4 Azs 9/2025- 22 - text
4 Azs 9/2025-23 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. D. O., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2024, č. j. KRPA 340725
9/ČJ
2024
000022
ZZC, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2025, č. j. 4 A 61/2024 23,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též zákon o pobytu cizinců), zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění. Dobu zajištění žalobce stanovila podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Městský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl pro opožděnost.
[3] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Vytknul městskému soudu, že se dostatečně nezabýval konkrétní situací stěžovatele. Není pravdou, že blanketní žalobu nedoplnil, jelikož tak učinil dne 2. 1. 2025. Stěžovatel si patrně ve vztahu k rozhodnutí žalované myslel, že potvrzuje pouze protokol převzetí a neuvažoval o právních následcích. Rozhodnutí zaslal své zástupkyni dopisem s nečitelným datem na známce, a tak se stalo, že žaloba byla podána opožděně. Městský soud žalobu odmítl, aniž by si přečetl doplnění žaloby. Žalovaná se odmítla zabývat jeho soukromým životem, vazbami na jeho děti, které žijí v České republice, a obavami z návratu do Nigérie, kde je situace kritická, žít tam nemůže a bojí se o svůj život. Platnost pasu stěžovateli skončila 4. 10. 2015 a z důvodu obav o svou bezpečnost a život si nemohl zařídit nový, protože se bál vycestovat do Vídně, kde má Nigérie svůj zastupitelský úřad. Stěžovatel upozornil na zásadu „non refoulement“ a vyjádřil přesvědčení o nezákonnosti svého zajištění, neboť jeho protiprávní jednání nedosahovalo intenzity, která by znamenala nezbytnost jeho zajištění. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku, neboť hrozící vážnou újmu vnímá jako nenahraditelnou, a odkázal na závěry uvedené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č.j. 8 A 96/2020 24, a usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 5 As 73/2011.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Před zahájením meritorního přezkumu věci se Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což je také nyní projednávaná věc), pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[6] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.
[7] Vzhledem k tomu, že městský soud kasační stížností napadeným usnesením žalobu odmítl pro opožděnost, zabýval se Nejvyšší správní soud zákonností závěru městského soudu o opožděnosti žaloby. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 82, „žalobu lze odmítnout pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je li jisté, že nastaly skutečnosti rozhodné pro právní závěr o opožděnosti“. Poukázat lze rovněž na rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2007, čj. 9 As 24/2007
57, v němž se uvádí, že „v případě odmítnutí žaloby pro opožděnost dle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je soud povinen zcela jednoznačně prokázat, že návrh byl podán opožděně.“ V rozsudku ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 As 11/2005 72, pak Nejvyšší správní soud judikoval, že „zjistí li krajský soud, že žaloba byla podána opožděně, odmítne ji podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to bez ohledu na to, že již případně provedl procesní úkony směřující k rozhodnutí o věci samé.“
[8] Z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel rozhodnutí žalované převzal dne 30. 10. 2024, což stvrdil svým podpisem. Lhůta 15 dnů pro podání žaloby uvedená v § 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců tak počala běžet dne 31. 10. 2024 a uplynula dne 14. 11. 2024. U městského soudu byla žaloba proti rozhodnutí žalované prostřednictvím datové schránky podána dne 23. 12. 2024, tedy opožděně o více než měsíc. Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti připouští, že žalobu podal opožděně. Městský soud tedy postupoval správně, když žalobu kasační stížností napadeným usnesením odmítl podle 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se proto již kasační stížností stěžovatele dále nezabýval, neboť argumentace v ní uvedená (směřující do merita věci) nemůže nic změnit na správnosti a zákonnosti kasační stížností napadeného usnesení městského soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004
98, č. 625/2005 Sb. NSS). Zcela nerozhodné tedy mj. je, že městskému soudu bylo v den vydání napadeného usnesení (6. 1. 2025) v 15:25 doručeno doplnění žaloby, s nímž se městský soud před vydáním napadeného usnesení nemohl seznámit. Pokud se stěžovatel domáhá aplikace principu non refoulement, stačí poukázat na to, že předmětem žaloby nebylo rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o jeho zajištění.
[9] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížností napadené usnesení je věcně správné. Krajský soud věc posoudil zcela v intencích dosavadní judikatury a nebyly zjištěny ani okolnosti, které by mohly vést k překonání této judikatury. V postupu krajského soudu nelze shledat ani jiné podstatné pochybení. Z tohoto důvodu nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat nepřijatelnost kasační stížnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl totiž k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož při rozhodnutí o samotné kasační stížnosti ve lhůtě pro rozhodnutí o odkladném účinku je již rozhodnutí o této žádosti nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
[11] Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch a žalované nevznikly náklady přesahující náklady její běžné úřední činnosti, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. února 2025
Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu