[31] Argumentaci
stěžovatele, který (s poukazem na § 20a zákona o platu) dovozuje, že platový výměr není rozhodnutím, neboť pouze reflektuje objektivní skutečnosti založené právními předpisy, nelze přisvědčit z několika důvodů. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že výše hodnostního příplatku přiznaného žalobci podle § 9 zákona o platu, stejně jako výše platového tarifu přiznaného podle § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 565/2006 Sb., je přesně stanovena, a správní orgán tudíž neměl žádný prostor pro správní uvážení a výši těchto položek žalobcova platu musel stanovit přesně podle uvedených ustanovení právních předpisů. Skutečnost, že právní předpis stanoví práva a povinnosti natolik přesně, že správnímu orgánu neumožňuje autonomní úvahu, však ještě sama o sobě neznamená, že pokud správní orgán postupuje podle takovéhoto právního předpisu, nevydává správní rozhodnutí. Při posouzení otázky, zda nějaký akt představuje rozhodnutí správního orgánu, není rozhodující jeho forma (tj. zda má akt veškeré náležitosti správního rozhodnutí podle § 68 odst. 1 správního řádu), ani míra volnosti, kterou má správní orgán při aplikaci právního předpisu, ale to, zda takovýto akt stanoví práva či povinnosti svému adresátovi.
[32] Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 3. 2012, čj. 3 Ads 164/2011-7,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
„[p]odle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu mohou být posuzovány jako rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. rovněž přípisy či sdělení správního orgánu, které nemají formu rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 147/2005-107 [č. 923/2006 Sb. NSS]). Pojem ,rozhodnutí‘ je označením technickým a je nutno k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu, nikoliv jeho formy. Tím, že zákon neváže charakteristiku pojmu rozhodnutí na žádnou stanovenou formu ani jiné náležitosti, podle nichž by bylo možno identifikovat úkon správního orgánu jako rozhodnutí, je třeba vycházet především z funkčního dopadu takového úkonu do právní sféry adresáta. Primární úlohu při posouzení, zda úkon správního orgánu naplňuje materiální charakteristiku rozhodnutí, sehrává vždy skutkový a právní kontext posuzovaného úkonu. „Rozhodnutí“ ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. je tak třeba v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nazírat v ,materiálním‘ smyslu jako individuální správní akt vydaný orgánem veřejné moci při výkonu veřejné správy z pozice jeho vrchnostenského postavení, a to bez ohledu na jeho označení, formu nebo procesní předpisy, jimiž se jeho vydání řídí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 147/2005-107). Není tedy rozhodné, jak je správní akt formálně označen, ale jaký je jeho materiální dopad do právní sféry žalobce; takový přístup garantuje ochranu veřejných subjektivních práv, neboť vylučuje, aby správní orgán obešel možnost případného soudního přezkoumání správního rozhodnutí vyřízením věci v jiné formě, než mu zákon ukládá.“
[33] Nejvyšší správní soud tedy ve své judikatuře dovodil, že pro kvalifikaci úkonu služebního orgánu jako „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 s. ř. s. není podstatná forma tohoto úkonu (tzn. zda se jedná o rozhodnutí, rozkaz či jiný akt nadřízeného), nýbrž jeho obsah a zásah do práv a povinností vojáka jako adresáta vrchnostenského působení služebního orgánu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 3 Ads 58/2011-61, č. 2436/2011 Sb. NSS).
[34] Další důvod, pro který je třeba považovat platový výměr za správní rozhodnutí, představuje podle Nejvyššího správního soudu skutečnost, že adresátovi tohoto výměru musí být umožněna řádná obrana v případech, kdy dojde při vystavení platového výměru k pochybení na straně správního orgánu. Platový výměr totiž hraje důležitou roli v majetkových poměrech svého adresáta. V této souvislosti Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že to byl právě předmětný platový výměr, z něhož vyplývá žalobci právo pravidelně pobírat plat v určité výši. Plat tedy byl žalobci vyplácen na základě platového výměru, nikoli přímo podle shora uvedených právních předpisů a rozkazu MO, byť platový výměr byl podle nich vydán. Pokud by se tedy, jako je tomu v předmětném případě, voják z povolání domníval, že plat mu nebyl stanoven v souladu s právními a interními předpisy, musí mít možnost proti platovému výměru podat opravný prostředek, respektive po vyčerpání opravných prostředků se domáhat přezkoumání takového aktu u správního soudu.
[35] Argumentace stěžovatele, podle které má z celého platového výměru povahu správního rozhodnutí pouze část týkající se stanovení výše osobního příplatku, je neudržitelná také z toho důvodu, že vede ke značně nepraktickému závěru, že jediný akt správního orgánu může být částečně správním rozhodnutím a zároveň částečně pouhou informací účastníku řízení. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že akty správních orgánů je třeba s přihlédnutím k jejich obsahu posuzovat jako celek a není je možné dělit na části, jež jsou správním rozhodnutím, a části, které správním rozhodnutím již nejsou, jak to učinil stěžovatel ve svém rozhodnutí. Takový postup by totiž v praxi vedl k nejistotě především na straně adresátů těchto aktů a nežádoucím komplikacím a nejasnostem např. ve vymezení opravných prostředků či následně v oblasti soudního přezkumu. Takový názor ostatně postrádá jakoukoli oporu i v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a ve správním řádu.
[36] V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné uvést, že platový výměr vydaný správním orgánem prvního stupně považuje za správní rozhodnutí konstitutivní povahy, a to již s ohledem na několikrát zmíněnou skutečnost, že právě na základě platového výměru byl jeho adresátovi (žalobci) přiznán plat v konkrétní výši a na základě tohoto platebního výměru je plat žalobci vyplácen. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud má za to, že platový výměr správního orgánu prvního stupně je konstitutivní rozhodnutí pouze v části týkající se osobního příplatku žalobce a ve zbývajících částech se jedná pouze o deklaratorní akt. Ostatně to, zda se jedná o akt deklaratorní či konstitutivní je z hlediska klasifikace určitého úkonu jako rozhodnutí správního orgánu nerozhodné, neboť tato rozhodnutí mohou být jak konstitutivní, tak i deklaratorní povahy (srov. § 67 odst. 1 správního řádu: „[r]ozhodnutím správní orgán [...] v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá“).
[37] Závěr, že platový výměr je třeba považovat za správní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., je také plně v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu. Poukázat lze v tomto směru např. na již citovaný rozsudek čj. 3 Ads 164/2011-9, v němž Nejvyšší správní soud dále uvedl, „že nemá pochybnosti o právní povaze platebního [zde se jedná o překlep, z kontextu jednoznačně vyplývá, že se jedná o platový výměr, pozn. čtvrtého senátu] výměru jako rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť přezkum správních aktů určujících odměňování příslušníků ozbrojených sborů ve služebním poměru není ve správním soudnictví spornou otázkou a tyto správní akty jsou běžně správními soudy přezkoumávány. S přihlédnutím k tomu, že služební poměr vojáka z povolání a příslušníka ozbrojeného sboru (dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) se v základních charakteristikách shodují, lze k povaze a přezkumu platových výměrů poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, čj. 4 Ads 119/2011-70, či na rozsudek ze dne 12. 3. 2009, čj. 4 Ads 143/2008-109).“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
[38] Rovněž v usnesení ze dne 19. 5. 2013, čj. 5 Ao 2/2008-23, č. 1642/2008 Sb. NSS, vyjádřil Nejvyšší správní soud závěr, že platový výměr má povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., byť tak učinil méně explicitně, když konstatoval, že „interní pokyny samy o sobě nejsou způsobilé založit navrhovateli konkrétní práva a povinnosti. Tyto, a to i ohledně výše platového ohodnocení, může založit až příslušný platový výměr.“
[39] Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje odlišnost veřejnoprávních vztahů vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání oproti soukromoprávní povaze zaměstnanců vyplývajících z pracovního poměru (včetně státních zaměstnanců, vykonávajících práci na základě pracovní smlouvy či jmenování, nepodléhajících služebněprávním vztahům). Zatímco u státních zaměstnanců v pracovněprávním poměru je platový výměr pouhou informací a v případě nesouhlasu zaměstnance s pracovněprávním zařazením se tento může domáhat doplacení rozdílu mezi platem dle platového výměru a platem, který zaměstnanci dle právních předpisů náleží, žalobou na plnění dle části třetí občanského soudního řádu, u vojáků z povolání jsou tyto otázky závazně rozhodovány služebními funkcionáři, jejichž rozhodnutí podléhají soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. K tomu lze odkázat i na (pro Nejvyšší správní soud závaznou) judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů: „Právní povaha služebního poměru vojáka z povolání postihuje zvláštní povahu ,zaměstnavatele‘ jako primárního nositele veřejné moci, potřebu pevného začlenění vojáka do organismu veřejné moci a účast na jejím výkonu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci soukromoprávního poměru, ale (stejně jako u některých dalších kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců) o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva. Vodítkem může být i charakter právní úpravy, kdy právě u služebních poměrů má tato úprava kodexový charakter a použití zákoníku práce je buď vůbec, nebo z převážné
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
části vyloučeno.“ (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 4. 5. 2005, čj. Konf 51/2004-9, č. 615/2005 Sb. NSS). Shodně judikuje i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky z 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 245/2005). Z toho vyplývá potřeba, aby plat vojáka z povolání byl najisto stanoven platovým výměrem, který pak představuje právní titul pro vyplácení platu vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským soudem uzavírá, že platový výměr je třeba považovat za správní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[39] Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje odlišnost veřejnoprávních vztahů vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání oproti soukromoprávní povaze zaměstnanců vyplývajících z pracovního poměru (včetně státních zaměstnanců, vykonávajících práci na základě pracovní smlouvy či jmenování, nepodléhajících služebněprávním vztahům). Zatímco u státních zaměstnanců v pracovněprávním poměru je platový výměr pouhou informací a v případě nesouhlasu zaměstnance s pracovněprávním zařazením se tento může domáhat doplacení rozdílu mezi platem dle platového výměru a platem, který zaměstnanci dle právních předpisů náleží, žalobou na plnění dle části třetí občanského soudního řádu, u vojáků z povolání jsou tyto otázky závazně rozhodovány služebními funkcionáři, jejichž rozhodnutí podléhají soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. K tomu lze odkázat i na (pro Nejvyšší správní soud závaznou) judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů: „Právní povaha služebního poměru vojáka z povolání postihuje zvláštní povahu ,zaměstnavatele‘ jako primárního nositele veřejné moci, potřebu pevného začlenění vojáka do organismu veřejné moci a účast na jejím výkonu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci soukromoprávního poměru, ale (stejně jako u některých dalších kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců) o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva. Vodítkem může být i charakter právní úpravy, kdy právě u služebních poměrů má tato úprava kodexový charakter a použití zákoníku práce je buď vůbec, nebo z převážné
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
části vyloučeno.“ (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 4. 5. 2005, čj. Konf 51/2004-9, č. 615/2005 Sb. NSS). Shodně judikuje i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky z 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 245/2005). Z toho vyplývá potřeba, aby plat vojáka z povolání byl najisto stanoven platovým výměrem, který pak představuje právní titul pro vyplácení platu vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským soudem uzavírá, že platový výměr je třeba považovat za správní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[40] Z výše uvedeného vyplývá i závěr týkající se náležitostí platového výměru. Na rozhodování služebních funkcionářů je třeba aplikovat správní řád, pokud ze zákona o vojácích z povolání nevyplývá odchylná úprava či výluka některých ustanovení subsidiárně aplikovaného správního řádu (srov. § 1 odst. 2 správního řádu, § 144 zákona o vojácích z povolání). Rozhodnutí správního orgánu musí kromě výrokové části obsahovat odůvodnění a poučení o opravném prostředku (§ 68 odst. 1 správního řádu). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že ve výčtu rozhodnutí vydávaných ve věcech služebního poměru uvedeném v § 145 zákona o vojácích z povolání ve znění účinném do 31. 5. 2012 není platový výměr uveden. Tento výčet (v kombinaci s § 144 zákona o vojácích z povolání) totiž nelze vyložit jako vyloučení aplikace správního řádu při rozhodování služebních funkcionářů o jiných věcech než ve výčtu výslovně uvedených spadajících obecně do věcné působnosti správního řádu. Pokud totiž zvláštní zákon stanoví, že správní řád se použije na určité věci rozhodované dle tohoto zvláštního předpisu, neznamená to, že by tím byla aplikace správního řádu vyloučena pro ostatní takto výslovně nezmíněné věci. K tomu srov. např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012, s. 54 („Některá ustanovení zvláštních zákonů stanoví, že se správní řád [...] použije jen na některá ustanovení zvláštního zákona, která jsou v nich výslovně vypočtena. V zásadě i pro tyto případy platí to, co bylo řečeno u ustanovení odkazujících na použití obecných předpisů
o správním řízení. Taková ustanovení by mohla vyvolat mylný a nesprávný dojem, že se správní řád vztahuje pouze na ta ustanovení zvláštního zákona, která jsou takto výslovně vypočtena, a na jiná nikoliv. Podle § 1 odst. 2 správního řádu se však tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí vždy, pokud zvláštní zákon nestanoví jiný postup.“) Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že i vzhledem ke stěžovatelem namítané skutečnosti, že výše jednotlivých složek platu zpravidla vyplývá z právních a interních předpisů, postačí tedy pouze velmi stručné odůvodnění, přičemž vypořádání námitek uplatněných vojákem z povolání proti výměru pak bude věcí odvolacího správního orgánu. Takovýto postup nemůže znamenat pro správní orgán žádné nepřekonatelné komplikace.
[40] Z výše uvedeného vyplývá i závěr týkající se náležitostí platového výměru. Na rozhodování služebních funkcionářů je třeba aplikovat správní řád, pokud ze zákona o vojácích z povolání nevyplývá odchylná úprava či výluka některých ustanovení subsidiárně aplikovaného správního řádu (srov. § 1 odst. 2 správního řádu, § 144 zákona o vojácích z povolání). Rozhodnutí správního orgánu musí kromě výrokové části obsahovat odůvodnění a poučení o opravném prostředku (§ 68 odst. 1 správního řádu). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že ve výčtu rozhodnutí vydávaných ve věcech služebního poměru uvedeném v § 145 zákona o vojácích z povolání ve znění účinném do 31. 5. 2012 není platový výměr uveden. Tento výčet (v kombinaci s § 144 zákona o vojácích z povolání) totiž nelze vyložit jako vyloučení aplikace správního řádu při rozhodování služebních funkcionářů o jiných věcech než ve výčtu výslovně uvedených spadajících obecně do věcné působnosti správního řádu. Pokud totiž zvláštní zákon stanoví, že správní řád se použije na určité věci rozhodované dle tohoto zvláštního předpisu, neznamená to, že by tím byla aplikace správního řádu vyloučena pro ostatní takto výslovně nezmíněné věci. K tomu srov. např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012, s. 54 („Některá ustanovení zvláštních zákonů stanoví, že se správní řád [...] použije jen na některá ustanovení zvláštního zákona, která jsou v nich výslovně vypočtena. V zásadě i pro tyto případy platí to, co bylo řečeno u ustanovení odkazujících na použití obecných předpisů
o správním řízení. Taková ustanovení by mohla vyvolat mylný a nesprávný dojem, že se správní řád vztahuje pouze na ta ustanovení zvláštního zákona, která jsou takto výslovně vypočtena, a na jiná nikoliv. Podle § 1 odst. 2 správního řádu se však tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí vždy, pokud zvláštní zákon nestanoví jiný postup.“) Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že i vzhledem ke stěžovatelem namítané skutečnosti, že výše jednotlivých složek platu zpravidla vyplývá z právních a interních předpisů, postačí tedy pouze velmi stručné odůvodnění, přičemž vypořádání námitek uplatněných vojákem z povolání proti výměru pak bude věcí odvolacího správního orgánu. Takovýto postup nemůže znamenat pro správní orgán žádné nepřekonatelné komplikace.
[41] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje i na závěry uvedené v již zmíněném rozsudku čj. 3 Ads 58/2011-61, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „§ 145 zákona [o vojácích z povolání] stanovuje, v kterých řízeních ve věcech služebního poměru vydávají služební orgány rozhodnutí, čímž je uvedeným aktům služebních orgánů poskytnuta kvalitativně vyšší forma. Jsou zde vypočteny případy, v nichž se rozhoduje ve věcech služebního poměru vojáků správním rozhodnutím, jehož vydání předchází vedení řízení ve věcech služebního poměru (§ 144 – § 158 zákona [o vojácích z povolání]). Řízení ve věcech služebního poměru je správním řízením, což znamená, že na otázky neupravené zákonem [o vojácích z povolání] se podpůrně užije správní řád, s výjimkou § 10 až § 12, § 14, části druhé hlavy XI a § 175 (viz § 144 zákona [o vojácích z po-
volání]). U rozhodnutí vydaných v řízení ve věcech služebního poměru pak je výslovně zákonem předpokládána možnost soudního přezkumu na základě žaloby podané ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (§ 151 zákona [o vojácích z povolání]). Nejvyšší správní soud se již ve své starší judikatuře zabýval problémem, zda je okruh případů, v nichž se vydává ve věcech služebních poměrů správní rozhodnutí, skutečně vymezen taxativním výčtem uvedeným ve zvláštním zákoně upravujícím služební poměr, anebo nikoliv. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, čj. 8 As 10/2005-38, dospěl při výkladu obdobného § 137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, k závěru, že ve smyslu principu generální klausule správního soudnictví je třeba dovodit, že ,také všechna další rozhodnutí služebních funkcionářů, neuvedená v § 137 odst. 1 zákona o služebním poměru, jsou přezkoumatelná soudem ve správním soudnictví, jestliže taková rozhodnutí jsou také materiálně rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního‘ (tento názor vycházel podpůrně z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 4/1996). Při obdobné dikci § 145 zákona [o vojácích z povolání] a obdobné povaze služebního poměru vojáka a policisty lze vycházet per analogiam z týchž východisek a je tak třeba dovodit, že ani § 145 zákona [o vojácích z povolání] není možno vykládat restriktivně tak, že v jiných případech rozhodnutí či jiných aktů služebních funkcionářů se nemůže jednat o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., které je přezkoumatelné ve správním soudnictví.“ (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Mgr. Ladislav J. proti Náčelníkovi vojenské policie o stanovení výše platového tarifu a dalších pravidelně poskytovaných složek platu platebním výměrem, o kasační stížnosti žalovaného. nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07, N 164/54 SbNU 93, nebo shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 52/2010-59, bod 22).
[48] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že postup fondu před uzavřením dohody o poskytnutí dotace není správním řízením, a proto oznámení o ukončení administrace žádosti není správním rozhodnutím a nelze proti němu brojit správní žalobou. S touto argumentací stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Jak již bylo vysvětleno výše, řízení o poskytnutí dotace představuje postup fondu po podání žádosti o poskytnutí dotace do ukončení řízení o žádosti, ať již formou uzavření dohody o poskytnutí dotace a následného ukončení řízení o žádosti o pro- k § 65 odst. 1 soudního řádu správního