USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BROSY spol. s
r. o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Ostravská 953 (identifikační číslo osoby 439
63 421), zastoupené Mgr. Jiřím Hőlblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-
Místku, Zámecké nám. 24, proti žalované SMART Financial s.r.o., se sídlem v
Olomouci, Hněvotínská 241/52 (identifikační číslo osoby 476 78 721), o
zaplacení 697 522,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 14 C 85/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, t a k
t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 697.522,31 Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 14 C 85/2022–141, žalobu co do 545.368,31 Kč se zákonnými úroky
z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 10. 2020 do zaplacení
zamítl (výrok I), výrokem II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni
152.154 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od
28. 10. 2020 do zaplacení a výrokem III rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I potvrdil, řízení o odvolání proti výroku II zastavil (z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že J. V. a M. V. (právní předchůdci žalobkyně)
uzavřeli dne 22. 6. 2011 s žalovanou „Smlouvu o úvěru č. 2511000084“, v níž se
žalovaná zavázala poskytnout jim úvěr ve výši 410 000 Kč na dobu 72 měsíců
(dále jen „úvěrová smlouva“); součástí úvěrové smlouvy byla rozhodčí doložka. Při uzavírání smlouvy poskytovatelka úvěru (žalovaná) zkoumala úvěruschopnost
dlužníků; vycházela z jejich tvrzení, výplatních pásek, faktur za práci
odvedenou M. V., živnostenského rejstříku a katastru nemovitostí, zjišťovala
jejich výdaje a počet vyživovaných osob a brala na zřetel úplný přehled jejich
dluhů. V úvěrové smlouvě se dlužníci zavázali zaplatit věřitelce za poskytnutí
úvěru smluvní úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok (podle systému ARAD ČNB
činila v době uzavření smlouvy obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu 13,7 %
ročně), dále úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 147 600 Kč a poplatek za
uzavření smlouvy ve výši 17 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána jednorázová pokuta
41 000 Kč pro případ, že dlužníci budou v prodlení se splácením úvěru delším
než jeden měsíc, a dlužníci se zavázali zaplatit věřitelce 50 000 Kč jako
paušální náhradu nákladů, které případně vynaloží v souvislosti s vymáháním
dlužné částky. Jelikož dlužníci úvěr řádně nespláceli, byl žalovanou
zesplatněn. K návrhu žalované vydala rozhodkyně JUDr. Ilona Šubrová dne 23. 1. 2012 rozhodčí nález, jímž byli dlužníci zavázáni společně a nerozdílně zaplatit
žalované 924.658 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od
19. 8. 2011 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 820 Kč za každý den prodlení
od 18. 8. 2011 do 24. 11. 2011, paušální náhradu 50 000 Kč a nahradit jí
náklady rozhodčího řízení ve výši 100 272 Kč. Protože dlužníci podle tohoto
rozhodčího nálezu dobrovolně neplnili, byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku
Místku ze dne 26. 7. 2012, č. j. 28 EXE 4696/2012-9, nařízena exekuce, v níž
bylo vymoženo celkem 1.129.662,12 Kč. Na návrh oprávněné bylo exekuční řízení
usnesením č. j. 163 EX 1175/12-137, které nabylo právní moci 26. 2. 2020,
zastaveno. Dne 20. 10. 2020 vyzvali dlužníci žalovanou k vydání bezdůvodného
obohacení v částce 1 107 522 Kč vymožené v exekuci a dne 30. 8.
2021 tuto svou
pohledávku postoupili žalobkyni. Dne 26. 4. 2022 podala žalobkyně žalobu, v níž
požadovala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 697.522 Kč
(postoupená pohledávka 1 107 522 Kč po odečtení jistiny 410 000 Kč). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalovaná prověřovala
úvěruschopnost dlužníků řádně podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 24. 3. 2013. Na
rozdíl od něho neshledal úvěrovou smlouvu (absolutně) neplatnou pro rozpor s
dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že po odečtení
jistiny 410 000 Kč od celkové částky 968 200 Kč, kterou měli dlužníci podle
smlouvy zaplatit, čítají celkové kapitalizované platby za poskytnutí úvěru 558
200 Kč, tedy 136 % jistiny za 72 měsíců, tedy ročně 22,6 %. Protože roční
úroková sazba požadovaná bankami za spotřebitelský úvěr činila v roce 2011 v
průměru 13,77 %, nejedná se v případě smluvními stranami sjednané úrokové sazby
ani o její dvojnásobek; není proto nemravná a úvěrová smlouva z tohoto důvodu
neplatná. Uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila,
neboť i když byl rozhodčí nález shledán absolutně neplatným, protože rozhodčí
doložka sjednaná v úvěrové smlouvě je neplatná z důvodu netransparentnosti
výběru rozhodce a JUDr. Ilona Šubrtová neměla pravomoc ve věci rozhodnout,
právní důvod plnění spočívá v hmotném právu (ve smlouvě o úvěru). Proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního
stupně, podala žalobkyně dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z přesvědčení,
že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo
201/2018, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jakož i od rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015. sp. zn. 1 As 30/2015, a nálezů
Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/2012), dospěl-li k závěru, že úvěrová smlouva není
neplatná ani z důvodu absence posouzení úvěruschopnosti, ani pro rozpor s
dobrými mravy. Odklon od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nebo od nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19), spatřuje i v tom, že odvolací soud
vůbec nevzal v potaz její námitku promlčení, což znamená že v exekuci vymožené
plnění se stává bezdůvodným obohacením bez ohledu na to, zda hmotněprávní
základ nároku dán byl, či nikoliv. V poslední řadě dovolatelka odvolacímu soudu
vytýká, že se nezabýval tím, od jakého okamžiku mohla požadovat bezdůvodné
obohacení vzniklé vymožením plnění v exekuci na základě absolutně neplatného
rozhodčího nálezu.
V návaznosti na tuto výtku formuluje podle ní dosud
neřešenou otázku, „zda pokud je na ní v exekuci vymožena částka (na kterou u
věřitele neexistuje hmotněprávní nárok), pak zda promlčecí lhůta k vydání
bezdůvodného obohacení běží bezprostředně vymožením takové částky soudním
exekutorem, či až okamžikem pravomocného zastavení exekuce, v jejímž rámci k
vymožení takové částky došlo“. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně se mýlí, dovozuje-li, že se odvolací soud odchýlil od závěrů
dovozených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo
201/2018, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neshledal-li úvěrovou
smlouvu uzavřenou dne 22. 6. 2011 neplatnou proto, že poskytovatelka úvěru
(žalovaná) při jejím uzavření řádně neprověřovala schopnost dlužníků úvěr
splatit, respektive prověřovala ji v nedostatečné míře. Odvolací soud závěry
dovozené v citovaných rozhodnutích (jakož i v dalších rozhodnutích, v nichž se
Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce splnění povinnosti věřitele posoudit
úvěruschopnost spotřebitele – viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33
ICdo 27/2021, ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 ICdo 159/2022) plně respektoval a v jejich intencích rozhodl. V této souvislosti se sluší zdůraznit, že ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. - stejně jako posléze ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. - stanoví
kritéria zjišťování úvěruschopnosti dlužníka pouze příkladmo a odvisí od
každého jednotlivého případu, do jaké míry je třeba dlužníkem uvedené údaje
prověřovat a jeho poměry zjišťovat. Žalovaná před poskytnutím úvěru schopnost
dlužníků úvěr splatit prověřovala dostatečným způsobem, nespoléhala pouze na
tvrzení dlužníků, nýbrž si je ověřila všemi jí dostupnými prostředky. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od nálezů Ústavního soudu ze dne
26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/2012, jestliže v posuzované věci neaplikoval obdobně korektiv dobrých
mravů (a neshledal úvěrovou smlouvu neplatnou podle § 39 obč. zák.). Podle § 39 obč.
zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010). K
obecně stanoveným pravidlům je třeba užít dalších vodítek, z nichž lze usoudit,
co je ve vztahu ke konkrétnímu smluvnímu ujednání v souladu se společenskými,
kulturními a mravními normami. Protože pro posouzení, zda je právní úkon v
rozporu s dobrými mravy, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet,
závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze
soudu. Je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo
2970/2009). Jinak řečeno, korektiv dobrých mravů je nutné vždy zasadit do
kontextu daného případu. Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 39 obč. zák. (nyní § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) může dovolací soud
přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Judikaturu dovolacího soudu, od níž se podle ní odvolací soud odchýlil při
poměřování smlouvy korektivem dobrých mravů, dovolatelka nespecifikuje,
nekonkretizuje ani v jakých aspektech mělo k odklonu dojít. Její odkaz na shora
zmíněné nálezy je nepřiléhavý, neboť se zabývaly skutkově odlišnými situacemi. Odvolací soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil obecně
smluvní ujednání v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Akcentoval, že
dlužníci uzavřeli smlouvu svobodně, v rámci zásady privátní autonomie vůle
jednajících subjektů, na věci byli ekonomicky zainteresováni a finanční sankce
měli plnit pouze v případě porušení smlouvy Bylo výhradně na jejich vůli a
otázkou jejich motivace, zda smlouvu, jejíž platnost nyní žalobkyně
zpochybňuje, uzavřou či nikoli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo
1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud své závěry řádně zdůvodnil a jeho úvahy v tomto směru nejsou
nepřiměřené.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka dovolatelky, že se
odvolací soud nevypořádal s její námitkou promlčení pohledávky z úvěrové
smlouvy. Prosazuje, že vymáhaná pohledávka byla již v době exekučního vymáhání
zčásti promlčena, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, prosazuje, že pokud by se odvolací soud její námitkou
zabýval, musel by dospět k závěru, že plnění vymožené v rámci exekučního řízení
je bezdůvodným obohacením, a to proto, že bylo plněno na částečně promlčený
dluh. Při formulaci této otázky vychází dovolatelka z předpokladu, že pro vznik
bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda v daném případě existoval nebo
neexistoval hmotněprávní titul k plnění, tedy nepovažuje za podstatné, zda
úvěrová smlouva byla nebo nebyla platná. Tvrdí, že i kdyby smlouva byla platná
(což je závěr, ke kterému dospěl odvolací soud), a bylo posléze plněno na
promlčené nároky z ní vzniklé, založilo by takové plnění bezdůvodné obohacení. Tato úvaha je ale právně nesprávná, jelikož okamžikem promlčení nároku se
povinnost k plnění přemění v naturální obligaci. Plnění naturální obligace
nezaloží bezdůvodné obohacení bez ohledu na vůli toho, kdo plnil (ŠVESTKA,
Jiří. § 100 [Pojem promlčení]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta,
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 584, marg. č. 1). Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že
úvěrová smlouva je platná (hmotněprávní nárok existoval), nebylo pro něj z
hlediska právního posouzení významné zkoumat, zda nárok byl nebo nebyl
promlčen, protože ani v jednom případě by žalobkyni nevznikl nárok na vydání
bezdůvodného obohacení. Jiná situace by nastala, pokud by soud dospěl k závěru,
že úvěrová smlouva platná nebyla (neexistoval by hmotněprávní nárok žalované na
plnění); v takovém případě by připadalo v úvahu aplikovat obdobně závěry
dovozené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu z 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 („Jestliže na základě
povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným
hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká
bezdůvodné obohacení“.) Jen za takových okolností by pak bylo na místě říct, že
konstatováním neplatnosti rozhodčího nálezu (resp. okamžikem právní moci
rozhodnutí o zastavení exekuce vedené na základě nezpůsobilého exekučního
titulu vydaného nepravomocným subjektem) vznikl žalobkyni nárok na vydání
bezdůvodného obohacení. Otázka, kterou žalobkyně v dovolání formuluje jako
dosud neřešenou, vychází právě z předpokladu, že by neexistoval hmotněprávní
nárok žalované na plnění; odvolací soud však uzavřel, že existuje. Zodpovězení
této otázky je proto v daném kontextu bezpředmětné, jelikož odvolací soud na ní
své rozhodnutí nezaložil. Sluší se ale uvést, že danou otázkou se již Nejvyšší
soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 10. 2023, č.j.
33 Cdo 1124/2023-154, ve
kterém zdůraznil, že pro počátek běhu promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného
obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost
oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, za takový okamžik
považuje okamžik nabytí právní moci usnesení, jímž soud exekuci zastavil. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu