33 Cdo 703/2024-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NEVÁHEJTE A BRAŇTE SE s. r. o., se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, identifikační číslo 06161049, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované Provident Financial s. r. o., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, identifikační číslo 25621351, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o 15.899,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 286/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 72 Co 297/2020-222, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.468,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Pukla, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2020, č. j. 19 C 286/2019-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 55.441,36 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 43,64 Kč s blíže
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se jako právní nástupkyně dlužníka M. B. domáhala vůči žalované zaplacení rozdílu mezi částkou 123.485 Kč, kterou jí dlužník uhradil podle smlouvy ze dne 18. 9. 2015, a částkou 68.000 Kč, kterou od žalované fakticky obdržel. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi M. B. jako vydlužitelem a žalovanou byla uzavřena dne 18. 9. 2015 smlouva o zápůjčce. Na základě ní žalovaná poskytla zápůjčku ve výši 68.000 Kč, za kterou se vydlužitel zavázal zaplatit poplatek ve výši 55.485 Kč, skládající se z úroku z úvěru ve výši 7.337 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 8.606 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 39.542 Kč. Žalovaná před podpisem smlouvy ověřila úvěruschopnost vydlužitele, a to pracovní smlouvou, výplatními páskami za období od června do srpna 2015, doklady SIPO za stejné období a nájemní smlouvou.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně ověřila úvěruschopnost vydlužitele. Měla ovšem započítat hotovostní režim splátek do roční procentní sazby nákladů úvěru (dále jen „RPSN“), neboť cena za hotovostní režim splátek představuje náklady, které jsou součástí RPSN. S přihlédnutím k tomu, že vydlužitel tuto skutečnost uplatnil u žalované, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby České národní banky, a proto žalované náleží pouze čerpané finanční prostředky spolu s úrokem ve výši diskontní sazby.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu ohledně částky 15.899,36 Kč představující úroky z úvěru ve výši 7.337 Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 8.606 Kč, spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu měl námitku neplatnosti smlouvy pro porušení informační povinnosti žalované (uvedení nákladů na hotovostní režim splátek do RPSN) vznést právní předchůdce žalobkyně ve tříleté promlčecí lhůtě, která mu začala běžet dnem následujícím po uzavření smlouvy, z níž se o této skutečnosti dozvěděl, tj. ode dne 19.
9. 2015, a která skončila dne 19. 9. 2018. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně uplatnil neplatnost smlouvy ze shora uvedeného důvodu u žalované až v předžalobní výzvě odeslané dne 20. 3. 2019, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 276/2022, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 15.899,36 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že možnost uplatnit u věřitele nedostatky smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nepodléhá promlčení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j.
72 Co 297/2020-222, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 15.899,36 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Formuláře smlouvy i informace o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy (automaticky) s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v jeho domácnosti. Takové spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění a ani žádný racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena bezhotovostními převody) a představuje tudíž ze strany žalované navyšování ceny poskytnuté zápůjčky.
Za popsaných okolností má žadatel na výběr buď poskytnutí peněz na účet do třinácti dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso tudíž představuje další poplatek za okamžité hotovostní poskytnutí zápůjčky. Argument žalované, že s hotovostním inkasem měla spojené náklady, neobstojí, protože je to právě ona, kdo popsaný režim ve smlouvě nastavuje. Ujednání o hotovostním inkasu je proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť znamená významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele, což je zakázáno.
Skutečnost, že žalovaná nezahrnula poplatek za hotovostní režim splátek (v daném případě týkající se částky 39.542 Kč) do celkových nákladů úvěru (tj. do RPSN) má za následek, že se spotřebitelský úvěr považuje za úročený, a to od počátku ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou, a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Jedná se o sankci za porušení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývající z § 6 odst. 1 věty první a druhé a § 8 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za dosud neřešené považuje otázky, zda je hotovostní režim splátek sjednaný smlouvou o úvěru doplňkovou službou povinnou pro získání spotřebitelského úvěru, zda představuje cena za hotovostní režim splátek sjednaný smlouvou o úvěru náklady, které jsou ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. součástí RPSN, a zda je právním předpisem či jiným způsobem stanovena maximální výše roční procentní sazby nákladů (RPSN).
Jinak má být posouzena dovolacím soudem již vyřešená právní otázka promlčení práva dlužníka uplatnit u věřitele nedostatky smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Otázku hmotného práva, zda cena za hotovostní režim splátek sjednaný smlouvou o úvěru představuje náklady, které jsou ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb.
součástí RPSN, a s tím související otázku, zda je hotovostní režim splátek sjednaný smlouvou o úvěru doplňkovou službou povinnou pro získání spotřebitelského úvěru, dovolací soud již vyřešil ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 276/2022, když uzavřel, že „[S]hora uvedené judikatorní závěry v poměrech nyní projednávané věci znamenají, že nesprávně uvedená výše RPSN (v situaci, kdy žalovaná nezahrnula poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 39.542 Kč do celkových nákladů úvěru) má za následek, že se spotřebitelský úvěr považuje od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.
Jde o sankci za porušení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývající z § 6 odst. 1 věty první a druhé a § 8 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru.“ Odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s výše citovanou judikaturou a pro její řešení není dovolání přípustné. Na otázce, zda je právním předpisem či jiným způsobem stanovena maximální výše roční procentní sazby nákladů (RPSN), rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Nejde-li o otázku, na které by byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá), nemůže založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka týkající se otázky promlčení práva dlužníka uplatnit u věřitele nedostatky smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 276/2022, dovodil, že aby bylo dosaženo účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice č. 2008/48/ES“), spočívajícímu v odrazujícím účinku sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice, nesmí vnitrostátní právní úprava členského státu Evropské unie znemožňovat či nepřiměřeně ztěžovat výkon práv poskytnutých unijním právním pořádkem (zásada efektivity); smyslem uvedené zásady je zajistit přednost a účinnost unijního práva.
Nemohl-li by dlužník uplatnit u věřitele výhradu, že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru (správné určení výše RPSN), proto, že toto jeho oprávnění by bylo časově omezeno či by podléhalo promlčení, vedlo by to ke stavu znemožnění domoci se práv spotřebitele, která jsou přiznávána právem Evropské unie. Ustanovení § 8 zákona o spotřebitelském úvěru sleduje ochranu spotřebitele a je transpozicí obecného požadavku na stanovení dostatečných sankcí k zajištění účinnosti směrnice č. 2008/48/ES.
Možnost uplatnit u věřitele nedostatky smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb. tak promlčení nepodléhá. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).