4 As 76/2021- 38 - text
4 As 76/2021 - 40 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) F. S. a b) L. S., oba zast. JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, č. j. 62 A 188/2020 81,
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 10.000 Kč, který jim bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Moravce, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného, jež měla spočívat v tom, že žalovaný ke dni podání žaloby (21. 12. 2020) nerozhodl o odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Boskovice, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), ze dne 23. 9. 2020, č. j. DMBO 18255/2020, sp. zn. SMBO 10213/2020/STAV/sumb. Žalobci tudíž žádali, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí do 7 dnů od doručení rozsudku.
[2] V návaznosti na sdělení žalovaného ze dne 12. 1. 2021 (nesprávně označeného datem 12. 1. 2020 – poznámka soudu), podle nějž o odvolání žalobců proti rozhodnutí stavebního úřadu rozhodl svým rozhodnutím ze dne 12. 1. 2021, č. j. JMK 3405/2021, sp. zn. S JMK 158584/2020, žalobci svými podáními ze dnů 7. 2. 2021 a 9. 2. 2021 učinili zpětvzetí žaloby. V nich oba shodně uvedli, že požadavek na vydání rozhodnutí žalovaný splnil, vedení dalšího řízení tak považují za bezpředmětné. Oba žalobci navrhli, aby jim soud přiznal náhradu nákladů řízení.
[3] V záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) krajský soud podle § 47 písm. a) s. ř. s. řízení o žalobě pro zpětvzetí zastavil (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl i o vrácení soudního poplatku ve výši 1.000 Kč žalobkyni (III. výrok). V odůvodnění usnesení se krajský soud podrobně věnoval odůvodnění výroku o nákladech řízení a vysvětlil, že žalobci podali žalobu na ochranu proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s. předčasně, a to již 18. den po podání jejich odvolání, tedy ještě v době, kdy lhůty podle § 71 odst. 3 správního řádu a § 88 odst. 1 téhož zákona dosud neuplynuly. Žalobci tudíž nesplnili podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany, přitom k pozdějšímu dodatečnému splnění této podmínky v řízení před soudem přihlížet nelze (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 59). Z uvedeného důvodu krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo podle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s.
[4] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se proti napadenému usnesení brání kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítají, že nejprve byl krajský soud povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky pro meritorní projednání věci podle § 79 odst. 1 s. ř. s. a teprve následně zjišťovat procesní stanovisko žalobců ke sdělení žalovaného o tom, že o podaném odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu již rozhodl. Z uvedeného důvodu nesouhlasí s odůvodněním výroku o nákladech řízení (II. výrok napadeného usnesení) a krajským soudem podané odůvodnění tohoto výroku považují za zcela nesrozumitelné, a napadené usnesení tudíž za nepřezkoumatelné. Krajský soud nepostupoval v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť tím, že stěžovatele vyzval, aby uvedli své procesní stanovisko ke sdělení žalované (že již rozhodnutí o odvolání vydal), tito logicky předpokládali, že žalobu bez výhrad přijal, a z důvodu odpadnutí žalobního důvodu dává stěžovatelům možnost vzít jejich žalobu zpět.
[5] V návaznosti na uvedené stěžovatelé obsáhle popisují důvody, pro něž se na krajský soud obrátili ještě před uplynutím 30 denní lhůty k vydání opatření proti nečinnosti. Krajský soud se však nevypořádal s okolnostmi systematické a systémové nečinnosti žalovaného, na niž v žalobě poukazovali, a postavil se na stranu žalovaného, když shodně s ním v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na skutečnost, že v dané věci se jednalo o zvlášť složitý případ, činila lhůta k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu 60 dnů, a naopak bez povšimnutí ponechal repliku žalobců, v níž uvedené tvrzení o zvláštní složitosti případu rozporovali. Tím došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
[6] Stěžovatelé upozorňují na to, že správní orgán nemá automatickou lhůtu 30 dnů k vydání svého rozhodnutí, nýbrž je povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu. Lhůta 30 dnů je svou povahou lhůtou podpůrnou, nelze li rozhodnutí vydat bezodkladně. Ani definice toho, co se rozumí případem zvlášť složitým, není nikde vymezena a ani krajský soud neodůvodnil, z čeho usuzuje na to, že v dané věci se právě o takový případ jednalo a nebylo možno věc stěžovatelů vyřídit bezodkladně či ve lhůtě 30 dnů.
[7] Nakonec stěžovatelé popisují chronologický průběh správního řízení, z nějž podle nich vyplývá, že v daném případě žalovaný nevydal rozhodnutí ani v prodloužené 60 denní lhůtě. Z uvedeného důvodu stěžovatelé považují za nepřijatelné vyčkávat na vyřízení žádosti o přijetí opatření proti zjevné nečinnosti žalovaného a s poukazem na Evropskou chartu, jež nachází svůj odraz v Listně základních práv a svobod, zdůrazňují své právo nejen na spravedlivé, ale i rychlé projednání věci. Stěžovatelé mají za to, že podmínky pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splnili, neboť vyčerpali prostředky ochrany proti nečinnosti. Z uvedeného důvodu považují napadené usnesení jako celek za nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhují, aby je Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na stanovisku, že ve správním řízení se v dané věci jednalo o případ zvlášť složitý, tudíž lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání činila 60 dnů a tuto lhůtu žalovaný dodržel. Rozhodnutí stavebního úřadu zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil, tudíž uvedené správní řízení dosud probíhá a nebylo ukončeno. K napadenému usnesení se žalovaný blíže nevyjadřuje.
[9] Kasační stížnost není přípustná.
[10] Obdobným případem, v němž stěžovatel taktéž brojil proti usnesení krajského (resp. městského) soudu o zastavení řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného z důvodu zpětvzetí správní žaloby, resp. proti nepřiznání náhrady nákladů řízení, se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, například v usnesení ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 Afs 238/2019
24. V něm kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) a § 120 s. ř. s., neboť shledal, že stěžovatel byl osobou zjevně neoprávněnou k jejímu podání. Tento závěr následovaly i další senáty zdejšího soudu (viz např. usnesení ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Afs 225/2019 21, nebo usnesení ze dne 15. 6. 2020, č. j. 4 Afs 362/2019 26). Jelikož se jedná o skutkově i právně obdobné případy tomu právě posuzovanému, kasační soud nenachází žádný důvod se od jejich závěrů odchýlit; naopak z nich v dalším vychází.
[11] Již ve shora citovaném usnesení č. j. 10 Afs 238/2019
24 kasační soud vyslovil, že„odmítá kasační stížnosti, které míří proti výroku o zastavení řízení a domáhají se odmítnutí žaloby. I když jsou totiž splněny podmínky objektivní přípustnosti kasační stížnosti, nejsou stížnosti přípustné subjektivně: stěžovatel se jimi nedomáhá meritorního výroku soudu o žalobě, nýbrž jen jiného procesního výroku. Jediná újma, která měla být stěžovateli způsobena, byla spojena se zásahem do majetkové sféry v důsledku výroku o náhradě nákladů řízení. Tuto újmu ovšem není možné brát v úvahu při posuzování subjektivní přípustnosti kasační stížnosti proti výroku o zastavení řízení.
Placení nákladů řízení totiž stojí vedle hlavního předmětu řízení. Je jen jeho odvozeným důsledkem. Tyto výroky zákon vylučuje ze samostatného přezkumu (viz § 104 odst. 2 s. ř. s.). Proto NSS podobné kasační stížnosti odmítá jako podané osobou zjevně neoprávněnou podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz již usnesení ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Ans 17/2012 33). Tato rozhodovací praxe byla před časem zpochybněna a předložena k posouzení rozšířenému senátu NSS. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 26.
3. 2020, čj. 9 Afs 271/2018
52, kterým potvrdil koncepci subjektivní nepřípustnosti, zaujatou poprvé v usnesení 1 Ans 17/2012. Rozšířený senát sice řešil kasační stížnost žalovaného, který se domáhal jiného procesního výroku především proto, aby nemusel žalobci hradit náklady řízení. Není však pochyb o tom, že obdobně třeba přistupovat také k případům kasačních stížností podaných žalobci (viz již usnesení ze dne 19. 11. 2013, čj. 1 Ans 16/2013 46). Rozšířený senát v usnesení ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007
64, č. 2116/2010 Sb. NSS, bod 31, shledal přípustnou kasační námitku proti výroku rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, podanou souběžně s alespoň jednou kasační námitkou směřující proti rozhodnutí v meritu věci. Přípustnost napadení výroku o nákladech řízení však podmínil přípustností alespoň jedné meritorní námitky. Taková námitka v této věci nebyla vznesena. Stěžovatel sice formálně vyjadřuje nesouhlas i s výrokem o zastavení řízení. Veškeré důsledky, které napadenému usnesení přičítá, však pramení výhradně z výroku, jímž mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Výrok, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, nemohl stěžovateli z povahy věci způsobit újmu. Tento výrok je totiž jen důsledkem jím učiněného procesního úkonu zpětvzetí žaloby na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel svou kasační stížností nechce dosáhnout toho, aby soud v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal. Nezpochybňuje správnost postupu soudu, který žalobu věcně neprojednal. Stěžovatel zjevně spatřuje újmu toliko ve výroku o nákladech řízení. S ohledem na nepřípustnost kasační stížnosti proti výroku o nákladech řízení (§ 104 odst. 2 s.
ř. s.) se snaží tuto zákonnou výluku obejít tím, že formálně napadá též výrok o zastavení řízení. S ohledem na vše shora uvedené je však evidentní, že tento postup je jen snahou o obcházení § 104 odst. 2 s. ř. s. Část kasační stížnosti formálně brojící proti výroku o zastavení řízení totiž působí dojmem nutného přívažku, o který stěžovateli ve skutečnosti vůbec nejde a jehož jediným účelem je založit přípustnost kasační stížnosti proti výroku o náhradě nákladů řízení. Takový akcesorický výrok nelze napadnout samostatnou kasační stížností (viz jasná zákonná dikce v § 104 odst. 2 s.
ř. s.).“
[12] Z právě uvedeného vyplývá, že v případě kasační stížnosti, v níž se stěžovatelé domáhají přezkumu usnesení správního soudu o zastavení řízení, avšak nedomáhají se meritorního rozhodnutí soudu o žalobě, je jedinou újmou, která jim může být způsobena, právě újma spojená se zásahem do majetkové sféry v důsledku výroku o náhradě nákladů řízení. Ostatně to je zjevné z kasační argumentace, v níž stěžovatelé výslovně brojí proti té části odůvodnění napadeného usnesení, v níž krajský soud uvádí důvody, pro které rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, byť v obecnosti namítají, že za nezákonné a nepřezkoumatelné považují napadené usnesení jako celek.
Konkrétní důvody takové nezákonnosti však podle obsahu kasační stížnosti nepochybně spojují právě s výrokem o nákladech řízení obsaženým v napadeném usnesení. Tuto újmu spočívající v tom, že jim krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, ovšem není možné brát v úvahu při posuzování subjektivní přípustnosti kasační stížnosti proti výroku o zastavení řízení. Takovou kasační stížnost nelze připustit k věcnému přezkumu, ale je třeba ji odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Placení nákladů řízení totiž stojí vedle hlavního předmětu řízení, přičemž napadení výroku o nákladech řízení zákon vylučuje ze samostatného přezkumu (viz § 104 odst. 2 s.
ř. s.).
[13] V této souvislosti lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018
52, který přípustnost napadení výroku o nákladech řízení podmínil přípustností alespoň jedné meritorní námitky. Jak již shora uvedeno, takovou námitku v nyní posuzované věci stěžovatelé nevznesli. Proti výroku o zastavení řízení ničeho konkrétního nenamítají a postup krajského soudu navazující na jejich dispozitivní úkon spočívající ve zpětvzetí žaloby nikterak nezpochybňují. Je totiž zjevné, že krajský soud rozhodl zcela ve shodě s návrhem stěžovatelů, jenž vůči krajskému soudu učinili (viz výše odst.
[2]).
[14] Ačkoliv tedy stěžovatelé formálně brojí proti napadenému usnesení jako celku, veškeré důsledky, které mu přičítají, vyplývají výlučně z výroku, jímž soud rozhodl o nákladech řízení. Výrok, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, stěžovatelům žádnou újmu nezpůsobil, naopak odpovídá jejich podání, jímž žalobu vzali v celém rozsahu zpět. Jak již dovodil kasační soud v usnesení č. j. 7 Afs 225/2019
21, „[s]oudní ochranu pak nelze poskytnout postupu, ve kterém se stěžovatelka snaží obejít zákonnou nepřípustnost kasační stížnosti proti výroku o nákladech řízení (§ 104 odst. 2 s. ř. s.) souběžným formálním napadáním výroku o zastavení řízení (podrobněji k uvedeným závěrům srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 Afs 238/2019 24).“
[15] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, aniž shledal důvod se blíže zabývat úvahami krajského soudu o složitosti případu, jež vyslovil v rámci posouzení podmínek pro přiznání nákladů řízení některému z účastníků řízení.
[16] Pouze pro doplnění a nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že pokud krajský soud v napadeném usnesení mimo jiné v části, v níž odůvodňoval výrok o nákladech řízení, odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015
59, podle nějž nelze přihlížet k dodatečnému splnění podmínky o bezvýsledném vyčerpání prostředků ochrany, že opačný závěr vyslovil Ústavní soud v nedávném nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/2020. S ohledem na subjektivní nepřípustnost kasační stížnosti však uvedená skutečnost nemá na výsledek tohoto řízení jakýkoliv vliv.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla li kasační stížnost odmítnuta.
[18] O vrácení soudního poplatku zaplaceného za kasační stížnost rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek bude vrácen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení v souladu s § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2021
Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu