33 Odo 1680/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Mgr. K. K., zastoupené JUDr. J. S., advokátem proti žalovanému T. R.,
zastoupenému Mgr. P. S., advokátem 21, o zaplacení 508.578,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 425/2001, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června
2005, č. j. 28 Co 264/2005-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.014,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J.
S., advokáta.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 28 Co
264/2005-149, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. dubna
2004, č. j. 9 C 425/2001-111, kterým byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 508.578,- Kč s 15% úrokem z částky 96.078 Kč od 1. 8. 2000 do
zaplacení, 15% úrok z částky 297.500,- Kč od 1. 9. 2002 do zaplacení a 15% úrok
z částky 115.000,- Kč od 1. 7. 2003 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení účastníků a státu. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že za trvání manželství
účastníků poskytla žalobkyně žalovanému postupně na jeho podnikatelskou činnost
své výlučné finanční prostředky (získané prodejem restituovaných nemovitostí) v
souhrnné výši 710.000,- Kč. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem
Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 5. 1998, který nabyl právní moci dne 27.
7. 1998. Dne 1. 7. 1998 uzavřeli účastníci dohodu, ve které žalovaný uznal vůči
žalobkyni svůj dluh ve výši 710.000,- Kč s prohlášením, že tato částka mu byla
půjčena z výlučného majetku žalobkyně, a zavázal se jej žalobkyni zaplatit
spolu s 15% úrokem nejpozději do pěti let podle dohodnutého splátkového
kalendáře (který se stal nedílnou součástí dohody). Účastníci si dále sjednali,
že proti pohledávce žalobkyně budou započítány dosud neuhrazené leasingové
splátky na osobní automobil ve výši 10.990,- Kč měsíčně po dobu od 1. 7. 1998
do 31. 11. 1999; automobil si po rozvodu ponechala žalobkyně. Dále bylo
sjednáno, že žalobkyně se vzdává veškerých případných nároků na aktiva firmy
provozované žalovaným. Žalovaný na základě předmětné dohody zaplatil žalobkyni
celkem 175.872,-Kč, částka 508.578 Kč zůstala dosud neuhrazena, stejně jako
sjednané úroky. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil dohodu,
kterou účastníci uzavřeli 1. 7. 1998, v části týkající se dluhu ve výši
710.000,- Kč jako dohodu, jíž byla „narovnána dosavadní ústní ujednání nejen o
výši dluhu, ale i o podmínkách jeho zaplacení“. Přisvědčil tak soudu prvního
stupně, že podle obsahu, i s přihlédnutím k datu uzavření, nejde o dohodu o
vypořádání společného jmění manželů. Dále vyslovil názor, že posuzovaná dohoda
z 1. 7. 1998 může být neplatná pouze v ujednání, jímž se žalobkyně zříká nároků
na aktiva firmy žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V dovolání brojí
proti závěru, že právní úkon ze dne 1. 7. 1998 je dohodou o narovnání, nikoli
dohodou o vypořádání společného jmění manželů. Soudům obou stupňů přitom
vytýká, že nerespektovaly obecná pravidla výkladu tohoto právního úkonu podle
vůle smluvních stran. Nepřijatelnou shledává především argumentaci, že zmíněnou
dohodou nemohlo být zamýšleno vypořádání společného jmění již proto, že byla
uzavřena ještě před zánikem manželství. Dále má zato, že se soudy nevypořádaly
s jeho námitkou, že „žalobkyní tvrzená půjčka musí být nutně neplatná“, neboť
částky, které mu za trvání manželství poskytla na podnikání (podnikal na
základě živnostenského oprávnění), lze považovat pouze za vnosy do společného
majetku a bylo je možné řešit jen v rámci jeho vypořádání (každý z manželů je
oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný
majetek). Protože z dokazování jednoznačně vyplynulo, že 1. 7. 1998 uznal dluh
vzniklý díky údajné půjčce, nelze žalobkyni přiznat žalobou uplatněné právo z
titulu dohody o narovnání, neboť by vzcházela z neplatného právního úkonu (tj.
z neplatné smlouvy o půjčce). Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné
odmítnuto. Má zato, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, jestliže
předmětnou dohodu posoudily jako dohodu o narovnání a nikoli jako dohodu o
vypořádání společného jmění manželů. Své peníze „půjčovala žalovanému do jeho
výlučného vlastnictví“, přičemž tento vztah byl posléze vyřešen dohodou o
narovnání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem
(žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval
nejdříve otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v
případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolací
důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov.
výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud je povinen odvolacím
soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Bez právního významu je tudíž dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně
vyložil dohodu ze dne 1. 7. 1998, jestliže z jejího obsahu dovodil, že vůlí
účastníků této dohody bylo upravit práva mezi nimi sporná či pochybná (resp.
provést narovnání dosavadních ústních ujednání o dluhu žalovaného vůči
žalobkyni). Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v
dohodě ze dne 1. 7. 1998, je otázkou skutkovou. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy,
a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o
skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 21. 10. 1999. sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp zn.
20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
46/2002). S odkazem na výše uvedené je dovolací soud povinen vycházet ze
zjištění soudů, že vůlí účastníků řízení bylo upravit si práva ke dni uzavření
dohody (tj. k 1. 7. 1998) sporná či pochybná.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje výlučně námitka dovolatele, že
soudy obou stupňů pochybily, pokud nezkoumaly platnost smlouvy o půjčce, podle
níž mu žalobkyně za trvání manželství poskytla své finanční prostředky na
podnikání. Dovolatel je totiž přesvědčen, že byla-li zmíněná smlouva o půjčce
neplatná (a to z důvodů jím rozvedených), musí být neplatný i právní úkon,
který z ní vzešel, tedy dohoda o narovnání podle § 585 obč. zák.
Podle § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi
nimi sporná nebo pochybná. Dohodou, kterou mají být mezi účastníky upravena
veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li
dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou
účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím,
že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen
závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi
účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve
smyslu ustanovení § 585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor
účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co,
popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se
určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným
bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost
subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat
otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom
není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této
dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 6. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“ pod
C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, uveřejněné v Souboru pod C
1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněné v Souboru pod
C 3008, jakož dílo Jehlička O., Švestka J., Škárová M. a kol Občanský zákoník.
Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003). Účelem narovnání není zjistit,
jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům
tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí
závazkem novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu
vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání má řadu shodných rysů s
privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní
závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či
pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze
upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu. Narovnání se může
týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci
nebyli ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo
všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s
výjimkou těch práv (a jim odpovídajících povinností), na něž některý z
účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání uzavřena.
Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově sjednaným, který je obsažen v
dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem –
právním důvodem vzniku závazku.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že z hlediska platnosti dohody o narovnání, kterou
účastníci uzavřeli dne 1. 7. 1998, nebylo relevantní, zda smlouva o půjčce,
podle níž žalobkyně žalovanému poskytla své finanční prostředky, byla platným
právním úkonem či nikoliv (podmínkou platnosti dohody o narovnání totiž není
ani sama existence původního, tj. narovnávaného právního vztahu mezi účastníky
této dohody); smyslem této dohody o narovnání bylo odstranit spornost nebo
pochybnost vzájemných práv a povinností účastníků tím, že je zrušili a
nahradili závazkem novým (tj. závazkem žalovaného zaplatit žalobkyni částku
710.000,- Kč způsobem v dohodě sjednaným). Dohoda o narovnání ze dne 1. 7. 1998
se stala samostatným právním důvodem vzniku závazku žalovaného vůči žalobkyni.
Jestliže tento závazek nebyl řádně a včas splněn, je nárok žalobkyně důvodný a
rozhodnutí soudů není v rozporu s hmotným právem. Námitka žalovaného uplatněná
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není
tudíž opodstatněná a pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto
je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (§ 3
odst. 1, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů v
částce 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
do 31. 8. 2006) a z částky 1.439,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu