4 As 150/2022 – Nejvyšší správní soud

4 As 150/2022- 35 - text

4 As 150/2022-44

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Mgr. Z. K., Ph.D., zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. JUDr. Danielem Volopichem, advokátem, se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2020, č. j. KUJCK 43231/2020, a ze dne 15. 7. 2020, č. j. KUJCK 67476/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2022, č. j. 38 A 3/2020-193,

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2022, č. j. 38 A 3/2020-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

48. Nejpozději v dokumentaci pro stavební povolení na akci ‚D4 Mirotice, rozšíření‘ musí být předložena aktualizovaná akustická (hluková) studie a na jejím základě musí být v dokumentaci pro stavební povolení jednoznačně zvolena a navržena účinná protihluková opatření, která zajistí, aby při budoucím provozu na navrhovaném úseku dálnice D4 nebyly v akusticky chráněných prostorech překračovány hygienické limity hluku. 49. Pokud budou u některých staveb zvolena individuální protihluková opatření (IPHO) musí být zajištěno, aby před částí jejich obvodového pláště, významnou z hlediska pronikání hluku zvenčí do chráněného vnitřního prostoru staveb pro bydlení, pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, pro zdravotní a sociální účely a funkčně obdobných staveb, nebyly překračovány hygienické limity hluku stanovené pro chráněné venkovní prostory staveb.

50. V projektové dokumentaci pro stavební povolení musí být (např. aktualizací příslušné části akustické studie) vyřešeno, že po celou dobu provádění stavebních prací hluk ze stavební činnosti a souvisejících činností při realizaci stavby nebude překračovat v akusticky chráněných prostorech v okolí hygienické limity.“ Ve zbytku rozhodnutí o změně územní rozhodnutí D4 Mirotice, rozšíření potvrdil. [4] Žalobce brojil odvoláním rovněž proti rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Čimelice – Mirotice. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2020, č. j. KUJCK 67476/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí II.“), uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil v prvním odstavci výroku tak, že „[m]ěstský úřad Písek, odbor výstavby a územního plánování, jako stavební úřad příslušný podle § 13 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), obdržel žádost Ředitelství silnic a dálnic ČR (IČO-65993390), na Pankráci 546/56, Nusle, 140 00 Praha, o změnu územního rozhodnutí vydaného Městským úřadem Mirotice, odborem výstavby, životního prostředí a dopravy, č.j. Výst. 328/1281/07/KI, ze dne 6. 3. 2009 (v právní moci dne 13. 6. 2009), jímž byla umístěna stavba pod původním označením: ‚rychlostní komunikace R4 Čimelice – Mirotice‘ v katastrálním území Mirotice, Boudy, Rakovice, Krsice, Dolní Nerestce. Na základě posouzení podané žádosti v řízení, v němž bylo využito zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, v platném znění, rozhodl Městský úřad Písek, odbor výstavby a územního plánování, o změně územního rozhodnutí ve věci stavby pod současným označením ‚D4 Čimelice – Mirotice‘ následujícím způsobem s tím, že provedená změna se týká umístění stavby na pozemcích: … Ve výroku rozhodnutí stanovené podmínky pro umístění a projektovou přípravu stavby se doplňují o podmínku pod bodem 51., doslovně převzatou ze závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích, č.j. KHSJC 24008/2018/HOK PI, spis. zn. S KHSJC 24008/2018, ze dne 11. 10. 2018. Jedná se o následující podmínku:

51. Nejpozději v dokumentaci pro stavební povolení na akci ‚D4 Čimelice – Mirotice‘ musí být předložena aktuální akustická (hluková) studie a na jejím základě musí být v dokumentaci pro stavební povolení podle potřeby navržena účinná protihluková opatření, která zajistí, aby při budoucím provozu na navrhovaném úseku dálnice D4 nebyly v akusticky chráněných prostorech překračovány hygienické limity hluku.“ Ve zbytku uvedené rozhodnutí potvrdil. II. [5] Dvěma žalobami u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení napadených rozhodnutí I. i II. a rovněž rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Mirotice, rozšíření a rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Čimelice – Mirotice. Krajský soud nejprve usnesením ze dne 2. 10. 2020, č. j. 38 A 3/2020 49, spojil řízení o těchto žalobách ke společnému projednání a poté je zamítl jako nedůvodné rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 38 A 3/2020-120 (dále také jen „první rozsudek krajského soudu“). [6] Proti tomuto rozsudku žalobce brojil kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4 As 125/2021-50 (dále jen „zrušující rozsudek“), zrušil první rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, resp. pro vady v dokazování, jež mohly mít vliv na jeho zákonnost. Shledal, že krajský soud nedostatečně vypořádal žalobní námitku týkající se posouzení charakteru zahrady žalobce jako venkovního chráněného prostoru a dále opomenul některé důkazy, které stěžovatel navrhoval v replice ze dne 30. 9. 2020, resp. v rozsudku neodůvodnil, proč tyto navržené důkazy neprovedl, a to i s ohledem na skutečnost, že se jednalo o důkazy ke stěžejní sporné otázce týkající se charakteru stěžovatelových nemovitostí. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku rovněž krajskému soudu vytkl, že nepřezkoumal závěr žalovaného týkající se sporné otázky započetí se stavebními pracemi (přestavby stodoly na rekreační objekt) ze strany žalobce (podle správních orgánů žalobce s pracemi vůbec nezapočal), nýbrž vystavěl své závěry na odlišné premise, podle níž stavební povolení k této přestavbě žalobci zaniklo, neboť nezapočal se stavebními pracemi ve lhůtě dvou let od právní moci vydaného povolení, aniž však pro tento závěr měl dostatečná skutková zjištění. [7] Krajský soud následně věc znovu posoudil a v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“), opětovně zamítl obě žaloby jako nedůvodné. [8] Prvotně se krajský soud v napadeném rozsudku zabýval jednotlivými důkazními návrhy žalobce. Odkázal na důkazy provedené již u jednání dne 16. 2. 2021 před vydáním prvního rozsudku (rozhodnutí Okresního národního výboru v Písku o přípustnosti stavby ze dne 4. 6. 1980, zn. Výst. 332-6/1047/80/Vo [dále také jen „stavební povolení“], rozhodnutí Okresního národního výboru v Písku ze dne 6. 5. 1977, označené jako „List 19961“ o povolení stavby studny a septiku). Z nich podle krajského soudu vyplývá, že žadateli byla povolena přestavba stodoly na rekreační chalupu na pozemku parc. č. st. X v R. s tím, že bude dokončena do 3 let a bylo též povoleno zřízení kopané studny, septiku a přístřešku na pozemku parc. č. X v R. K dalšímu při uvedeném jednání provedenému důkazu zakreslením a ověřením skutečného provedení studny ze dne 16. 3. 2016 krajský soud uvedl, že z něj neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro projednávanou věc (jelikož tento důkaz nemůže prokazovat charakter žalobcových nemovitostí podle § 30 zákona o ochraně veřejného zdraví). [9] K dalším navrženým důkazům rozhodnutím ze dne 23. 4. 1980, č. j. 459/80-Ad, o změně kultury na zahrádku, fotografií septiku a projektovou dokumentací na přestavbu rekreační chalupy, krajský soud uvedl, že je „neakceptoval“, neboť opět ani výstavba septiku ani existence projektové dokumentace nemohla mít vliv na posouzení charakteru žalobcových nemovitostí pro účely rozhodnutí správních orgánů. [10] Následně se krajský soud věnoval i dalším důkazům. Neshledal přitom potřebným provádět důkazy, které již byly obsahem správního spisu (jednalo se zejména o protokol z kontrolní prohlídky ze dne 6. 12. 2018), neboť měl za to, že jimi nebylo možné zjistit jiné, resp. další, skutečnosti rozhodné pro projednávanou věc. [11] Ke zbylým důkazním návrhům žalobce (v podrobnostech viz dále odstavce [49] až [53]) pak krajský soud uzavřel, že je nelze provést proto, že se na ně vztahuje omezení (koncentrace) podle § 82 odst. 4 správního řádu. Upozornil na to, že zejména rozhodnutí Okresního národního výboru v Písku ze dne 28. 3. 1984, značka Výst. 332-5/6 84-Ku/1742/83 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení“), žalobce navrhl k důkazu až po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž do té doby, a to ani ve správním řízení, jej nenavrhoval, ač mu v tom nic nebránilo. Vztahovala se na něj tudíž důkazní koncentrace podle zmíněného ustanovení a nebylo možné jej provést. Obdobný závěr učinil i ke zbylým žalobcem navrženým důkazům. K nim dále doplnil, že nejsou „způsobilé skutkových zjištění rozhodných ke dni vydání napadeného rozhodnutí, jež by měly ve svém důsledku vliv na posouzení charakteru žalobcových nemovitostí, a to zejména s přihlédnutím k závěrům krajského soudu ohledně vlivu charakteru žalobcových nemovitostí na rozhodnutí správních orgánů.“ V této souvislosti krajský soud upozornil i na to, že těžiště dokazování má probíhat před správními orgány.

[12] Krajský soud se neztotožnil s námitkami žalobce, které se týkaly tvrzeného tzv. „salámování“ projednávání staveb, zejména co do posouzení jejich vlivů na životní prostředí. Shledal, že v daném případě bylo zřejmé, že nejprve došlo k posouzení vlivů na životní prostředí v roce 2000 pro stavbu rychlostní silnice původně nazvané R4 jako celku. Následně došlo k rozdělení na dvě samostatná územní řízení o umístění staveb (stavby úseku dálnice D4 Čimelice – Mirotice a D4 Mirotice, rozšíření), v rámci nichž byl proveden nový proces posuzování vlivů na životní prostředí (dále také jen „EIA“), který se týkal celého doposud nerealizovaného úseku dálnice D4. Ten vyústil ve vydání závazného stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí ze dne 9. 11. 2018. Cílem a účelem vedení dvou samostatných územních řízení o samostatných částech stavby D4 tedy v daném případě nebylo podle krajského soudu prosadit postupně obtížné cíle, což je jinak podstatou tzv. salámové metody. [13] Krajský soud následně označil za podstatnou otázku posouzení charakteru žalobcových nemovitostí (stodoly a zahrady). Od toho se podle krajského soudu odvíjelo i posouzení žalobních tvrzení stran nedostatečného vypořádaní námitek týkajících se procesu EIA ve vztahu k těmto jeho nemovitostem. Přisvědčil zde posouzení provedenému správními orgány, podle nějž žalobce vůbec nezapočal se stavebními pracemi přestavby stodoly na rekreační chalupu. Krajský soud poukázal na skutečnost, že z rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1980 na přestavbu stodoly na rekreační chalupu, které bylo třeba považovat za stavební povolení podle § 66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), vyplývalo, že stavba musí být dokončena do tří let. Platnost vydaného stavebního povolení ve smyslu § 67 téhož zákona byla však vázána na zahájení stavby ve lhůtě dvou let od právní moci stavebního povolení. K zahájení stavebních prací v této lhůtě podle krajského soudu nedošlo. [14] Krajský soud k tomuto závěru doplnil, že žalobcem tvrzené vybetonování podlahy ve stodole a také vybudování jímky, jež mělo svědčit o tom, že stavbu započal, nepotvrzuje trvající platnost stavebního povolení. Vybudování jímky totiž na platnost povolení k přestavbě stodoly na rekreační chalupu nemělo vliv, neboť na něj bylo vydáno samostatné stavební povolení časově předcházející tomu vydanému ohledně přestavby stodoly. Nadto vybudování jímky nelze považovat za součást přestavby stodoly. Vybetonování podlahy stodoly pak krajský soud ve shodě se správními orgány rovněž nepovažoval za zahájení přestavby, neboť tyto práce nesvědčí o započetí s plněním povolovaného záměru (přestavby). Krajský soud i zde přisvědčil správním orgánům, že vybetonování podlahy je stavebním zásahem, který nepodléhal stavebnímu povolení, nýbrž jednalo se pouze o určitý způsob udržovacích prací. Nejednalo se tak o konstrukční prvek, který by jednoznačně souvisel s naplňováním smyslu původního stavebního povolení ohledně přestavby. Závěr žalovaného, podle nějž žalobce vůbec nezačal se stavbou (přestavbou stodoly na rekreační objekt), a stavební povolení tudíž pozbylo platnost, proto považoval za správný. Z uvedeného důvodu krajský soud přisvědčil správním orgánům i v tom, že nemovitost žalobce (resp. její vnitřní prostory), jež má být z hlediska hluku dotčena stavbami dálnice, jichž se týkají vydaná rozhodnutí o změně původních územních rozhodnutí, není co do svého charakteru tzv. chráněným vnitřním prostorem, neboť uvedená stavba stodoly není určena k bydlení ani k rekreaci ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). [15] Krajský soud svoje úvahy týkající se posouzení platnosti stavebního povolení ohledně přestavby stodoly na rekreační chalupu dále doplnil závěrem, že i kdyby posouzení platnosti stavebního povolení bylo nesprávné, nemohlo by to nic změnit na zmíněném posouzení charakteru nemovitostí žalobce v době vydání napadených rozhodnutí, tedy na závěru, že stavba stodoly nemá charakter chráněných vnitřních prostorů. Podle krajského soudu totiž žalobce tvrdí, že již od roku 1980 disponoval stavebním povolením na přestavbu stodoly na rekreační chalupu. Musí proto jít pouze k jeho tíži, že doposud nebyl schopen přestavbu realizovat. Žalobce nemůže legitimně očekávat, že na základě původního stavebního povolení z roku 1980 bude moci téměř po čtyřiceti letech realizovat uvedenou stavbu. Mohlo by tím totiž dojít k obcházení platných veřejnoprávních předpisů. Podle krajského soudu tedy nelze připustit časově neomezenou aplikaci „starých“ rozhodnutí na stavební činnost prováděnou po několika desítkách let, jak předpokládá žalobce. Rozhodný pro posouzení věci je tedy stav jeho nemovitostí ke dni vydání napadených rozhodnutí, nikoliv nerealizované záměry žalobce. [16] Za nedůvodnou označil krajský soud i námitku nesprávného posouzení vlivu hluku na nemovitosti žalobce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Vnitřní prostory stodoly nelze považovat za tzv. chráněné vnitřní prostory stavby, neboť předmětná stavba není určena k bydlení ani k rekreaci a ani přilehlý pozemek zahrady nelze považovat za tzv. chráněný venkovní prostor, neboť neslouží k rekreaci. Z uvedeného důvodu nebylo třeba zahrnout žalobcovy nemovitosti do posuzování vlivů na životní prostředí. V rámci posuzování vlivů EIA totiž sice dochází k posuzování budoucích vlivů projednávaných záměrů na životní prostředí, tedy i na zdraví obyvatel podle zákona o ochraně veřejného zdraví, je však třeba vycházet z objektivních okolností a potřeb potenciálně dotčených subjektů. Krajský soud tudíž neshledal důvodnými žalobcovy námitky týkající se nesouhlasu s potvrzujícími závaznými stanovisky ministra životního prostředí ze dne 4. 3. 2020 (ke stavbě D4 Mirotice, rozšíření), resp. 25. 5. 2020 (ke stavbě D4 Čimelice-Mirotice). Krajský soud současně neshledal závazné stanovisko ze dne 4. 3. 2020 ani vnitřně rozporným, jak také žalobce namítal (proto, že na straně jedné v něm příslušný správní orgán dovodil, že ve vztahu k nemovitosti žalobce nedojde ke změně komunikace II/121 co do prostorového vedení a na straně druhé současně uvedl, že dojde k rozšíření této komunikace na straně vzdálenější od nemovitosti žalobce). Ani nezpracování jiné varianty řešení situace v části komunikace II/604 nebylo podle krajského soudu vadou průběhu posouzení vlivu na životní prostředí, neboť s ohledem na charakter žalobcových nemovitostí nebyl pro provedení variantního řešení důvod. [17] Ze stejného důvodu (pro charakter nemovitostí, jež nesplňují požadavky podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví) nebyl podle krajského soudu důvodný ani žalobcův požadavek na doplnění dokumentace související se sdělením Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 6. 5. 2020. Krajský soud přisvědčil žalovanému i v závěru, že žalobcův požadavek na stanovení podmínky v územním rozhodnutí k omezení rychlosti na přilehlé komunikaci nepředstavuje podmínku, která by měla místo v územním řízení. Týká se totiž až samotného užívání stavby, nikoliv jejího umístění, o něž jde nyní. [18] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce vadného posouzení odvádění dešťových vod v rámci rozšíření komunikace II/121. Tvrzení, že do příkopu u žalobcových nemovitostí poteče v důsledku rozšíření této komunikace více dešťové vody, shledal za ničím nepodloženou hypotézu. Za obecnou námitku bez specifikace nesprávnosti závěrů žalovaného pak krajský soud označil žalobní tvrzení o nesouladu stavby úseků dálnice D4 s § 20 a § 23 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. [19] Závěrem krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí uzavřel, že napadená rozhodnutí touto vadou netrpí. Povinností žalovaného nebylo odpovědět na každý jednotlivý argument žalobce, nýbrž se srozumitelně a řádně vypořádat se všemi podstatnými námitkami. Tomu žalovaný dostál. III. [20] Proti napadenému rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání další kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek i napadená rozhodnutí I. a II, včetně obou jim předcházejících rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. [21] Stěžovatel prvořadě namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku opustil svoji původní argumentaci založenou na úvaze, že k zahájení prací ohledně přestavby stodoly na rekreační objekt mohlo dojít, ale že stěžovatel netvrdil, že byly zahájeny včas. Nově se krajský soud přiklonil k názoru žalovaného, podle nějž vybetonování podlahy stodoly nepředstavuje zahájení této přestavby podle vydaného stavebního povolení, tudíž k zahájení přestavby vůbec nedošlo. [22] Stěžovatel dále považuje za nesprávný postup krajského soudu, který se podle zrušujícího rozsudku měl zabývat otázkou včasnosti zahájení stavebních prací (ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení). Krajský soud však odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy, mimo jiné rozhodnutím o prodloužení platnosti stavebního povolení. Vyhnul se tím provedení důkazu, který by jej dovedl k závěru, že původní stavební povolení nepozbylo platnosti. Rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení by totiž nebylo možné vydat, aniž by bylo stále platné stavební povolení z roku 1980. Z toho, že stavební úřad vydal uvedené rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení, je zřejmé, že považoval stavební povolení z roku 1980 za platné, tudíž nepochyboval, že stavební práce byly zahájeny včas. [23] Stěžovatel polemizuje i s úvahami, jimiž krajský soud odůvodnil neprovedení důkazu zmíněným rozhodnutím o prodloužení platnosti stavebního povolení. Závěrem, že tento důkaz stěžovatel nenavrhl v řízení před správními orgány, zavádí krajský soud důkazní koncentraci, která není obsažena ani ve správním řádu ani v soudním řádu správním. Skutečnosti týkající se včasného zahájení stavebních prací a důkazy je prokazující stěžovatel sice uplatnil až v kasační stížnosti směřující proti prvnímu rozsudku krajského soudu, ale bylo tomu tak proto, že správní orgány na závěru o tom, že stavební práce nezahájil včas, svá rozhodnutí nezaložily. Vycházely totiž z úvahy, že stavba vůbec nebyla zahájena. Teprve krajský soud ve svém prvním rozsudku, na rozdíl od správních orgánů, uvedl, že stavební práce sice zahájeny byly, ale nebylo prokázáno, že byly zahájeny včas. Právě v reakci na tuto úvahu tudíž stěžovatel navrhl další důkazy k prokázání svých tvrzení a za účelem vyvrácení tohoto závěru krajského soudu. Pokud následně krajský soud v podstatě znemožnil uvedenou obranu stěžovatele proti právnímu posouzení provedenému v jeho prvním rozsudku, zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Jestliže má krajský soud za to, že se koncentrace vztahuje na návrhy všech protidůkazů směřujících ke zpochybnění skutečností, na nichž je založeno právní posouzení věci, které až v budoucnu jako první použije krajský soud v rozhodnutí o žalobě, pak je stěžovatel přesvědčen o nemožnosti unesení břemene tvrzení a důkazního břemene. [24] Stěžovatel dále za nesprávné považuje i právní posouzení týkající se zahájení stavebních prací podle stavebního povolení. Většina stavebních záměrů se skládá z různých částí, které sestávají z různých stavebních prací. V rámci téměř každé stavby se provádějí i stavební práce, které by bylo možné provést samostatně bez stavebního povolení. Tyto práce jsou však jednoznačně součástí celkového záměru stavebníka a jejich provedení způsobuje, že k zániku stavebního povolení nedojde. Vybetonováním podlahy v daném případě jednoznačně došlo k zahájení stavebních prací podle stavebního povolení. Opačný závěr krajského soudu je proto nesprávný. IV. [25] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Trvá na zákonnosti napadených rozhodnutí I. i II. a odkazuje na napadený rozsudek. Ve stručnosti sděluje, že trvá na závěru, že přestavba stodoly na rekreační chalupu nebyla vůbec zahájena, a tudíž stavební povolení pozbylo platnosti. V. [26] Osoba zúčastněná na řízení souhlasí s napadeným rozsudkem, považuje napadená rozhodnutí I. a II. za určitá, srozumitelná, přesvědčivá a přezkoumatelná. Navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. [27] K nepřipuštění důkazu rozhodnutím o prodloužení platnosti stavebního povolení osoba zúčastněná na řízení uvádí, že těžiště dokazování probíhalo před správními orgány, kde stěžovateli nic nebránilo tento důkaz uplatnit. Rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení bylo jediným možným důkazem, který mohl navrhovat, a to právě již ve správním řízení, které společně se soudním řízením podléhá v souladu se zákonem pravidlům důkazní koncentrace. [28] Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí ani se stížnostní argumentací vytýkající pochybení krajského soudu při posouzení navržených důkazů. Upozorňuje, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uložil krajskému soudu, aby znovu uvážil o důkazních návrzích žalobce a buď je provedl, nebo odůvodnil, proč je neshledal pro posouzení věci potřebnými. Své povinnosti v tomto směru krajský soud jednoznačně dostál. V napadeném rozsudku se pak neomezil pouze na problematiku včasného zahájení prací při přestavbě stodoly na rekreační objekt a související problematiku platnosti stavebního povolení, ale posoudil daný případ také v širším kontextu, tedy zda jsou stěžovatelovy nemovitosti chráněnými prostory ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví. [29] Krajský soud podle osoby zúčastněné na řízení také zcela správně a přezkoumatelně doplnil své závěry ve vztahu k tomu, zda bylo potřeba posoudit vliv hluku na nemovitosti stěžovatele podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatelovy nemovitosti vnitřními/vnějšími chráněnými prostory ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví nejsou. [30] Osoba zúčastněná na řízení k další námitce týkající se zahájení stavebních prací dodává, že nelze přisvědčit stěžovateli v názoru na překvapivost posouzení věci krajským soudem, který změnil svůj původní závěr o tom, že „stěžovatel stavební práce nezahájil včas“ na závěr, že „stěžovatel stavební práce nezahájil vůbec“. Již v prvním rozsudku krajský soud totiž nastínil i tuto druhou argumentační linku, kterou v napadeném rozsudku doplnil o úvahy týkající se tvrzených betonovacích prací ve stodole. VI.

34. Krajský soud také neakceptoval důkazní návrh žalobce rozhodnutím ze dne 23. 4. 1980, č. j. 459/80-Ad o změně kultury na zahrádku [důkaz sub 3)], neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím, které předchází stavebnímu povolení z roku 1980 na přestavbu stodoly na rekreační chalupu, by nedošlo k objasnění žádných skutkových okolností, týkajících se postupu při přestavbě stodoly na rekreační objekt. Ostatně, tento postup byl aprobován také kasačním soudem ve zrušujícím rozsudku (viz výše). Zbývá doplnit, že podle krajského soudu nemá druh pozemku s ohledem na posouzení charakteru nemovitostí žalobce krajským soudem a jejich vlivu na rozhodnutí správních orgánů (viz níže) žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. (…)

36. Jestliže se jednalo o důkazy, které již jsou obsahem samotného správního spisu v projednávané věci, zejm. protokol z kontrolní prohlídky ze dne 6. 12. 2018 [důkaz sub 10)], a ze kterých vycházely správní orgány obou stupňů, nevyvstala žádná potřeba jejich opakování v soudním řízení, neboť jejich zopakováním by nebylo možné zjistit jiné (další) skutečnosti rozhodné pro projednávanou věc.

37. Jiná situace je u důkazů, které nebyly žalobcem navrženy v průběhu správního řízení; na ně se totiž vztahuje omezení dané § 82 odst. 4 správního řádu. Platí to především u rozhodnutí ONV v Písku z 28. 3. 1984, značka Výst. 332-5, 6 84-Ku/1742/83 [důkaz sub 7)], který žalobce navrhl k důkazu až po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž do té doby nebyl tento důkaz, a to ani ve správním řízení, nikdy navrhnut. Žalobci zjevně nic nebránilo (a ani to netvrdil) uvedený důkaz navrhnout již v průběhu správního řízení.

38. Krajský soud se z obdobných důvodů dále rozhodl neprovést ani další důkazy [sub 8), 9), 11) až 21)]. (…).“ [56] Uvedený postup krajského soudu při vypořádání důkazních návrhů je již v souladu s požadavky, jež na proces dokazování klade v návaznosti na § 52 s. ř. s. výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se ve vztahu k uvedeným důkazům nedopustil pochybení v tom směru, že by některý z navržených důkazů opomněl. Veškeré stěžovatelem navržené důkazy zohlednil tak, že je buď provedl, nebo dokazování jimi nepřipustil a v napadeném rozsudku odůvodnil, proč takto postupoval. Kasačním soudem vytýkanou vadu, jíž se při dokazování krajský soud dopustil v řízení předcházejícím vydání prvního rozsudku (nevypořádání některých důkazních návrhů, tedy jejich opomenutí), tudíž krajský soud v napadeném rozsudku zhojil. Není tedy důvodná stížnostní námitka, že krajský soud v tomto ohledu nesprávně či nedostatečně reagoval na závěry zrušujícího rozsudku. [57] Stěžovatel však v této souvislosti také namítá nesprávné posouzení důvodů, pro které krajský soud shora uvedené důkazy neprovedl. V tomto směru je třeba stěžovateli přisvědčit. Z citovaných pasáží napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud svůj postup odůvodnil tím, že toto další dokazování nelze provést s ohledem na § 82 odst. 4 správního řádu, neboť stěžovatel nejen rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení (k němuž se krajský soud vyjádřil jednotlivě - viz citace výše), ale i zbylé shora vyjmenované důkazy nenavrhl v průběhu správního řízení, ač mu v tom nic nebránilo, a učinil tak až po zrušujícím rozsudku. [58] Podle § 82 odst. 4 správního řádu, k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. [59] Podle § 77 odst. 2 s. ř. s., v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. [60] Právě citovaný § 77 odst. 2 s. ř. s. dává správním soudům pravomoc nejen zopakovat, ale i doplnit dokazování, které bylo provedeno v řízení před správními orgány. Správní soud tudíž může dospět k závěru o správném zjištění skutkového stavu, případně jej může pozměnit či nalézt odlišný skutkový stav oproti tomu, který byl zjištěn před správními orgány. Lze z něj tedy dovodit závěr, že obecně soudní řád správní nestanoví lhůtu, která by účastníky řízení omezovala před správními soudy v navrhování důkazů. [61] O koncentraci pojednává pouze § 71 odst. 2 s. ř. s., který však zavádí koncentraci pro rozšiřování žalobních bodů, nikoliv koncentraci důkazní. Nejvyšší správní soud se k otázce stanovení lhůty pro navrhování důkazů vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006-84, ve kterém uvedl, že „[n]avrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omezeno lhůtou stanovenou v § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.“

[62] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že při posuzování přípustnosti navržených důkazů v řízení o žalobě nelze přehlížet krajským soudem zmíněný § 82 odst. 4 správního řádu, který nepřipouští namítat nové skutečnosti před odvolacím správním orgánem a vznášet návrhy na provedení nových důkazů, které již mohly být uplatněny před správním orgánem prvního stupně. Zavádí tedy v tomto směru koncentraci v odvolacím správním řízení, a to mimo jiné i ve vztahu k důkazním návrhům. Zákonný příkaz ke koncentraci správního řízení by se tedy jistě neměl obcházet výše dovozenou možností uplatňovat nové skutečnosti a jim odpovídající důkazy v řízení před správním soudem. Potud tedy lze souhlasit s krajským soudem, že mohl-li stěžovatel důkazní návrhy učinit již v řízení před správním orgánem prvního stupně, není zásadně důvod pro jejich připuštění poprvé v řízení před správním soudem. [63] Uvedené obecné východisko však nelze aplikovat paušálně a bezvýhradně; je totiž třeba posuzovat jednotlivé případy samostatně a zohlednit skutečnosti, které nastaly v průběhu řízení před správními orgány a následně před správními soudy. Jestliže totiž dojde k argumentačnímu posunu v rozhodnutí ať již žalovaného či posléze správního soudu oproti tomu, co bylo předmětem posouzení v řízení před správním orgánem prvního stupně, nelze vyloučit, resp. omezit právo účastníka na tuto změnu reagovat a je třeba mu umožnit, aby i přes korektiv vyplývající z § 82 odst. 4 správního řádu měl možnost navrhnout nové (další) důkazy. Je tomu tak proto, že teprve z toho rozhodnutí, ve kterém k danému posunu došlo, žalobce může seznat, jaké neřešené skutkové otázky mají být nadále předmětem posouzení, jež doposud řešeny nebyly a o nichž nemohl vědět a důkazně na ně reagovat. A právě tak tomu bylo i v souzené věci. [64] Nejvyšší správní soud zde považuje za potřebné zdůraznit některé skutečnosti vyplývající ze správního spisu. [65] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Mirotice, rozšíření (str. 18 až 19) i v rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Čimelice – Mirotice (str. 41), uvedl, že „[r]ozhodnutí o přípustnosti stavby pro přestavbu stodoly na rekreační chalupu vydal ONV Písek dne 4. 6. 1980 pod čj. Výst 332-6/1047/80/Vo – kopii přikládáme. Rozhodnutí bylo vydáno panu Ing. Zdeňku K., otci Mgr. Z. K.. V podmínce č. 10 je uvedeno, že odkanalizování (rodinného domu) bude provedeno do nepropustné jímky na vyvážení. V textové části je uvedeno, že ‚veškeré splašky budou svedeny do vybudované žumpy objemu 3,4m3‘. Výkresová část neobsahuje žádnou dokumentaci pro umístění ani způsob provedení jímky. Na základě tvrzení o existenci stavby pro bydlení, uvedeného v odvolání, nařídil stavební úřad kontrolní prohlídku stavby opatřením čj. Výst. 775/2018/Cí ze dne 9. 11. 2018 na den 3. 12. 2018. Na základě žádosti pana Mgr. Z. K. ze dne 14. 11. 2018 bylo provedení KP přeloženo na den 6. 12. 2018. Z KP byl pořízen protokol a fotodokumentace. Při KP bylo shledáno, že v části stodoly na parc. stavební X v k. ú. M. je vybetonovaná podlaha. Pan K. uvedl, že otec vybudoval studnu, jímku, odvodnění a betonové podlahy v 1/3 objektu. Studna byla dodatečně povolena dne 17. 3. 2016, jena fotodokumentaci. Stavbu jímky stavební úřad neviděl (podle ústního vyjádření pana Mgr. Z. K. cit: ‚je celá jímka pod zemí, tam jak je to zarostlé‘). Stavba jímky není citována ve výroku rozhodnutí o přípustnosti stavby, stavební úřad neshledal ani žádný jiný spis svědčící o povolení (ohlášení) stavby jímky. Podle názoru stavebního úřadu Mirotice stavební povolení ze dne 4. 6. 1980 pozbylo platnost, neboť stavba nebyla zahájena. Prodloužení lhůty k dokončení stavby ze dne 28. 3. 1984 je proto právně neúčinné (v žádosti je jako důvod uveden problém s obstaráváním stavebního materiálu a výskyt pramene přímo uprostřed objektu), stavební úřad tehdy zřejmě nezkoumal, zda je stavba zahájena (dle dokladu s Č.j. MUM-2727/2018,Výst.764-1/2018/Cí Od MěÚ Mirotice, odbor výstavby, životního prostředí a dopravy, V Miroticích 17. 12. 2018 – který je evidován pod č. 22 u spisu ke změně územního rozhodnutí na dálnici „D4 Čimelice – Mirotice“).“ [66] Uvedená citace, která tvoří část odůvodnění správního orgánu prvního stupně, byla tímto správním orgánem převzata ze stanoviska Městského úřadu Mirotice ze dne 17. 12. 2018, č. j. MUM-2727/2018 Výst. 764-1/2018/Cí (viz str. 3 této listiny), vyjádřeného v řízení o odvolání proti rozhodnutí o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí č. j. Výst. 328/1281/07/KI ze dne 6. 3. 2009 (tedy nikoliv v nynější věci). [67] Žalovaný v napadených rozhodnutích I. (str. 8) a II. (str. 10) výše uvedené převzaté závěry správního orgánu prvního stupně potvrdil a rovněž dospěl k závěru, že stavební práce podle stavebního povolení nebyly zahájeny, a tudíž stavební povolení pozbylo platnosti. Uvedl, že „[p]okud odvolatel argumentuje tím, že právě vybetonováním podlahy byly zahájeny práce dle stavebního povolení, čímž toto povolení nepozbylo platnosti, nelze s takovou argumentací souhlasit. Vybetonování podlahy objektu stodoly je totiž stavebním zásahem, který sám o sobě nepodléhá stavebnímu povolení ani jinému opatření dle stavebního zákona, ale je ve své podstatě považován pouze za určitý způsob udržovacích prací (…). Zahájení stavby dle stavebního povolení neprokazuje ani údajná existence jímky.“ [68] Stěžovatel přitom v žalobě v rámci namítaného nesprávného posouzení vlivu hluku na jeho nemovitosti a charakteru jeho nemovitostí mimo jiné uvedl, že „[n]avíc stavební úřad nemůže nyní jen tak mimoprocesně prohlásit nějaké rozhodnutí za nicotné (rozhodnutí z roku 1984 o prodloužení platnosti stavebního povolení 1980), popř. mimo jakýkoliv proces a dokazování prohlásit nějaké rozhodnutí (stavební povolení 1980) za neplatné.“ K tomu navrhl jako důkaz pro podporu svých tvrzení „projektovou dokumentaci na přestavbu rekreační chalupy potvrzenou rozhodnutím z roku 1984.“ (důraz přidán soudem). [69] Krajský soud v prvním rozsudku, konkrétně v jeho odstavcích 37. až 39. uvedl, že: „Z rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1980 na přestavbu stávající stodoly na rekreační chalupu, které je třeba považovat za stavební povolení ve smyslu § 66 starého stavebního zákona, vyplývá, že stavba musí být dokončena do 3 let. To samo o sobě však nemá vliv na platnost stavebního povolení, neboť ta je ve smyslu § 67 starého stavebního zákona vázána na zahájení stavby ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení.

38. Krajský soud se z obdobných důvodů dále rozhodl neprovést ani další důkazy [sub 8), 9), 11) až 21)]. (…).“ [56] Uvedený postup krajského soudu při vypořádání důkazních návrhů je již v souladu s požadavky, jež na proces dokazování klade v návaznosti na § 52 s. ř. s. výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se ve vztahu k uvedeným důkazům nedopustil pochybení v tom směru, že by některý z navržených důkazů opomněl. Veškeré stěžovatelem navržené důkazy zohlednil tak, že je buď provedl, nebo dokazování jimi nepřipustil a v napadeném rozsudku odůvodnil, proč takto postupoval. Kasačním soudem vytýkanou vadu, jíž se při dokazování krajský soud dopustil v řízení předcházejícím vydání prvního rozsudku (nevypořádání některých důkazních návrhů, tedy jejich opomenutí), tudíž krajský soud v napadeném rozsudku zhojil. Není tedy důvodná stížnostní námitka, že krajský soud v tomto ohledu nesprávně či nedostatečně reagoval na závěry zrušujícího rozsudku. [57] Stěžovatel však v této souvislosti také namítá nesprávné posouzení důvodů, pro které krajský soud shora uvedené důkazy neprovedl. V tomto směru je třeba stěžovateli přisvědčit. Z citovaných pasáží napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud svůj postup odůvodnil tím, že toto další dokazování nelze provést s ohledem na § 82 odst. 4 správního řádu, neboť stěžovatel nejen rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení (k němuž se krajský soud vyjádřil jednotlivě - viz citace výše), ale i zbylé shora vyjmenované důkazy nenavrhl v průběhu správního řízení, ač mu v tom nic nebránilo, a učinil tak až po zrušujícím rozsudku. [58] Podle § 82 odst. 4 správního řádu, k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. [59] Podle § 77 odst. 2 s. ř. s., v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. [60] Právě citovaný § 77 odst. 2 s. ř. s. dává správním soudům pravomoc nejen zopakovat, ale i doplnit dokazování, které bylo provedeno v řízení před správními orgány. Správní soud tudíž může dospět k závěru o správném zjištění skutkového stavu, případně jej může pozměnit či nalézt odlišný skutkový stav oproti tomu, který byl zjištěn před správními orgány. Lze z něj tedy dovodit závěr, že obecně soudní řád správní nestanoví lhůtu, která by účastníky řízení omezovala před správními soudy v navrhování důkazů. [61] O koncentraci pojednává pouze § 71 odst. 2 s. ř. s., který však zavádí koncentraci pro rozšiřování žalobních bodů, nikoliv koncentraci důkazní. Nejvyšší správní soud se k otázce stanovení lhůty pro navrhování důkazů vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006-84, ve kterém uvedl, že „[n]avrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omezeno lhůtou stanovenou v § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.“

[62] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že při posuzování přípustnosti navržených důkazů v řízení o žalobě nelze přehlížet krajským soudem zmíněný § 82 odst. 4 správního řádu, který nepřipouští namítat nové skutečnosti před odvolacím správním orgánem a vznášet návrhy na provedení nových důkazů, které již mohly být uplatněny před správním orgánem prvního stupně. Zavádí tedy v tomto směru koncentraci v odvolacím správním řízení, a to mimo jiné i ve vztahu k důkazním návrhům. Zákonný příkaz ke koncentraci správního řízení by se tedy jistě neměl obcházet výše dovozenou možností uplatňovat nové skutečnosti a jim odpovídající důkazy v řízení před správním soudem. Potud tedy lze souhlasit s krajským soudem, že mohl-li stěžovatel důkazní návrhy učinit již v řízení před správním orgánem prvního stupně, není zásadně důvod pro jejich připuštění poprvé v řízení před správním soudem. [63] Uvedené obecné východisko však nelze aplikovat paušálně a bezvýhradně; je totiž třeba posuzovat jednotlivé případy samostatně a zohlednit skutečnosti, které nastaly v průběhu řízení před správními orgány a následně před správními soudy. Jestliže totiž dojde k argumentačnímu posunu v rozhodnutí ať již žalovaného či posléze správního soudu oproti tomu, co bylo předmětem posouzení v řízení před správním orgánem prvního stupně, nelze vyloučit, resp. omezit právo účastníka na tuto změnu reagovat a je třeba mu umožnit, aby i přes korektiv vyplývající z § 82 odst. 4 správního řádu měl možnost navrhnout nové (další) důkazy. Je tomu tak proto, že teprve z toho rozhodnutí, ve kterém k danému posunu došlo, žalobce může seznat, jaké neřešené skutkové otázky mají být nadále předmětem posouzení, jež doposud řešeny nebyly a o nichž nemohl vědět a důkazně na ně reagovat. A právě tak tomu bylo i v souzené věci. [64] Nejvyšší správní soud zde považuje za potřebné zdůraznit některé skutečnosti vyplývající ze správního spisu. [65] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Mirotice, rozšíření (str. 18 až 19) i v rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Čimelice – Mirotice (str. 41), uvedl, že „[r]ozhodnutí o přípustnosti stavby pro přestavbu stodoly na rekreační chalupu vydal ONV Písek dne 4. 6. 1980 pod čj. Výst 332-6/1047/80/Vo – kopii přikládáme. Rozhodnutí bylo vydáno panu Ing. Zdeňku K., otci Mgr. Z. K.. V podmínce č. 10 je uvedeno, že odkanalizování (rodinného domu) bude provedeno do nepropustné jímky na vyvážení. V textové části je uvedeno, že ‚veškeré splašky budou svedeny do vybudované žumpy objemu 3,4m3‘. Výkresová část neobsahuje žádnou dokumentaci pro umístění ani způsob provedení jímky. Na základě tvrzení o existenci stavby pro bydlení, uvedeného v odvolání, nařídil stavební úřad kontrolní prohlídku stavby opatřením čj. Výst. 775/2018/Cí ze dne 9. 11. 2018 na den 3. 12. 2018. Na základě žádosti pana Mgr. Z. K. ze dne 14. 11. 2018 bylo provedení KP přeloženo na den 6. 12. 2018. Z KP byl pořízen protokol a fotodokumentace. Při KP bylo shledáno, že v části stodoly na parc. stavební X v k. ú. M. je vybetonovaná podlaha. Pan K. uvedl, že otec vybudoval studnu, jímku, odvodnění a betonové podlahy v 1/3 objektu. Studna byla dodatečně povolena dne 17. 3. 2016, jena fotodokumentaci. Stavbu jímky stavební úřad neviděl (podle ústního vyjádření pana Mgr. Z. K. cit: ‚je celá jímka pod zemí, tam jak je to zarostlé‘). Stavba jímky není citována ve výroku rozhodnutí o přípustnosti stavby, stavební úřad neshledal ani žádný jiný spis svědčící o povolení (ohlášení) stavby jímky. Podle názoru stavebního úřadu Mirotice stavební povolení ze dne 4. 6. 1980 pozbylo platnost, neboť stavba nebyla zahájena. Prodloužení lhůty k dokončení stavby ze dne 28. 3. 1984 je proto právně neúčinné (v žádosti je jako důvod uveden problém s obstaráváním stavebního materiálu a výskyt pramene přímo uprostřed objektu), stavební úřad tehdy zřejmě nezkoumal, zda je stavba zahájena (dle dokladu s Č.j. MUM-2727/2018,Výst.764-1/2018/Cí Od MěÚ Mirotice, odbor výstavby, životního prostředí a dopravy, V Miroticích 17. 12. 2018 – který je evidován pod č. 22 u spisu ke změně územního rozhodnutí na dálnici „D4 Čimelice – Mirotice“).“ [66] Uvedená citace, která tvoří část odůvodnění správního orgánu prvního stupně, byla tímto správním orgánem převzata ze stanoviska Městského úřadu Mirotice ze dne 17. 12. 2018, č. j. MUM-2727/2018 Výst. 764-1/2018/Cí (viz str. 3 této listiny), vyjádřeného v řízení o odvolání proti rozhodnutí o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí č. j. Výst. 328/1281/07/KI ze dne 6. 3. 2009 (tedy nikoliv v nynější věci). [67] Žalovaný v napadených rozhodnutích I. (str. 8) a II. (str. 10) výše uvedené převzaté závěry správního orgánu prvního stupně potvrdil a rovněž dospěl k závěru, že stavební práce podle stavebního povolení nebyly zahájeny, a tudíž stavební povolení pozbylo platnosti. Uvedl, že „[p]okud odvolatel argumentuje tím, že právě vybetonováním podlahy byly zahájeny práce dle stavebního povolení, čímž toto povolení nepozbylo platnosti, nelze s takovou argumentací souhlasit. Vybetonování podlahy objektu stodoly je totiž stavebním zásahem, který sám o sobě nepodléhá stavebnímu povolení ani jinému opatření dle stavebního zákona, ale je ve své podstatě považován pouze za určitý způsob udržovacích prací (…). Zahájení stavby dle stavebního povolení neprokazuje ani údajná existence jímky.“ [68] Stěžovatel přitom v žalobě v rámci namítaného nesprávného posouzení vlivu hluku na jeho nemovitosti a charakteru jeho nemovitostí mimo jiné uvedl, že „[n]avíc stavební úřad nemůže nyní jen tak mimoprocesně prohlásit nějaké rozhodnutí za nicotné (rozhodnutí z roku 1984 o prodloužení platnosti stavebního povolení 1980), popř. mimo jakýkoliv proces a dokazování prohlásit nějaké rozhodnutí (stavební povolení 1980) za neplatné.“ K tomu navrhl jako důkaz pro podporu svých tvrzení „projektovou dokumentaci na přestavbu rekreační chalupy potvrzenou rozhodnutím z roku 1984.“ (důraz přidán soudem). [69] Krajský soud v prvním rozsudku, konkrétně v jeho odstavcích 37. až 39. uvedl, že: „Z rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1980 na přestavbu stávající stodoly na rekreační chalupu, které je třeba považovat za stavební povolení ve smyslu § 66 starého stavebního zákona, vyplývá, že stavba musí být dokončena do 3 let. To samo o sobě však nemá vliv na platnost stavebního povolení, neboť ta je ve smyslu § 67 starého stavebního zákona vázána na zahájení stavby ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení.

38. Žalobce však ani v průběhu správních řízení, ani nyní v projednávané věci netvrdil nic o tom, že by stavba (přestavba stodoly na rekreační chalupu) byla zahájena do 2 let od právní moci stavebního povolení; žalobce trvající platnost povolení dovozoval v zásadě pouze z toho, že došlo k vybudování jímky a vybetonování podlahy, aniž by však blíže specifikoval (natož prokázal), že by se tak stalo právě v uvedené lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení. Nadto, vybudování jímky, i kdyby bylo provedeno v uvedené lhůtě, by na platnost povolení nemohlo mít vliv, neboť na vybudování jímky (septiku) bylo vydáno dne 6. 5. 1977 samostatné stavební povolení a nelze její vybudování považovat za součást přestavby stodoly.

39. Krajský soud tedy souhlasí se závěry správních orgánů, že stavební povolení z roku 1980 pozbylo platnosti; žalovaný přitom uvedenou skutečnost neposoudil „mimoprocesně“, naopak, k námitce žalobce provedl posouzení charakteru stavby, mj. odvislé od platnosti stavebního povolení v rámci předmětných řízení.“ [70] Poté, co Nejvyšší správní soud první rozsudek zrušil, stěžovatel navrhl na podporu svých tvrzení další důkazy, jak již shora obsáhle uvedeno. Současně také upozorňoval na skutečnost, že rozsah stavebních prací vyplývá z projektové dokumentace (její provedení navrhl již v žalobě), jejíž součástí je také technická zpráva, z níž také vyplývá účel stavby (k rekreaci). [71] Z rozhodnutí D4 Mirotice, rozšíření, rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Čimelice – Mirotice i z napadených rozhodnutí I. a II. (viz citace v odst. [57] až [59] tohoto rozsudku) současně vyplývá, že správní orgán prvního stupně i žalovaný dospěli k závěru, že stavební práce při přestavbě stodoly na rekreační objekt stěžovatel vůbec nezahájil. Přitom teprve žalovaný výslovně uvedl, že za zahájení stavebních prací při přestavbě stodoly nelze považovat provedení betonové podlahy. K těmto závěrům se upínaly stěžovatelovy žalobní námitky. Krajský soud však v prvním rozsudku závěry týkající se přestavby stodoly založil na odlišné premise. Na rozdíl od správních orgánů nepochyboval, že stěžovatel stavební práce zahájil, ale shledal, že stavební povolení k jejich provedení zaniklo proto, že stěžovatel neprokázal, že začal s přestavbou stodoly na rekreační chalupu ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení. K tomuto závěru však dospěl, aniž pro ni měl dostatek skutkových zjištění ve správním spisu, na což také Nejvyšší správní soud upozornil ve zrušujícím rozsudku. Z důvodu přijetí uvedené argumentace však krajský soud v prvním rozsudku neposoudil správnost předchozího odlišného závěru správních orgánů o tom, že stěžovatel stavební práce vůbec nezahájil (vycházející z teze, že vybudování, jímky, studny či provedení betonové podlahy nepředstavuje zahájení přestavby, kterou žalovaný prvně vyslovil v napadených rozhodnutích bez bližšího odůvodnění a bez uvedení skutečností, na nichž tyto závěry založil). [72] Z uvedeného shrnutí je zjevné, že krajský soud se v prvním rozsudku odchýlil od závěrů správních orgánů, vycházel z dílem odlišného (byť nezjišťovaného, a tedy neprokázaného) skutkového stavu (nezahájení stavební prací versus jejich zahájení, ale nikoliv včas), a vyjádřil se proto dílem k novým skutkovým otázkám. Právě v důsledku tohoto posunu stěžovatel v kasační stížnosti začal nově brojit proti závěrům krajského soudu i předložením nových důkazů, které měly tyto jeho nové závěry vyvrátit. Z tohoto pohledu tudíž nebylo možné nejen ve vztahu důkazu rozhodnutím o prodloužení platnosti stavebního povolení (o němž krajský soud pojednal samostatně – viz odst. [57]), ale i ve vztahu ke všem dalším důkazům označeným výše sub 8), 9), 11) až 21) argumentovat nemožností je navrhnout s poukazem na koncentraci vyplývající z § 82 odst. 4 správního řádu. [73] Krajský soud tedy pochybil, když jako důvod, pro který stěžovatel navržené důkazy neprovedl, uvedl právě zmíněnou koncentraci podle § 82 odst. 4 správního řádu. Stěžovatel svoje důkazní návrhy uplatnil právě z důvodu změny v právní argumentaci, která se týkala v dané věci podstatné otázky přestavby jeho nemovitosti (stodoly) na rekreační objekt a posouzení jejího charakteru jako chráněného vnitřního prostoru stavby podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. [74] Nejvyšší správní soud zde nad rámec výše uvedeného odkazuje i na obsah rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Mirotice, rozšíření a rozhodnutí o změně územního rozhodnutí D4 Čimelice – Mirotice, konkrétně na již zmiňované a výše citované pasáže týkající se posouzení zahájení stavebních prací při přestavbě stodoly (viz odst. [67] tohoto rozsudku). Správní orgán prvního stupně v nich totiž sám odkazuje na rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení. Z tohoto odkazu lze mít za to, že uvedené rozhodnutí měl k dispozici a znal jeho obsah. Stěžovatel s ohledem na uvedené mohl nabýt přesvědčení, že správní orgán prvního stupně rozhodnutím o prodloužení stavebního povolení disponuje, a ve správním řízení jej tudíž jako důkaz nenavrhoval. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje i další skutečnost, totiž že v řízení o žalobě navrhoval jako důkaz již jen projektovou dokumentaci (k prokázání rozsahu stavebních prací), na základě níž posléze bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení, nikoliv rozhodnutí samotné. [75] Nejvyšší správní soud tedy na základě shora uvedeného shrnuje, že ačkoliv krajský soud v procesu dokazování vypořádal veškeré stěžovatelovy důkazní návrhy, a respektoval tudíž § 52 s. ř. s., pochybil při aplikaci § 82 odst. 4 správního řádu, v důsledku čehož došlo k dalším vadám v dokazování. Krajský soud měl o uvedených důkazních návrzích uvážit z pohledu dosavadních skutkových zjištění a posoudit, zda je provede nikoliv proto, že byly navrženy opožděně (s ohledem na § 82 odst. 4 správního řádu), nýbrž z toho pohledu, zda mohou přispět k objasnění dosud sporných skutkových okolností případu týkajících se přestavby stodoly na rekreační objekt a charakteru této nemovitosti jako chráněného vnitřního prostoru stavby podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Krajský soud takto nepostupoval, a z uvedeného důvodu je jeho závěr o neprovedení důkazu nejen rozhodnutím o prodloužení platnosti stavebního povolení [důkaz sub 7)], ale i zbylých důkazů označených výše sub 8), 9) a 11) až 21) s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu chybný. [76] Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že se krajský soud dopustil pochybení v tom, že v napadeném rozsudku opustil svoji původní argumentaci, podle níž k zahájení stavebních prací při přestavbě sice dojít mohlo, ale že stěžovatel netvrdil a neprokázal, že je zahájil včas. Nově se naproti tomu přiklonil k názoru žalovaného a dovodil, že provedení tvrzeného vybetonování podlahy stodoly nebylo zahájením stavby podle vydaného stavebního povolení (jehož existence není mezi účastníky řízení sporná), a platnost stavebního povelní v důsledku toho zanikla. [77] Vytýká-li stěžovatel krajskému soud tuto změnu názoru, nejde bez dalšího o pochybení. Nejvyšší správní soud totiž ve zrušujícím rozsudku, jehož závěry byl krajský soud v dalším postupu a rozhodování vázán, uzavřel, že se krajský soud nezabýval ve svém prvním rozsudku předmětem žalobních námitek. Těmi stěžovatel brojil proti závěru správních orgánů o nezahájení stavby podle stavebního povolení a zániku jeho platnosti. Jak již totiž opakovaně uvedeno, krajský soud v prvním rozsudku posuzoval, zda stěžovatel zahájil stavební práce (při přestavbě stodoly) v době do dvou let od získání stavebního povolení, tedy implicitně zastával názor (na rozdíl od správních orgánů), že stavební práce zahájeny byly. Kasační soud však dovodil, že tyto jeho předchozí závěry neměly oporu ve skutkových zjištěních, jež byly obsahem správního spisu, neboť správní orgány zastávaly jiný právní názor. Současně kasační soud krajskému soudu uložil, aby posoudil správnost závěru, že stavební povolení zaniklo proto, že stavební práce stěžovatel vůbec nezahájil (jenž zastávaly správní orgány). Tomu se krajský soud v napadeném rozsudku věnoval. V tomto ohledu tudíž respektoval předchozí závazný právní názor kasačního soudu. [78] To, zda krajský soud dospěl také (ve shodě se správními orgány) ke správnému právnímu závěru, však nyní Nejvyšší správní soud přezkoumat nemůže, jelikož jsou zde shora vytčené vady, které brání věcnému vypořádání uvedeného právního názoru. Dosud tak není postaveno na jisto, zda správní orgány vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a zda tento skutkový stav správně právně posoudily. Toto hodnocení bude nejprve věcí krajského soudu v dalším řízení v návaznosti na zjištění přijatá po bezvadném procesu dokazování podle pokynů Nejvyššího správního soudu vyjádřených v tomto rozsudku. [79] Stížnostními námitkami týkajícími se posouzení zahájení stavebních prací a související sporné otázky, zda nemovitosti stěžovatele naplňují definici chráněného vnitřního/venkovního prostoru podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví [kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], stejně jako i námitkami podřaditelnými pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., se tudíž pro výše uvedené Nejvyšší správní soud zabývat nemohl. Dospěl totiž k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonný rozsudek (viz vady dokazování v důsledku nesprávné aplikace § 82 odst. 4 správního řádu), resp. že napadený rozsudek je též zčásti nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (v otázce charakteru zahrady jako chráněného venkovního prostoru). V takovém případě nebylo možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovému rozhodnutí, jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné. [80] V dalším řízení tedy krajský soud uvede důvody, pro které dovodil, že zahrada stěžovatele není pozemkem, který naplňuje definici chráněného venkovního prostoru podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Dále opětovně uváží o důkazních návrzích stěžovatele, jejichž provedení považoval za nemožné z důvodu koncentrace podle § 82 odst. 4 správního řádu. Zváží tedy potřebu jejich provedení pro posouzení a rozhodnutí této věci vzhledem k tvrzením stěžovatele, jež v řízení proti napadeným rozhodnutím vznáší. Zároveň uváží provedení i dalších zbylých a dosud nepřipuštěných důkazních návrhů, které by v souvislosti s nově provedenými důkazy mohly mít za následek jiné právní posouzení předmětné věci. Za předpokladu, že z kteréhokoliv z navrhovaných důkazů hodlá krajský soud činit skutková zjištění, je povinen příslušný důkaz nejprve provést při jednání, které za tím účelem nařídí. Neshledá li provedení navrženého důkazu pro posouzení věci potřebným, důvod tohoto svého postupu řádně vyloží v novém rozsudku (a předtím též při jednání, bude li nařízeno). Na základě takto doplněného dokazování krajský soud znovu posoudí spornou otázku týkající se charakteru nemovitostí stěžovatele a povinnosti zohlednění těchto nemovitostí v rámci posouzení vlivů na životní prostředí a o věci opětovně rozhodne. VII. [81] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle § 110 odst. 1 části věty první před středníkem s. ř. s. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). [82] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. října 2022

Mgr. Petra Weissová

předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí