33 Odo 1732/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce Ing. V. A., zastoupeného JUDr. V. E., advokátem proti žalovanému Z. B.,
zastoupenému JUDr. J. J., advokátem o 38.077,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Bruntále po sp. zn. 8 C 38/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2006, č. j. 8 Co
162/2006-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.456,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám J. J.,
advokáta.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 22. března 2002, č. j. 8 C
38/2001-37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 199.500,- Kč s
10 % úrokem z prodlení od 22. 10. 2000 do zaplacení.
Usnesením ze dne 8. října 2002, č. j. 8 Co 519/2002-59, Krajský soud v Ostravě
tento rozsudek zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Učinil tak z důvodu nedostatku žalobních tvrzení, nepřezkoumatelnost rozsudku a
pro nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 4 o. s. ř.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
září 2005, č. j. 8 C 38/2001-274, žalobu o zaplacení částky 199.500,- Kč s 10 %
úrokem z prodlení od 22. 10. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech
řízení účastníků a o znalečném. Vyšel ze zjištění, že žalovaný v období od 1.
10. do 21. 10. 2000 užíval bez právního důvodu nemovitosti žalobce - polní
hnojiště na parcele č. st. 285 a jímku na parcele č. st. 286 v k. ú. M. K., ke
skladování čistírenských kalů, přičemž za toto užívání žalobci nic nezaplatil.
Soud prvního stupně primárně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce až na
výjimku týkající se nároku na zaplacení 1.518,90,- Kč neunesl důkazní břemeno o
výši bezdůvodného obohacení. Tuto částku, resp. částku 1.600,- Kč žalovaný
žalobci zaslal ovšem ten mu ji vrátil s tím, že mu nic nedluží. I kdyby tímto
způsobem nedošlo k zániku závazku, potom soud prvního stupně dovodil, že
pohledávka ve výši 1.518,90 Kč zanikla započtením; žalobce totiž na základě
neplatné nájemní smlouvy ze dne 15. 4. 1999 přijal od žalovaného 53.333,- Kč
jako smluvní pokutu. K námitce žalobce, že pohledávka, kterou žalovaný z titulu
neplatné smlouvy započítává, je promlčena, soud prvního stupně dodal, že obě
pohledávky se střetly dne 16. 5. 2001, a proto nemohlo dojít k promlčení nároku
žalovaného na vydání plnění z neplatné smlouvy (smluvní pokuty).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. července 2006, č. j. 8 Co
162/2006-304, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
rozsahu, tj. v zamítavé části ohledně částky 38.077,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 22. 10. 2000 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení; zároveň
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil jak se skutkovými,
tak i právními závěry soudu prvního stupně.
V dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu vytýká, že zamítl žalobu na
vydání bezdůvodného obohacení, přestože dospěl k závěru, že k získání
bezdůvodného obohacení došlo. Zároveň nesprávně rozhodl o náhradě nákladů
řízení v situaci, kdy výše nároku závisela na úvaze soudu podle § 136 o. s. ř.
Vadu řízení dovolatel spatřuje v nedostatku řádného a přezkoumatelného
odůvodnění „učiněných skutkových zjištění a právního posouzení věci odvolacím
soudem“. Dovolávaje se práva na spravedlivý proces odvolacímu soudu vytýká, že
nezjistil řádně skutkový stav věci, jestliže pouze odkázal na skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně a pro účely odvolacího řízení je převzal. Má
zato, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá právní posouzení věci, jestliže
se tento soud omezil pouze na převzetí právních závěrů soudu prvního stupně.
Žalovaný obsahově navrhl odmítnutí dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen
podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b) se
nejedná, přestože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí
druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Odvolací soud totiž v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nedostatek rozhodujících žalobních
tvrzení, nepřezkoumatelnost rozsudku a pro nesplnění poučovací povinnosti podle
§ 118a odst. 1 a 4 o. s. ř., aniž vyslovil závazný právní názor, kterým by soud
prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil.
Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá,
že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu je tudíž námitka dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod vymezený §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť rozhodnutí odvolacího soudu postrádá
náležité odůvodnění. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Tvrzená
vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3
o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem řešena rozdílně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne
9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); nelze přehlédnout, že posouzení této
otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné (a
dovolání proti němu je proto přípustné) pro tvrzený rozpor s hmotným právem,
který spatřuje v tom, že ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke
vzniku bezdůvodného obohacení došlo, žaloba byla zamítnuta. Přehlíží ovšem, že
rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na výkladu hmotného práva; žaloba
byla prvořadě zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, jež je důsledkem
procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána
jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho
neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i
v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti
uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebyla nebo
vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky hodnocení
důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani
o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (k tomu shodně rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, ročník 2002, jako SJ 86/2002). Dovolatelem vymezená otázka
tak nesplňuje kritéria § 237 odst. 3 o. s. ř.
Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost
rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§
167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a
stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení
upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž
založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této
situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému
náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k
dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.],
stanovená podle § 3 bodu 4., § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 3.445,- Kč, paušální částka náhrady výdajů
podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. a částka
711,55Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z
odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., (§ 137
odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu