33 Odo 275/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně M. D. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. D.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 112.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 113/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v
Táboře ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 15 Co 521/2005-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 8.
listopadu 2005, č. j. 15 Co 521/2005-191, ve výroku, jímž byl rozsudek
Okresního soudu v Táboře ze dne 25. května 2005, č. j. 7 C 113/2002-167, změněn
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 112.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do
zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se zrušuje a v
tomto rozsahu se vrací věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v
Táboře k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 7 C 113/2002-167,
zamítl žalobu o zaplacení částky 210.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení, řízení o zaplacení částky 153.135,40 Kč s příslušenstvím
zastavil a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 15. října
2003, č. j. 7 C 113/2002-103, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v
Táboře usnesením ze dne 11. března 2004, č. j. 15 Co 707/2003-128, zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalobkyně, která je vlastníkem objektu čp. 2767 v T., uzavřela se žalovaným dne
28. 3. 2000 nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání části nebytových
prostor nacházejících se ve 3. nadzemním podlaží předmětného objektu za účelem
provozování diskotéky. Uvedené prostory nebyly k tomuto účelu zkolaudovány a
stavebně určeny. Žalovaný nebytové prostory o výměře 490 m2 užíval v době od
28. 3. 2000 do 31. července 2001. Obvyklé nájemné za 1 m2 obdobných nebytových
prostor v daném místě a čase činilo 50,- Kč měsíčně, tedy 24.500,- Kč měsíčně
za 490 m2 užívané plochy. Obvyklé nájemné za rozhodné období představuje částku
392.000,- Kč; žalovaný zaplatil žalobkyni za užívání předmětných prostor celkem
280.000,- Kč. Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu dovodil,
že smlouva o nájmu je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném
znění, neboť pronajímané nebytové prostory nebyly pronajaty a užívány za tím
účelem, pro který byly zkolaudovány. Mezi účastníky tak jde o závazkový vztah z
bezdůvodného obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění - dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaný nebytové prostory
užíval bez platné smlouvy a žalobkyni za jejich užívání poskytoval platby, jsou
účastníci povinni vzájemně si vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostali (§
457 obč. zák.). Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit peněžitou náhradu za
užívání nebytových prostor ve výši odpovídající obvyklému nájemnému (392.000,-
Kč) a žalobkyně je povinna vrátit žalovanému platby, které od něho inkasovala
(280.000,- Kč). Po kompenzaci těchto nároků je na žalovaném, aby žalobkyni
zaplatil rozdíl v částce 112.000,- Kč. Žalovaný na žalovanou částku započetl
své investice, které vynaložil v roce 2000 na stavební úpravy předmětných
nebytových prostor pro potřeby provozování diskotéky. Soud prvního stupně k
posouzení odborné otázky zhodnocení objektu žalobkyně stavebními úpravami
nebytových prostor v něm se nacházejících ustanovil znalce z oboru ekonomika,
odvětví ceny a odhady nemovitostí a z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné
Ing. A. R. Z jím vypracovaného znaleckého posudku ve znění jeho dodatku ze dne
25. 11. 2004 a z výslechu znalce při jednání dne 17. 3. 2005 zjistil, že
ocenění zhodnocení objektu žalobkyně, kdy předmětné nebytové prostory jsou
pouze jeho malou částí, lze provádět jen ve vazbě na tzv.
výnosovou metodu,
tedy v závislosti na skutečnosti, zda investice provedené žalovaným a jím
realizované stavební úpravy vedly ke zvýšení příjmu z objektu z hlediska
zvýšení nájemného. Soud prvního stupně konstatoval, že srovnatelným s objektem
žalobkyně, pokud jde o velikost, stáří a způsob využití, je v daném místě jen
obchodní dům D. Protože tento objekt ani objekt žalobkyně nejsou na prodej a
jejich vlastnící je pronajímají, nelze zjistit jejich tržní hodnotu a je možné
vycházet pouze z dosahovaného nájemného. Z výpovědi znalce zjistil, že z
hlediska celého objektu mohly mít trvalou hodnotu investice spojené se
stavebními úpravami sociálního zařízení, zdiva, s výměnou dveří včetně zárubní,
s provedením obkladů a elektroinstalace nebytových prostor, na něž bylo
žalovaným vynaloženo přibližně 200.000, Kč. I když těmito investicemi nebylo
dosaženo zvýšení nájemného z těchto prostor (nájemné se následně paradoxně
snížilo), soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně získala trvalé hodnoty,
které představují bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák., jež je povinna
žalovanému vydat. Po zápočtu těchto investic na částku 112.000,- Kč
příslušející žalobkyni ze žalovaného nároku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 15 Co 521/2005-191, rozsudek soudu
prvního stupně v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
98.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení, potvrdil, v
další části jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří
dnů od právní moci rozsudku částku 112.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3.
4. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (ve
výroku o částečném zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně
odvoláním nedotčen). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i
právními závěry soudu prvního stupně, co se týče důvodnosti a výše bezdůvodného
obohacení získaného žalovaným na úkor žalobkyně užíváním nebytových prostor na
základě neplatné smlouvy o nájmu; nepřisvědčil však jeho skutkovému závěru, že
žalovaný zhodnotil objekt žalobkyně investicemi spojenými se stavebními
úpravami v něm se nacházejících nebytových prostor. Odvolací soud v dané věci
považoval za rozhodující zjištění, zda vynaložením investic došlo oproti
předchozímu stavu ke zhodnocení objektu žalobkyně. Protože ze znaleckého
posudku ve znění jeho dodatku nelze dovodit jiný závěr, než že z hlediska
technického ani ekonomického ke zhodnocení nemovitosti nedošlo, dospěl k
závěru, že pohledávka žalobkyně za žalovaným ve výši 112.000,- Kč nemohla
zaniknout započtením neexistující pohledávky žalovaného za žalobkyní (§ 580
obč. zák.).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm a/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že své rozhodnutí
založil na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Není
srozuměn s jeho závěrem, že ke zhodnocení objektu žalobkyně nedošlo, který na
rozdíl od soudu prvního stupně učinil pouze ze znaleckého posudku, a nikoliv
též z výpovědi znalce. Znalec ve znaleckém posudku sice připustil zvýšení
administrativní ceny objektu při použití nákladové metody, ovšem se závěrem, že
by šlo o minimální rozdíl v ceně. Stejně tak připustil změnu obvyklé ceny -
tržní hodnoty objektu. I když i v tomto případě považuje znalec rozdíl v tržní
hodnotě za minimální, nevylučuje jej. Žalovaný má zato, že při obvyklé ceně
celého objektu v řádově několika desítkách miliónů korun může tzv. minimální
rozdíl v tržní hodnotě objektu před a po investicích činit právě částku
112.000,- Kč. I nadále zpochybňuje závěr znalce, že nedošlo k ekonomickému
zhodnocení nemovitosti, vycházející ze vzájemného porovnání ziskovosti prostor
podle jejich účelu užívání (zde provozování obchodu a diskotéky). Následné
plošné snížení nájemného u prostor v předmětném objektu považuje za nerozhodné,
neboť výše bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení pronajímaných
prostor investicemi se stanovuje ke dni jejich vynaložení, a nikoliv ke dni
vyklizení nemovitosti. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001. Z uvedených důvodů navrhl
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovým závěrem, který odvolací soud učinil ze
znaleckého posudku, že investice žalovaného její objekt nezhodnotily. Navrhla
proto dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas
subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je přezkoumal podle §
242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný existenci
žádné z těchto vad netvrdí; zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají,
je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle § 213 odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je
i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit
i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně.
Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li ke změně
skutkového stavu dojít pouze v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v
závislosti na jejich povaze rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy (tj. musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.
s. ř.), dokazování provést způsobem, který pro jednotlivé důkazy stanoví § 125
a násl. o. s. ř. a zjednat si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné
zhodnocení těchto důkazů. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje
a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlí,
trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck - dále jen „Soubor“, pod označením C 61/1). Je tomu tak proto, že
občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti a ústnosti. Přitom povaha
důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou
soudů stejná či nikoli. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u
důkazů výslechem účastníků řízení či svědků (nebyly- li provedeny dožádaným
soudem). Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu
výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností,
chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení
věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej
např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2
Cz 11/68, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 92/68).
Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo
svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než
soud prvního stupně, jestliže uvedené důkazy sám neopakoval.
To, co bylo řečeno o důkazech výslechem účastníků řízení a svědků, přiměřeně
platí i pro důkaz výslechem znalce. Tam, kde rozhodnutí závisí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení
účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek
vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech
spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Znalec je osobou,
která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly
soudem určeny, a ve znaleckém posudku sděluje subjektivní výsledek tohoto
posouzení. Soud provede důkaz písemným znaleckým posudkem tak, že jej při
jednání předseda senátu přečte nebo sdělí jeho obsah, a zásadně znalce ke
znaleckému posudku vyslechne. Pouze v odůvodněných případech se může spokojit s
písemným posudkem. Tak je tomu zejména tehdy, lze-li vzhledem k obsahu posudku
důvodně předpokládat, že nebudou kladeny dotazy k jeho doplnění či objasnění a
že znalec svou výpovědí nemůže dané zadání objasnit více, než se to stalo v
písemném posudku. Jinými slovy řečeno, v případech, kdy vznikají pochybnosti o
správnosti či úplnosti posudku, je nutno znalce vyslechnout vždy (srovnej
Zprávu o zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely
občanského soudního řádu provedené zákonem č. 49/1973 Sb., schválenou usnesením
pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze 16. prosince 1974, Plsf 2/74, jež byla
uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1975, dále Zprávu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR o úrovni znaleckého dokazování u
soudů a státních notářství Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna tohoto soudu
z 23. prosince 1980, Pls 3/80, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 1/1981, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2006,
sp. zn. 33 Odo 544/2006).
V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění (k němuž bylo
potřeba odborných znalostí), zda a v jakém rozsahu se nemovitost žalobkyně
investicí provedenou žalovaným oproti předchozímu stavu zhodnotila, tedy zda a
v jakém rozsahu se majetkový stav žalobkyně zvýšil o hodnotu odpovídající
zvýšení hodnoty nemovitosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, uveřejněný v Souboru pod označením C
1672/23). Soud prvního stupně k vypracovanému znaleckému posudku ve znění jeho
dodatku vyslechl znalce Ing. A. R. při jednání konaném dne 17. 3. 2005 a oběma
účastníkům, kteří závěry znaleckého posudku ohledně zhodnocení nemovitosti
chápali odlišně, poskytl prostor, aby znalci položili otázky. Soud prvního
stupně skutkový závěr, že ke zhodnocení nemovitosti provedenými investicemi
došlo, čerpal nejen ze znaleckého posudku ve znění jeho dodatku, ale též z
výslechu samotného znalce. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel,
že ke zhodnocení nemovitosti investicemi žalovaného nedošlo. Tento skutkový
závěr učinil pouze ze znaleckého posudku (jeho dodatku) ze dne 25. listopadu
2004, aniž zopakoval vyslechl znalce. Tím si ovšem nezajistil rovnocenný
podklad pro odlišné zhodnocení provedených důkazů a řízení zatížil vadou ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Vzhledem k rozdílnému chápání závěrů
znalce účastníky, jak bylo prezentováno v řízení před soudem prvního stupně a
v podaném odvolání a vyjádření k odvolání, nebyl důvod od výslechu znalce
upustit; výslechem znalce v odvolacím řízení mohly být pochybnosti o správnosti
jeho závěrů buď potvrzeny nebo vyvráceny.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž
opakoval důkaz výslechem znalce, o který opřel své skutkové závěry soud prvního
stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je
občanské řízení ovládáno, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávnost rozhodnutí o věci. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu ve výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního
stupně, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první před středníkem o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu