Nejvyšší soud Usnesení insolvence

33 ICdo 159/2022

ze dne 2023-06-29
ECLI:CZ:NS:2023:33.ICDO.159.2022.1

KSOS 40 INS XY

1 ICm XY

33 ICdo 159/2022-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců

JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Raiffeisenbank

a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b (identifikační číslo 492 40 901),

proti žalované Tetera a spol., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní

39/2, insolvenční správkyni dlužnice L. M., o určení pravosti a výše

pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn.

1 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice L. M., bytem XY,

vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOS XY, o

dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2022,

č. j. 1 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), takto:

Dovolání se odmítá.

Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 1 ICm XY, 13 VSOL XY

(KSOS 40 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 23. 9. 2021, č. j. 1 ICm XY, jímž

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci určil, že dílčí pohledávky

žalobkyně „P1/1“ a „P1/2“ přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice jsou co

do částek 49.080 Kč a 32.499,64 Kč po právu, a rozhodl, že žádná z účastnic

nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žádná z účastnic

nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud – ve shodě se

soudem prvního stupně – uzavřel, že smlouva o půjčce na konsolidaci je platným

právním jednáním (§ 86 odst. 1, 2, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o

spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“). Právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila

schopnost dlužnice splácet spotřebitelský úvěr, a to „na základě nezbytných,

spolehlivých, dostatečných a přiměřených“ informací získaných od dlužnice,

jakož i z interních (dlužnice byla její klientkou, takže měla přehled o

splácení závazků) a externích databází (§ 75, § 76 odst. 1 zákona č. 257/2016

Sb.). Dílčí pohledávka č. 1 proto je ve výši rozdílu mezi přihlášenou částkou

194.918,84 Kč a dosud nesplacenou jistinou 145.838,84 Kč po právu, stejně tak v

rozsahu 32.499,64 Kč dílčí pohledávka č. 2 z titulu smluvní pokuty sjednané ve

výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se dlužnice dostala do prodlení po

zesplatnění úvěru (13. 6. 2019). Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu

nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který

po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Smlouvou o půjčce na konsolidaci č. 1711096701 z 27. 11. 2017 právní

předchůdkyně žalobkyně (Equa bank a. s.) poskytla dlužnici částku 202.000 Kč, z

níž 172.000 Kč (nezajištěný splátkový spotřebitelský úvěr podle produktových

obchodních podmínek) bylo účelově použito na předčasné splacení (konsolidaci)

vymezených závazků dlužnice u banky.

V posuzovacím procesu právní předchůdkyně

žalobkyně vycházela ze vstupních informací deklarovaných dlužnicí ve formuláři,

který byl součástí její žádosti o konsolidační úvěr jako nový produkt banky (je

vdaná, vyučená, bydlí v pronajatém bytě, příjem ze zaměstnání 16.000 Kč

měsíčně, výdaje 8.000 Kč na splátky úvěrů měsíčně, 3.000 Kč na živobytí a 2.000

Kč další nespecifikované výdaje měsíčně, v domácnosti žijí celkem dvě osoby,

nemá žádné vyživovací povinnosti). Z dalších podkladů uvedených v protokolu o

ověření úvěruschopnosti klientky (spotřebitelky) vyhodnotila bonitu a

splátkovou zatíženost dlužnice, která měla u právní předchůdkyně žalobkyně a u

dalších subjektů celkem pět úvěrů (souhrn splátek ze všech produktů k datu

hodnocení činil 904.005 Kč včetně příslušenství). Pravděpodobnost splácení

podle výsledků posouzení dosáhla 98,0404 %. Otázku namítané neplatnosti smlouvy o půjčce na konsolidaci pro porušení

povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací

soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad §

86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu

obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o

změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (judikatura týkající se

tohoto ustanovení je použitelná i v poměrech „nového“ zákona o spotřebitelském

úvěru) – konvenuje závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019,

sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Právní předchůdkyně žalobkyně se nespolehla jen na

informace sdělené dlužnicí, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách

splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžných účtů,

jejichž majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického

modelu zohledňujícího náklady a výdaje dlužnice byla absence důvodných

pochybností o její schopnosti úvěr splácet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, a ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo

126/2022). Neuvedla-li dovolatelka žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by

zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je

odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta

druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním

rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 29. 6. 2023

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu