33 Odo 829/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. arch. P. K., proti žalovanému městu Ch., zastoupenému advokátem, o
povinnosti předat dokumentaci a zajistit provedení stavebního oddělení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ch.u pod sp. zn. 9 C 27/98, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2005, č. j. 14
Co 606/2004-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 3.064,- Kč k rukám
advokáta.
Žalobce a původní žalobkyně MUDr. Z. K. se po žalovaném domáhali uložení
povinností jednotlivě specifikovaných s odůvodněním, že se žalovaný zavázal v
kupní smlouvě uzavřené s žalobci dne 22. 1. 1996 vyklidit níže uvedené
nemovitosti, zajistit přístup k těmto nemovitostem z veřejného prostoru a
jejich stavebně - technické oddělení od sousední nemovitosti. Požadavek na
vydání dokumentace k domu dovozovali z § 103 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění. Žalovaný
povinnosti vyplývající z kupní smlouvy nesplnil.
Okresní soud v Ch.u rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 9 C 27/98-216, žalobu
v části, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost předat
žalobcům dokumentaci skutečného provedení stavby, která je ve výroku rozsudku
blíže specifikována, zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zajistit provedení stavebního
(fyzického) oddělení domu č. p. 2299 postaveného na pozemku st. p. č. 273/1
nacházejícího se v katastrálním území Ch., zapsaného na listu vlastnictví č.
4705 (dále jen „předmětný dům“, popř. „dům“), od sousedního domu č. p. 69
postaveného na pozemku st. p. č. 273/2, a to v části druhého podzemního podlaží
domu č. p. 2299 na hranici pozemku st. p. č. 273/1 sousedícím v hranicích
pozemku st. p. č. 273/2 způsobem konkrétně popsaným ve výroku rozsudku (výrok
II.), řízení v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo
zajistit přístup žalobců z veřejného prostoru v části stávajícího vstupu z
jihozápadní strany do prvého podzemního podlaží předmětného domu, zastavil
(výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí částečné rozsudky ze
dne 24. 6. 2003, č. j. 9 C 27/98-106, jímž byla zamítnuta žaloba v části
požadující předání dokumentace skutečného provedení stavby, ze dne 20. 8. 2003,
č. j. 9 C 27/98-113, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující zajištění
provedení stavebního oddělení domu, a ze dne 22. 10. 2003, č. j. 9 C 27/98-145,
jímž byla zamítnuta žaloba o předání dokumentace, o provedení stavebního
oddělení domu a o zajištění přístupu z veřejného prostranství, byly rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2004, č. j. 14 Co 54/2004-189, ve vztahu
k žalobkyni potvrzeny a ve vztahu k žalobci zrušeny (včetně výroku o nákladech
řízení) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Usnesením ze dne 16. 9. 2003, č. j. 9 C 27/98-116, soud prvního stupně
zastavil řízení o vyklizení pozemku st. p. č. 273/1 spolu s předmětným domem na
něm postaveným a pozemku sp. p. č. 16/12, nacházejících se v katastrálním území
Ch.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 25. ledna
2005, č. j. 14 Co 606/2004-270, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. září
2004, č. j. 9 C 27/98-216, ve výrocích I. a II.
potvrdil, ve výroku IV. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (ve výroku III. nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel se
žalobcem jako kupujícím dne 22. 1. 1996 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
převod vlastnického práva k domu č. p. 2299, stavebnímu pozemku č. 273/1 a
pozemku parc. č. 16/2, zapsaným pro katastrální území a obec Ch. (dále opět jen
„předmětný dům“ či „dům“ a „nemovitost“), za kupní cenu 666.500,- Kč. Právní
účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 26. 1.
1996. Předmětný dům byl původně součástí domu č. p. 69 a jako samostatný objekt
vznikl oddělením od domu čp. 69 v části prvního podzemního, prvního nadzemního
a druhého nadzemního podlaží. Do části označované žalobcem jako druhé podzemní
podlaží není z předmětného domu přístup, je přístupné pouze z domu č. p. 69,
jehož obyvatelé je užívají. Je součástí domu čp. 69 a zasahuje pod dům žalobce.
Převáděné nemovitosti byly v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy
specifikovány ve znaleckém posudku vypracovaném dne 9. 5. 1995 soudním znalcem
z oboru ekonomika - odvětví ceny a odhady nemovitostí Ing. J. Ch., který dům
popsal jako přízemní objekt bez podkroví, tedy objekt s jedním podzemním
podlažím a jedním nadzemním podlažím. Soudní znalec L. K. ve znaleckém posudku
vypracovaném dne 6. 9. 1992 poznamenal, že v případě samostatného převodu
předmětného domu (označeného jako č. p. 70a) je nutno zřídit věcné břemeno,
neboť suterén domu č. p. 69 o výměře 22,11 m2 podlahové plochy zasahuje pod
objekt č. p. 70a. Ani v jednom z těchto posudků nebylo druhé podzemní podlaží
součástí ocenění. V článku V. odst. 1 smlouvy žalovaný prohlásil, že na
převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy ani jiné právní závady. O
existenci druhého podzemního podlaží se žalobce dozvěděl až po uzavření kupní
smlouvy v souvislosti s uvažovaným pronájmem nemovitostí a dopisem ze dne 27.
7. 1996 vyzval žalovaného, aby dům stavebně oddělil. O totéž žádal v dopisech
ze dne 30. 10. 1996, 24. 3. 1997 a 24. 6. 1998. K tomu však nedošlo. Manželé
H., kteří kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným dne 24. 1. 1993 nabyli do svého
vlastnictví mimo jiné dům č. p. 69 (včetně suterénu o výměře 22,11 m2 podlahové
plochy zasahující pod dům žalobce) na stavební parcele č. 273/2, jenž sousedí s
domem žalobce, vznesli v řízení o vydání stavebního povolení k oddělení druhého
podzemního podlaží námitky. Žalovaný předal kupní smlouvou převedené
nemovitosti žalobci dne 20. 8. 2003, kdy mu odevzdal klíče. Rozhodnutí o
přidělení čísla popisného k předmětnému domu, stavebně - správní dokumentaci
vedenou společně k domům č. p. 65, 66, 67, 68, 69 70 a 70a, jež obsahuje
půdorys druhého a prvního podzemního podlaží, půdorys prvního nadzemního
podlaží, půdorys podkroví, příčné a podélné řezy, pohledy, celkovou situaci a
průvodní a technickou zprávu k předmětnému domu, má ve svém držení Městský úřad
v Ch. - stavební úřad.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že pro
žalovaného jako původního vlastníka nemovitosti vyplývá povinnost odevzdat
dokumentaci skutečného provedení stavby žalobci jako novému vlastníku
nemovitosti z § 103 stavebního zákona, který tuto povinnost obecně stanoví.
Protože vztah mezi účastníky je vztahem občanskoprávním, je dána pravomoc soudu
v této věci rozhodovat. Jelikož však žalovaný popíral, že má požadovanou
dokumentaci v držení, a žalobce (přes poučení podle § 118a o. s. ř.) tuto
skutečnost neprokázal a ani neoznačil důkazy k jejímu prokázání, nebylo možno
žalobě v této části vyhovět. Soud prvního stupně současně konstatoval, že
postavení žalovaného jako vlastníka nemovitosti je nutno odlišovat od postavení
stavebního úřadu, který je v rámci přenesené pravomoci orgánem státní správy.
Oprávněným neshledal ani požadavek žalobce na stavební oddělení předmětného
domu od sousedního domu č. p. 69 v části druhého podzemního podlaží, který
uplatnil v rámci práva z odpovědnosti za vady. Uzavřel, že žalobce nenabyl
druhé podzemní podlaží na základě kupní smlouvy do svého vlastnictví, jelikož
nebylo předmětem převodu a je součástí sousedního domu č. p. 69 ve smyslu § 120
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč.
zák.“). Okolnost, že tato část sousední nemovitosti zasahuje pod dům ve
vlastnictví žalobce, posoudil jako právní vadu věci, na kterou žalovaný žalobce
neupozornil, ač o ní v době uzavírání kupní smlouvy musel vědět. Žalobci tak
vzniklo na základě včasného vytčení této vady (§ 599 obč. zák.) právo z
odpovědnosti za vady ve smyslu § 597 obč. zák. na přiměřenou slevu z kupní ceny
odpovídající povaze a rozsahu vady a vzhledem k prohlášení žalovaného v kupní
smlouvě, že na nemovitosti neváznou žádné právní vady, i na odstoupení od kupní
smlouvy. Pakliže se žalobce v rámci práva z odpovědnosti za vady domáhá
fyzického oddělení druhého podzemního podlaží předmětného domu od domu č. p.
69, nemá jeho požadavek oporu ve hmotném právu.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovením §
103 stavebního zákona (podle něhož je vlastník stavby povinen dokumentaci
skutečného provedení stavby uchovávat po celou dobu jejího užívání, při změně
vlastnictví stavby ji odevzdat novému nabyvateli a při odstranění stavby
stavebnímu úřadu), je založen občanskoprávní vztah účastníků řízení; přesto (z
jiných důvodů) shledal správným výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba v části požadující vydání stavební dokumentace. Poukázal
zejména na to, že § 103 stavebního zákona je systémově zařazen v oddíle
nazvaném „státní stavební dohled“. Nedodržení zmiňované povinnosti vlastníka
stavby není sice přímo sankciováno, ovšem stavební úřad může v rámci státního
stavebního dohledu nařídit vlastníkovi stavby opatřit pasport stavby (§ 104
odst. 2 stavebního zákona). Protože stavební zákon nestanoví, že v této věci je
dána pravomoc soudu k jejímu projednání a rozhodnutí (§ 7 odst. 3 o. s. ř.),
bylo namístě, aby soud při rozhodnutí o zastavení řízení současně věc postoupil
orgánu, jehož pravomoc dána je (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jelikož
však ze stavebního zákona nevyplývá, který orgán tuto pravomoc má, odvolací
soud dovodil, že jedině soud je povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů
účastníků sporu a že tedy je dána jeho pravomoc ve smyslu § 7 o. s. ř.
Žalobcův nárok na vydání příslušné stavební dokumentace však není podložen
hmotným právem, neboť § 103 stavebního zákona nedává soudu možnost uložit
vlastníkovi stavby povinnost odevzdat dokumentaci skutečného provedení stavby v
případě změny vlastnictví stavby novému nabyvateli. Tak by tomu bylo jen tehdy,
kdy si účastníci tuto povinnost sjednají dohodou (k tomu však v tomto případě
nedošlo). Odvolací soud se zcela ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, na
jejichž základě dospěl k závěru, že žalobce kupní smlouvou uzavřenou se
žalovaným nenabyl do svého vlastnictví druhé podzemní podlaží, neboť je
součástí domu č. p. 69. Rovněž dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na
stavební oddělení druhého podzemního podlaží z titulu práva z odpovědnosti za
vady nemá oporu v hmotném právu. Proto pokládal za nadbytečné zabývat se tím,
zda žalobce uplatnil odpovědnost za vady v zákoně předpokládaným způsobem a v
zákonné lhůtě.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž obsáhle popisuje
genezi posuzovaného případu se zaměřením zejména na kritiku přístupu a postoje
žalovaného k věci a detailně rekapituluje průběh celého řízení. S poukazem na
jednotlivě rozvedené důvody, které jej vedly ke zpětvzetí žaloby v části
požadující vyklizení a zpřístupnění nemovitostí, není srozuměn především s
rozhodnutím o nákladech řízení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že
ustanovení § 103 stavebního zákona nedává soudu možnost uložit vlastníku stavby
povinnost odevzdat dokumentaci skutečného provedení stavby při změně
vlastnictví stavby novému nabyvateli. V této souvislosti připomíná, že smysl a
účel uvedeného ustanovení tkví v tom, aby nabyvatel stavby získal od
předchozího vlastníka všechny potřebné informace o stavbě. Je přesvědčen, že v
řízení bylo prokázáno, že žalovaný má předmětnou dokumentaci v držení. Okolnost, že prodávající město Ch. plní i úkoly na úseku veřejné správy,
považuje za nerozhodnou. Za nesprávný proto i nadále pokládá názor soudu
prvního stupně, že tuto dokumentaci drží Městský úřad v Ch.u - stavební úřad,
protože jeho postavení nelze ztotožnit se žalovaným městem. Má zato, že podle
zákona o obcích je stavebním úřadem obec, t. j. město Ch.. Stavební
dokumentace, která není písemností vydávanou stavebním úřadem ve stavebně -
správním řízení, je majetkem vlastníka stavby a stavebnímu úřadu žádný právní
předpis neumožňuje tuto dokumentaci si ponechat. V opačném případě by se
jednalo o nerovnost před zákonem. Nepodstatným shledává i to, že příslušná
právní úprava je zařazena ve stavebním zákoně v pasáži upravující státní
stavební dohled. Žalobce namítl nesprávnost závěru, že druhé podzemní podlaží
je součástí sousedního domu čp. 69 ve smyslu § 120 obč. zák., k němuž odvolací
soud dospěl pouze s přihlédnutím k tomu, že je stavebně - technicky s tímto
domem propojeno. Ani ze specifikace domu č. p. 69 v kupní smlouvě uzavřené mezi
manžely H. a žalovaným nelze dojít k závěru, že by právě druhé podzemní podlaží
bylo předmětem tohoto prodeje. Soudy nezohlednily, že za jeho vlastníka
žalovaný považoval právě jeho. Zcela pominuly jím předložené důkazy, z nichž
vyplývá, že druhé podzemní podlaží je součástí jeho domu (obsah spisu soudu
prvního stupně vedeného pod sp. zn. 9 C 199/97, usnesení Městského
zastupitelstva v Ch.u č. 23/03/93 ze dne 30. 3. 1993, č. 82/07/95 ze dne 14. 9. 1995, č. 116/09/95 ze dne 30. 11. 1995 a č. 157/36/97 ze dne 20. 11. 1997, dále
kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1993, jež uzavřeli manželé H. se žalovaným a se S. o. a. s., výpis z katastru nemovitostí ze dne 28. 4. 1995, písemné vyjádření
znalce K. ze dne 4. 2. 1995, vyjádření žalovaného ve stavebním řízení ze dne
16. 5. 1997, č. j. Map/97 a ze dne 29. 7. 1997, žádost o vydání stavebního
povolení na předmětné zazdění podané žalovaným). Navíc soudy neměly pro tento
svůj závěr dostatečný odborný podklad v podobě znaleckého posudku z oboru
stavebnictví; nesprávně vycházely pouze ze znaleckých posudků znalců K. a Ing.
Ch., které byly vypracovány pro žalovaného za účelem zjištění kupní ceny
převáděných nemovitostí. Soudy také přešly skutečnost, že to byl žalovaný, jenž
si způsob odstranění právní vady zvolil sám, a to formou přezdění druhého
podzemního podlaží. Připomíná, že ve smyslu § 561 obč. zák. je pouze na vůli
dlužníka, lze-li závazek splnit více způsoby, jaký způsob splnění závazku si
vybere, pokud není sjednáno jinak. Z uvedených důvodů žalobce navrhl napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu, a protože dovolání považuje za nepřípustné, navrhl je
odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod
3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního
řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení),
který v době podání dovolání splňoval podmínku advokátního zastoupení (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §
237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. I když napadeným rozsudkem odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl jeho prvním rozhodnutím ve
věci, není přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.,
neboť soud prvního stupně svými předchozími zrušenými rozhodnutími nerozhodl
odlišně (žalobu rovněž zamítl). Přípustnost dovolání tak může být zvažována jen
v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž je
možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Úspěšné uplatnění uvedeného dovolacího důvodu
přichází u takového dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje
k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je
dovolání přípustné. Sám o sobě tento dovolací důvod, i kdyby byl dán,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno.
Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená,
že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze
kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda
potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam),
které mají obecný přesah (tj. právní otázky, které jsou relevantní i pro
posouzení jiných, obdobných poměrů, a jež mohou mít vliv na obecnou rozhodovací
činnost soudů) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud předně konstatuje, že dovolání v části směřující proti výroku,
jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení,
není přípustné (pro stručnost lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno, jsou z hlediska úvah o přípustnosti
dovolání bez významu námitky, jimiž žalobce vytýká odvolacímu soudu, že
neprovedl jím navržené a předložené důkazy, neboť tím uplatnil dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který není způsobilý přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Ani námitka nesprávnosti závěru, že druhé podzemní podlaží je součástí
sousedního domu čp. 69 ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., který odvolací soud
učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost
dovolání v posuzované věci založit. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu
tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze
skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní
posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr
odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je
rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej
rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck - dále jen „Soubor“, sešitu 19, pod č. C 1324). Žalobcovy výhrady lze
podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť jimi
zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při
právním posouzení věci vycházel. Tato jeho dovolací argumentace je založena
výlučně na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní
skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného
právního posouzení věci.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. žalobce předestřel k dovolacímu přezkumu řešení otázky, zda nárok na
vydání dokumentace o skutečném provedení stavby je podložen hmotným právem,
konkrétně ustanovením § 103 stavebního zákona, resp. zda uvedené ustanovení
dává soudu možnost uložit vlastníkovi stavby povinnost vydat uvedenou
dokumentaci novému nabyvateli v případě změny vlastnictví stavby. Řešení této
otázky však nemá judikatorní přesah, neboť je významné právě a jen pro
projednávanou věc, jež má jedinečný charakter. Protože vytyčená právní otázka
není v rozhodovací činnosti soudů otázkou frekventovanou, má její řešení
zásadní význam jen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, a nikoli pro celou
řadu případů stejného druhu. Pak ovšem rozsudek odvolacího soudu nemůže mít pro
řešení této právní otázky zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
(srovnej např. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
513/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 3, pod č. C 273, a ze dne 29. 1. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 2185/2003). Zásadní právní význam napadeného rozsudku není dán
ani tím, že odvolací soud vyřešil označenou právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce uplatněný vůči žalovanému (tj.
původnímu subjektu vlastnického práva) na vydání dokumentace o skutečném
provedení stavby nelze poměřovat § 103 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném ke dni
rozhodování odvolacího soudu je totiž správný. Již ze samotného názvu zákona je
zřejmé, že jde o právní normu veřejnoprávního charakteru. Veřejnoprávní vztahy
jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů (subordinaci), kdy
orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky
(autoritativně) a kdy tedy rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů
závislá. Naproti tomu charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je to,
že jejich subjekty mají rovné postavení (§ 2 odst. 2 obč. zák.); to znamená, že
žádný z nich není vůči druhému subjektu po právní stránce nadřazen či podřízen
a nemůže tudíž svým jednostranným úkonem založit povinnost druhého účastníka
vztahu a v rámci toho vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění
povinností druhého subjektu. Úprava státního stavebního dohledu obsažená v
části druhé, oddílu 9. stavebního zákona zakládá vztahy nikoli soukromoprávní,
nýbrž veřejnoprávní, z nichž se občanskoprávní nároky odvíjet nemohou.
Institut státního stavebního dohledu má totiž charakter státní inspekce a jako
takový je nástrojem k prosazování státní technické politiky ve výstavbě a k
zajišťování pořádku a kázně ve výstavbě. Není proto významné, že v § 103
stavebního zákona se uvádí, že vlastník stavby při změně vlastnictví stavby
odevzdá dokumentaci skutečného provedení stavby novému nabyvateli;
občanskoprávní povinnost „vydat dokumentaci skutečného provedení stavby novému
nabyvateli“ se tím nezakládá.
Žalobce s odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
odvolacímu soudu vytkl rovněž nesprávnost právního závěru, že nárok na fyzické
oddělení druhého podzemního podlaží od domu č. p. 69 není uplatněním práva z
odpovědnosti za vady ve smyslu § 597 obč. zák. Tato zpochybňovaná právní otázka
však nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které
dosud nebyly řešeny, v rozhodovací praxi nečiní žádné potíže a odvolacím soudem
byla vyřešena v souladu s hmotným právem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru, svazku 2, pod č.
C 103, v němž byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu,
jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní
praxi žádné výkladové těžkosti). Úprava odpovědnosti za vady u kupní smlouvy
podle § 597 a násl. obč. zák. je úpravou speciální, jež má přednost před
obecnou úpravou odpovědnosti za vady § 499 až § 510 obč. zák. K námitce
žalobce, že si žalovaný zvolil způsob odstranění vady sám, nemohl dovolací soud
přihlédnout, neboť je skutkového charakteru, a takové zjištění nebylo součástí
zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci byla uložena
povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z
odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§ 7 písm. f/ ve spojení s § 17 písm. b/, §
10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9.
2006) a částky 489,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu