33 Cdo 834/2025-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 226/16, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 34 C 399/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 107/2021-276, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, advokáta.
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 34 C 399/2019-70, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2021, č. j. 34 C 399/2019-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně poskytla v březnu 2018 žalovanému částku 2.000.000,- Kč pro účely jeho majetkového vypořádání s bývalou manželkou R. H.; u dohody o poskytnutí peněz, jakož i při jejich předání nebyl mimo žalobkyně a žalovaného nikdo jiný přítomen.
Žalobkyně vyzvala žalovaného ke vrácení částky 2.000.000,- Kč do 31. 3. 2019, neboť nebyla sjednána lhůta pro vrácení peněz. V řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů H. vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 560/2013, bylo vypořádáno jejich spoluvlastnictví rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 8 C 560/2013-132, tak, že do výlučného vlastnictví bývalé manželky byl přikázán rodinný dům v XY oproti její povinnosti vyplatit žalovanému na vypořádání částku 2.150.000,- Kč. Podle protokolu o jednání před Krajským soudem v Praze ze dne 29.
3. 2018, sp. zn. 28 Co 322/2017, a z výpisu z bankovního účtu žalovaného se podává, že žalovaný získal peníze a s bývalou manželkou se dohodl na tom, že sporná nemovitost bude přikázána do jeho výlučného vlastnictví, přičemž jí vyplatí vypořádací podíl. Soud prvního stupně neuvěřil svědkyním P. J., J. K., I. T., A. P. a V. K., že žalobkyně žalovanému poskytla částku 1.500.000,- Kč jako dar, popř. že mu takovou sumu jako dar nabízela, neboť šlo o zprostředkovanou informaci, u dohody ani předání peněz žádná ze svědkyň nebyla a jejich svědectví byla částečně tendenční s velmi omezenou věrohodností.
Významnou neshledal výpověď svědka J. T., který vypovídal o tom, co slyšel, tedy vnímal zprostředkovaně. Výpověď žalovaného shledal nevěrohodnou a výpověď žalobkyně posuzoval z toho pohledu, že má zájem na výsledku sporu. Uzavřel, že co do skutkového stavu věci v řízení panoval značný stav nejistoty, který se dokazováním nepodařilo odstranit. Účastníkům řízení se nepodařilo prokázat jejich vlastní skutkovou verzi (že šlo o zápůjčku nebo o dar), jaká byla jejich vůle při poskytnutí peněz a právní důvod, na základě kterého došlo k předání sporné částky.
Podle soudu prvního stupně je třeba tuto situaci klást k tíži příjemci plnění – tj. žalovanému. Bylo totiž na něm, aby si tvrzený dar v tak vysoké výši nechal písemně potvrdit. Ze shora uvedených důvodů proto poskytnuté plnění považoval soud prvního stupně za bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 107/2021-101, změnil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, jestliže řádně nezopakoval důkazy výslechem svědků, na jejichž základě dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce, nýbrž darovací smlouva, čímž nepostupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti. Rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-192, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-222, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Po řádném zopakování výslechu svědků J. T., R. H., P. J., A. P., V. K., J. K. a I. T. (posledních dvou prostřednictvím dožádaných okresních soudů) dospěl odvolací soud k totožným skutkovým závěrům, přičemž jejich výpovědi posuzoval jako nepřímé důkazy, neboť žádný z nich nebyl přítomen jednání mezi žalobkyní a žalovaným, a o souzené věci tak měli informace pouze zprostředkované.
Soudu prvního stupně odvolací soud vytýká, že provedené důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. nesprávně hodnotil, čímž dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Z výpovědi partnerky žalovaného P. J. zjistil, že žalovaný měl problém získat peníze na vyplacení bývalé manželky v rámci vypořádání společného jmění manželů, a poté, co v její přítomnosti věc řešil s žalobkyní, jíž se svěřil, že peníze nemá a nemůže si je půjčit ani u banky, se tato sama nabídla, že mu je daruje. Na základě výpovědi svědkyň J., T., P.
a K. „nabyl odvolací soud jistoty“ o tom, že žalobkyně žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč, a že je tedy pravdivá skutková verze žalovaného. Je nepochybné, že žalovaný svou tehdejší nepříznivou životní situaci řešil zejména se svými blízkými – svou přítelkyní P. J., sestrami A. P. a V. K. či I. T. – bývalou manželkou jeho synovce. Podle přesvědčení odvolacího soudu výpovědi svědkyň ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec, z něhož vyplývá, že žalobkyně darovala žalovanému jako svému tehdejšímu dobrému kamarádovi 1.500.000,- Kč. Jejich výpovědi sice vyplývaly z informací, jichž se jim dostalo zprostředkovaně, neboť u vlastního předání peněz byli jen účastníci řízení.
Odvolací soud odmítl, že by jejich výpovědi byly tendenční s velmi omezenou pravděpodobností. Výpověď svědka J. T. tak stojí zcela osamoceně. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že účastníci řízení ústně sjednali darovací smlouvu podle § 2055 odst. 1 o. z. K opětovnému dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3943/2023, napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud sice zopakoval dokazování výslechy svědků (sdělil obsah protokolů o výslechu dvou svědkyň, které byly slyšeny dožádanými soudy), a dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, přitom ovšem nepostupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, a mezi jím vysloveným skutkovým závěrem, že žalobkyně projevila vůli darovat spornou finanční částku žalovanému, a provedenými důkazy shledává dovolací soud extrémní rozpor, což zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Odvolací soud dále nevysvětlil, z jakého důvodu považuje výpověď svědka J. T. za „osamocenou“, když všechny slyšené svědkyně o tvrzeném daru slyšely rovněž zprostředkovaně – od žalovaného, a z jakého důvodu neprovedl (nezopakoval) výpovědi účastníků řízení, aby odstranil rozpory v jednotlivých výpovědích. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 107/2021-276, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Pro zjištění, zda se jednalo o zápůjčku peněz (jak tvrdila žalobkyně) nebo o jejich darování (jak tvrdil žalovaný), bylo provedeno dokazování výslechy svědků, a to jak před odvolacím soudem, tak i před dožádanými soudy. U vlastního předání peněz nebyl ani jeden z vyslechnutých svědků fyzicky přítomen a všichni měli tedy pouze zprostředkované informace o této transakci, a to buď od žalobkyně (svědci R. H. a J. T.) nebo od žalovaného (svědkyně P. J., I. T., A. P. a V. K.). Pokud dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu neprovedl (nezopakoval) výpovědi účastníků řízení, aby odstranil rozpory v jednotlivých výpovědích, má odvolací soud za to, že provedení těchto důkazních prostředků by do věci žádného nového světla nepřineslo.
Lze totiž důvodně presumovat, že by oba účastníci vypovídali tak, aby to bylo v souladu s jejich tvrzeními, tedy žalobkyně by popisovala uzavření smlouvy o zápůjčce a žalovaný smlouvy o darování a k odstranění rozporů by tedy nedošlo. Odvolací soud se dále zabýval významem slovesa „dát“ v této věci, a to ve vztahu k výpovědím jednotlivých svědků. Odvolací soud si nedokáže vůbec představit, že by právní laik výrazem „dát“ zamýšlel termín „odevzdat ke spotřebování či k jinému využití“ či „odevzdat jako zápůjčku“, jak to připomněl dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku.
Odvolací soud se proto, tedy ve smyslu závěrů dovolacího soudu, zaměřil na obsah výpovědí vyslechnutých svědků a na základě výsledků hodnocení výpovědí svědkyň P. J., I. T., A. P. a
V. K. nabyl jistoty o tom, že žalobkyně žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč a že je tedy pravdivá skutková verze žalovaného. Výpovědi všech těchto svědkyň byly vždy naprosto spontánní, jejich obsah byl zcela konzistentní a ve svém souhrnu tvořil ucelený řetězec skutečností. Pokud tyto svědkyně použily ve svých výpovědích termín „dát“, znamenalo to zcela určitě „darovat“, a to vzhledem ke všem souvislostem této věci a jejich popisu událostí.
Žalovaný byl totiž v takové životní situaci, kdy potřeboval získat vysokou částku peněz, aby mohl vyplatit v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů svou bývalou manželku R. H. S ohledem na jeho věk a sociální a finanční možnosti by měl v tomto směru v bankovním sektoru evidentně neúspěch, čehož si byla vědoma i žalobkyně, jak to vyplývá zejména z výpovědi svědkyně P. J., tedy nejbližšího člověka ve vztahu k žalovanému. Ta byla navíc jedinou osobou, která se jednání o poskytnutí financí ze strany žalobkyně účastnila, byť nebyla u vlastního předání peněz.
Odvolací soud hodnotí ve světle výše uvedeného výpověď svědka J. T. jako zcela osamocenou, neboť se odlišuje jak výší částky, která měla být předmětem smluvního vztahu účastníků, tak i popisem všech možných podrobností. Ve shodě se soudem prvního stupně dále konstatuje, že k menší důvěryhodnosti tohoto svědka přispěla skutečnost, že tento měl před svým výslechem před prvostupňovým soudem k dispozici předchozí protokol o jednání, a že jej s žalobkyní pojí vazba na jejího právního zástupce, kterého k právním službám svědek sám využívá.
Ohledně výpovědi svědkyně R. H., má odvolací soud za to, že za situace, kdy potřebovala žalobkyně získat číslo telefonu na žalovaného, musela této uvést nějaký důvod, proč tak činí. Dále je nutno uvést, že účastníci řízení byli v době uzavření jejich smluvního vztahu blízkými přáteli a žalobkyně měla tedy zcela evidentně jasnou představu o majetkových a finančních možnostech žalovaného. Pokud by tedy byla skutečně uzavřena smlouva o zápůjčce, jak tvrdila žalobkyně, zcela nepochybně by existovala i nutně související dohoda o splatnosti (termínu či splátek) a úrocích, protože by si musela uvědomovat, jaké má žalovaný objektivní možnosti splácení.
Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky řízení byla uzavřena ústní formou darovací smlouva podle § 2055 odst. 1 o. z., na základě které žalobkyně darovala žalovanému částku 1.500.000,- Kč. Proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž došlo k deformaci zjištění z provedených důkazů a ke skutkovým závěrům, které z provedených důkazů nevyplývají, navíc rozsudek odvolacího soudu se při řešení otázky procesního práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje extrémní rozpor v provedených důkazech svědeckými výpověďmi a skutkovým závěrem o její projevené vůli darovat žalovanému spornou částku. Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3943/2023. Nakonec odvolacímu soudu vyčítá, že zamítl návrhy na provedení důkazů, které ve věci podala, zejména návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně svéprávnosti žalobkyně.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř.
jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4085/2009, vyplývá, že „hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral.
[…] Ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu“. Procesy dokazování i hodnocení důkazů jsou věcí nalézacích soudů, do nichž dovolacímu soudu – postupují-li soudy v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení § 1 o.
s. ř., resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5.
2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010) – zásadně nepřísluší zasahovat. Odvolací soud v projednávané věci v souladu s předcházejícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3943/2023, přesvědčivě, srozumitelně, logicky a v souladu s provedenými důkazy předestřel, jak dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli darovací smlouvu a nikoli smlouvu o zápůjčce. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
O výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), se tak v posuzovaném případě nejedná (za všechny viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, a jeho rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť sdílí osud samotného dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu