33 Cdo 659/2024-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33 (identifikační číslo 453 17 054), zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na královně 862, proti žalovanému R. Ž., zastoupenému Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, o 169 937,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 54/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 28 Co 96/2022-325, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 922 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Ševčíka, advokáta.
Rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 28 Co 96/2022-325, Krajský soud v Brně potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 30. 11. 2021, č. j. 14 C 54/2021-274, kterým Okresní soud v Prostějově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 169 937,37 Kč, s 9,9 % úroky ročně z částky 168 437,37 Kč od 22. 1. 2021 do zaplacení, s 9,75 % úroky z prodlení z částky 168 437,37 Kč od 22. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovanými úroky 1 215,34 Kč a s kapitalizovanými úroky z prodlení 5 063,82 Kč, společně a nerozdílně s L. Ž., které byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9.
11. 2021, č. j. 14 C 54/2021-253, ve splátkách po 9 800 Kč měsíčně splatných pod ztrátou výhody splátek ke každému dvacátému dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 61 001,16 Kč (z toho 49 632 Kč společně a nerozdílně s L. Ž., které byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 11. 2021, č. j. 14 C 54/2021-253), a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 844 Kč. Důsledkem nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, je – argumentuje odvolací soud – absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (§ 588 odst. 1, § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Soud je proto povinen zabývat se splněním této zákonné povinnosti úvěrujícího. Ze skutkových zjištění (viz níže) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru a poskytnutím peněžních prostředků na účet žalovaného dne 8. 1. 2016 získala nejen od úvěrovaného, ale i z ostatních zdrojů (interních a externích databází) dostatek informací, které po zpracování vyhodnotila tak, že žalovaný je schopen úvěr ve výši 300 000 Kč dohodnutými splátkami splatit.
Protože postupovala odpovědně a s odbornou péčí, je úvěrová smlouva platným právním jednáním. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Žalobkyně se ve vyjádření s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Žalovaný spolu s L. Ž. uzavřeli 8. 1. 2016 s žalobkyní (úvěrující) smlouvu reg. č. 009901362379, která měla charakter spotřebitelského osobního bezúčelového úvěru ve výši 300 000 Kč (dále jen „úvěrová smlouva“). Peněžní prostředky žalobkyně převedla na účet žalovaného 8. 1. 2016, splatnost byla dohodnuta 20.
12. 2021, tj. po uplynutí sedmdesát dvou měsíců. Smluvní strany se dohodly na výpůjční úrokové sazbě 9,90 % ročně, výši anuitní splátky 5 600 Kč, výši RPSN 10,40 % a na celkově splatné částce 399 070 Kč. Sazebník, oznámení o úrokových sazbách, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, úvěrové podmínky pro fyzické osoby (nepodnikatele) a pravidla časového pořadí úhrad pohledávek se staly součástmi úvěrové smlouvy, stejně jako podmínky zpoplatnění upomínek v případě, že úvěrovaný nezaplatí splátku úvěru (250 Kč za první, 500 Kč za druhou a další upomínky).
Žalovaný uhradil žalobkyni řádně a včas jen dvacet sedm měsíčních splátek po 5 600 Kč. Na základě dopisu žalobkyně z 10. 5. 2019 se nároky z úvěrové smlouvy staly splatnými s účinností k 20. 5. 2019. Žalobkyně vyhověla žádosti žalovaného a umožnila mu splatit zbylou jistinu pohledávky s příslušenstvím měsíčními splátkami ve výši 9 800 Kč. Žalovaný splátkový kalendář akceptoval a po 22. 8. 2019 zaplatil žalobkyni osm plateb v celkové výši 78 400 Kč. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně uhradil žalovaný 208 654,27 Kč. Žalovaný a L.
Ž. požádali žalobkyni 7. 1. 2016 o poskytnutí úvěru a sdělili údaje o svých osobních a výdělkových poměrech. Uvedli, že jsou vlastníky rodinného domu, že měsíční příjem žalovaného po zohlednění všech výdajů z podnikání činí 60 000 Kč, a že L. Ž. pobírá rodičovský příspěvek. Žadatelé měli společné bydliště v XY, výdaje spojené s bydlením specifikovali částkou 7 000 Kč a pojištěním 2 000 Kč s tím, že mají dvě vyživované děti ve věku do deseti let. Žalobkyně měla přehled o příjmech (přesahujících 100 000 Kč měsíčně), vydáních a dluzích žalovaného, jemuž jako podnikateli dlouhodobě vedla účet.
Před 8. 1. 2016 účastníci uzavřeli 27. 9. 2012 smlouvu o služební kreditní kartě, 8. 10. 2015 smlouvu o úvěru s měsíčními splátkami 13 890 Kč, 28. 4. 2015 smlouvu o úvěru ve výši 700 000 Kč, 24. 1. 2011 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. 43-8686700277/0100, s následným dodatkem z 20. 8. 2013, jímž byl povolen debet na účtu, a 24. 1. 2011 smlouvu o poskytování přímého bankovnictví. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru ve výši 300 000 Kč (8. 1. 2016) žalovaný všechny své závazky ze shora uvedených smluvních produktů plnil.
Žalobkyně prověřila schopnost splácet úvěr také prostřednictvím bankovních registrů klientských informací, nebankovních registrů klientských informací včetně registru SOLUS s výsledkem neexistence „zvlášť negativního záznamu“.
Z výstupu ze systému ISIR, který měla žalobkyně rovněž k dispozici, vyplývá, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy nebylo zahájeno insolvenční řízení. Přihlédla i k výpisu z katastru nemovitostí, podle něhož k datu 7. 1. 2016 byl žalovaný výlučným vlastníkem stavební parcely č. XY, jejíž součástí byla stavba (rodinný dům), a dalších pozemků. Věcné zástavní právo zajišťující pohledávku ve výši 1 552 500 Kč zatěžovala výlučně pozemek parc. č. XY. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 9. 11. 2021, č. j. 14 C 54/2021-253, uložil Okresní soud v Prostějově povinnost L.
Ž. zaplatit žalobkyni 169 937,37 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 49 632 Kč. Rozsudek nabyl 22. 12. 2021 právní moci. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož je úvěrová smlouva platná, pokládá za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. K výhradám dovolatele – že žalobkyně vycházela výlučně z jeho prohlášení o výši příjmů a výdajů a že nezohlednila jeho závazky z bankovních produktů před 8. 1. 2016 – dovolací soud nepřihlédl, neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla dostatek údajů potřebných k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a při poskytnutí úvěru se nezachovala nezodpovědně.
Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Nad rámec toho, co je uvedeno výše, má dovolací soud právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně postupovala při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí a měla za tím účelem dostatečné informace, za souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, Nejvyšší soud zdůraznil, že „právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“ (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2365/2023). Právní závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž Nejvyšší soud nedostatečným zhodnotil postup při posouzení úvěruschopnosti, vyjde-li úvěrující „z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.
Nelze ztrácet ze zřetele, že v nyní projednávané věci měla žalobkyně důkladný přehled o finanční situaci žalovaného a o jeho platební morálce, neboť – jako podnikateli – vedla jeho účty, a že údaje poskytnuté žalovaným před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila z dostupných interních a externích databází. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na v dovolání předestřených otázkách hmotného práva, týkajících se nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení (zde žalovaný shledává rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), ani účinků uznání dluhu v případě nesplacené jistiny poskytnutého úvěru představující bezdůvodné obohacení (žalovaný tvrdí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2024). Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud neučinil závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy, která by zakládala vznik bezdůvodného obohacení, naopak shledal existenci závazku žalovaného z (platné) úvěrové smlouvy.
Jestliže se žalovaný na základě neplatné smlouvy bezdůvodně neobohatil, je nadbytečné zabývat se nároky žalobkyně na zákonné úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení či účinky uznání dluhu v případě vzniknuvšího bezdůvodného obohacení. Otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). K namítané vadě spočívající v nedostatku odůvodnění, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přihlédnout nelze, není-li (jako v projednávané věci) dovolání přípustné. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu