to prostřednictvím prodeje zastavených věcí, a jestliže
se částečné plnění či pouze vůle k částečnému plnění považuje za uznání dluhu,
pak je nutné stejný následek přisoudit i vůli dlužníka směřující k úplnému
splnění závazku. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, pokud jde o
počátek běhu promlčecí doby. Odvolací soud - veden úvahou, že promlčecí doba
začala běžet 20. 12. 1995 - zjevně přehlédl, že dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě
byla splatnost sjednána do 20. 7. 1996. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad
nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací
soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové
stránce vylíčil. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že Česká
spořitelna, a. s. (věřitel) uzavřela s žalovaným (úvěrovým dlužníkem) dne 31. 1. 1992 úvěrovou smlouvu č. 22509-6550-708, podle níž mu poskytla úvěr ve výši
500.000,- Kč na pořízení šicích strojů, přičemž splatnost úvěru byla sjednána
do dne 20. 12. 1995. Účastníci úvěrové smlouvy si rovněž sjednali, že pro
případ prodlení úvěrového dlužníka se splátkami, mu věřitel poskytne na krytí
přechodného nedostatku finančních prostředků krátkodobý úvěr na účtě č. 393-6550-708. Úvěr byl zajištěn zástavním právem ke strojům zakoupeným z
poskytnutého úvěru. V zástavní smlouvě ze dne 31.1.1992, která výslovně
odkazuje na úvěrovou smlouvu č. 22509-6550-708, se uvádí, že „Spořitelna s
vlastníkem zároveň sjednává pro případ nesplnění závazku zajištěné pohledávky
ve sjednané době oprávnění prodat zastavenou movitou věc za úředně stanovenou
cenu“. Dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě č. 22509-6550-708 si účastníci této
smlouvy sjednali, že se doba splatnosti prodlužuje do 20. 7. 1996. V písemnosti
nazvané „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ je deklarováno, že „Jednání byla vyvolána na
základě výzvy ČS, a.s. ve věci výše uvedených nesplácených úvěrů, jejichž
zůstatek k dnešnímu dni činí celkem Kč 116.747,10,“. V listině se uvádí, že
dlužník zástupce věřitele „seznámil se svou současnou finanční situací“ a
vzhledem k tomu, že „na účtu i na nemovitosti (rozuměj dlužníka) váznou exekuce
fin. úřadu, v současné době neprovozuje svou podn. činnost, chce úvěry doplatit
prodejem zastavených šicích strojů“. Bylo dojednáno, že ke zprostředkování a
prodeji zastavených movitých věcí je pro věřitele dlužníkem podepsána plná moc. Dále je v této listině uvedeno, že „V současné době není klient schopen úvěry
splácet, ale svůj dluh vůči ČS, a.s. ve výši Kč 116.747,10 ke dni 15. 5. 1997
uznává“. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že závazek, který měl žalovaný dne 15. 5. 1997 uznat, nebyl v listině nazvané „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve
věci nesplácených úvěrů č.
2508-6550-708, 22509-6550-708“ vymezen určitě (a
nešlo proto o platné uznání dluhu), prosazuje žalobce názor, že z listiny je
evidentní, jaký závazek, resp. jaké závazky žalovaný uznal. Podle § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Podmínkou uznání závazku podle citovaného ustanovení je, že musí jít o závazek
určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob takové identifikace
zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě nebyl uznávaný
závazek jednoznačně identifikován. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo
1126/2003, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je nutno závazek, jehož se
uznání týká, identifikovat takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným
(např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován,
a podobně). Nemá-li dlužník vůči věřiteli v době uznání jiný závazek nebo jiné
závazky ze smlouvy (smluv) o úvěru (tedy jiné závazky zaměnitelné s uznávaným
závazkem), pak platí, že závazek je v uznání dostatečně určitě identifikován i
tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě věřitele, výši plnění a označení, že
jde o závazek ze smlouvy o úvěru (aniž by bylo nutné smlouvu o úvěru blíže
specifikovat např. číslem či datem uzavření). Z listiny nazvané „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených
úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ se podává existence dvou úvěrových
smluv, které jsou identifikovány číselným označením. V listině se uvádí, že
nedoplatek obou zmíněných úvěrů ke dni 15. 5. 1997 činí celkem 116.747,10 Kč a
že dlužník „dluh v této výši uznává“. Z listiny však nevyplývá, jak vysoký byl
nedoplatek jednotlivých úvěrů, resp. jaká částka z uznaných 116.747,10 Kč
připadá na plnění závazku žalovaného z „úvěru č. 2508-6550-708“, a jaká na
plnění závazku z „úvěru č. 22509-6550-708“. Z dalších provedených listinných
důkazů přitom vyplývá, že k 25. 11. 1997 dlužil žalovaný věřiteli ze smlouvy o
úvěru č. 2508-6550-708 uzavřené dne 31. 1. 1992 částku 93.472,80 Kč na jistině,
částku 19.024,60 Kč na úrocích a částku 3.590,- Kč na poplatcích, celkem tedy
116.087,40 Kč (tj. o 659,70 Kč méně, nežli „uznal“ dne 15. 5. 1997) a že ze
smlouvy o úvěru č. 2508-6550-708 uzavřené dne 22. 11. 1991 dlužil částku
4.500,- Kč. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný v mezidobí od 15. 5. 1997 do 25. 11. 1997 věřiteli na úhradu dluhu cokoli plnil. Žalovaný jako dlužník „uznal“ dluh v určité výši mající původ ve dvou smlouvách
(tzn. dluh ze dvou závazkových vztahů), přičemž nelze rozlišit jaká část z
uznávané částky připadá na jednotlivé závazky a uznaná částka nekoresponduje se
součtem zůstatků dluhů z obou smluv. Nelze tudíž spolehlivě určit, jakého
závazku se uznání ve skutečnosti týkalo.
Lze proto souhlasit s názorem
odvolacího soudu, že závazek, jehož se uznání mělo týkat, nebyl vymezen určitě,
odkaz na listiny - úvěrové smlouvy - nepostačuje (není činěn odkaz toliko na
jednu úvěrovou smlouvu a nejsou uvedeny dlužné částky, které se k té které
úvěrové smlouvě pojí, ani rozpis zůstatků či nedoplatků k určitému datu). Tuto
neurčitost nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle § 35 obč. zák., respektive podle § 266 obch. zák. Interpretace obsahu právního úkonu
soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné
projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby
obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné
dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně,
určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí,
že účastníkům smlouvy, popř. tomu, kdo činí jednostranný právní úkon, je jasné,
co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, popř. jakou vůli
vyjadřuje, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu
vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Závěr odvolacího soudu, že na základě zápisu z jednání ze dne 15. 5. 1997,
který není platným uznáním závazku, nezačala ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák. běžet nová čtyřletá promlčecí doba, je správný. Nad výše uvedené je třeba
konstatovat, že i kdyby bylo možné listinu ze dne 15. 5. 1997 posoudit jako
platné uznání dluhu, bylo by právo na zaplacení žalované částky promlčeno,
neboť nová čtyřletá promlčecí doba začala ve smyslu ustanovení § 407 odst. 1
obch. zák. běžet již ode dne, kdy dlužník dluh písemně uznal. V posuzovaném
případě by tak došlo k uznání dluhu dne 15. 5. 1997, přičemž z obsahu spisu
vyplývá, že žaloba byla podána až 16. 5. 2001, tedy po marném uplynutí čtyřleté
promlčecí doby. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že nedošlo ani ke konkludentnímu
uznání závazku, neboť vůle žalovaného nesměřovala k částečnému plnění; žalovaný
měl totiž zato, že odevzdáním předmětu zástavy věřiteli splnil celý závazek,
protože zastavené stroje měly vyšší hodnotu než činila pohledávka věřitele. Podle § 323 odst. 2 obch. zák. se za uznání nepromlčeného závazku považují i
právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3. Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto
plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník
uznává i zbytek závazku. Pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní
částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového
plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Lze přisvědčit
odvolacímu soudu, že situace předvídaná shora citovaným ustanovením nenastala. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že vůle žalovaného vyjádřená v zápise z 15. 5. 1997 především nesměřovala k částečnému plnění závazků.
Žalovaný výslovně
prohlásil, že „chce úvěry doplatit prodejem zastavených věcí“, přičemž byl
přesvědčen, že hodnota předmětu zástavy převyšuje hodnotu pohledávek věřitele. Odevzdal-li posléze předmět zástavy věřiteli a zmocnil-li jej ke
„zprostředkování a prodeji“, neplnil částečně svůj závazek při současném uznání
jeho zbytku. Nemohl - logicky vzato - uznat i zbytek závazku, jestliže byl
přesvědčen, že tímto způsobem závazek zcela splnil. Žalobce v dovolání zpochybnil rovněž závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba
počala běžet dne 21. 12. 1995 a skončila 21. 12. 1999. Odvolací soud skutečně
při stanovení počátku běhu promlčecí doby (a v návaznosti na to i stanovení
konce běhu promlčecí doby) pochybil, když evidentně přehlédl, že splatnost
pohledávky byla v souladu s dodatkem č. 2 ke smlouvě o úvěru č. 22509-6550-708
ze dne 27. 3. 1996 prodloužena do 20. 7. 1996. Chybné řešení této otázky
odvolacím soudem je však bez jakéhokoli vlivu na správnost jeho rozhodnutí
založeného na závěru, že právo žalobce na zaplacení žalované částky je
promlčeno. Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud jeho dovolání zamítl
(§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 22. února 2011