KSLB 82 INS 20954/2021 82 ICm 706/2022 33 ICdo 84/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně TP Insolvence, v.o.s., se sídlem Praha 10, Strašnice, Černokostelecká 281/7, identifikační číslo osoby 03296636, jako insolvenčního správce dlužnice, proti žalované DanasBrand s.r.o., se sídlem Brno, Horní Heršpice, Bohunická 576/52, identifikační číslo osoby 04110064, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, o určení pravosti a výše popřených pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 82 ICm 706/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice R. K., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 82 INS 20954/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 101 VSPH 712/2023-200 (KSLB 82 INS 20954/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2023, č. j. 82 ICm 706/2022-166 určil, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku v částce 457 851 Kč přihlášenou pod P10/1 v celkové výši 742 084 Kč v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSLB 82 INS 20954/2021 (výrok I), určil, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku v částce 64 375 Kč přihlášenou pod P10/2 v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSLB 82 INS 20954/2021 (výrok II), dále v rozsahu částky 284 233 Kč zamítl návrh žalobkyně na určení, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku P 10/1 přihlášenou v celkové výši 742 084 Kč v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního pod sp.
zn. KSLB 82 INS 20954/2021 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích I, II a IV potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně dovolání žalované navrhla zamítnout, nebude-li odmítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že nákladové výroky nezpochybňuje; výroky o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť otázku hmotného práva, zda původní věřitel uzavřel smlouvu o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, resp. zda byl naplněn požadavek „soustavnosti podnikatelské činnosti“, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž se mimo jiné podává, že u osoby vystupující v konkrétním vztahu, která není zapsána v obchodním rejstříku a nedisponuje živnostenským či jiným zákonným oprávněním k výkonu činnosti, musí být zkoumáno, zda v daném vztahu naplňuje materiální znaky podnikání, tj. zda činnost provádí samostatně, na vlastní účet a odpovědnost, živnostenským nebo obdobným způsobem, soustavně, za účelem dosažení zisku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3631/2023). Ke splnění požadavku „soustavnosti podnikatelské činnosti“ srov. např. závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007, podle něhož soustavnost jakožto znak podnikání není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti. Soustavnost výkonu podnikatelské činnosti neznamená, že výdělečná činnost musí být ze strany podnikatele vykonávána nepřetržitě nebo trvale.
Soustavností je třeba rozumět
zajištění pravidelného opakování činnosti, byť mezi jejími jednotlivými výkony mohou být i delší časové rozestupy ovlivněné například její sezónností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5651/2017). O tom, že skutkové poměry projednávané věci [původní věřitel v období od listopadu 2016 do prosince 2017, tedy v průběhu cca 14 měsíců, v celkem 5 případech třetím osobám poskytl finanční prostředky prostřednictvím typově shodných smluv o úvěru, u nichž bylo vždy sjednáno zajištění zástavním právem nemovitostí dlužníků či třetích osob, úvěry byly úročeny nezvykle (v oblasti běžných úvěrů) vysokými sazbami (u smlouvy sjednané s dlužnicí činil úrok 22 % p.
a.), způsob sjednání smlouvy mezi původním věřitelem a dlužnicí skrze zaměstnance banky, jenž dlužnici předal kontakt na původního věřitele, který při výslechu výslovně ve vztahu k úvěru poskytnutému dlužnici uvedl, že tak učinil za účelem svého finančního prospěchu] ve svém souhrnu umožňovaly odvolacímu soudu přijmout závěr, že původní věřitel při uzavření smlouvy o úvěru s dlužnicí vystupoval jako podnikatel (včetně naplnění požadavku soustavnosti), nemá pochybnosti ani dovolací soud (obdobně srov. usnesení ze dne 23.
2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3986/2019, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „opakované poskytování půjček různým subjektům (a žalovanému) a způsob komunikace statutárního zástupce žalobkyně v souvislosti s touto činností rozhodně nesvědčí pro závěr, že by z pohledu záměru žalobkyně šlo o činnost nahodilou nebo jen ojedinělou“). Z uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).