4 Pzo 1/2014-I-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2014 návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podaný odsouzeným Ing. J. K., vydaném v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010, a podle § 314n odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Příkazem soudce Okresního soudu v Liberci k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 0 Nt 2735/2009 (V 70/2009) a příkazem soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. 31 Nt 806/2009 (V 6/2009) k prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu n e b y l p o r u š e n z á k o n.
Dne 27. 6. 2014 byl Nejvyššímu soudu doručen návrh odsouzeného Ing. J. K. na přezkoumání zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve výše označené trestní věci, v níž byl jmenovaný rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 6 T 189/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 31 To 540/2011, uznán vinným pod body 1a) – f), 2), 3a), 4) trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a pod bodem 3b) trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě na dobu 5 let. V tomto rozsudku je též obsažen zprošťující výrok /§ 226 písm. a) tr. ř./ ohledně skutku, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění žádosti navrhovatel poukázal na skutečnost, že předmětný příkaz nebyl podložen relevantními indiciemi, z nichž by v té době bylo možno dovodit důvodné podezření ze spáchání v něm uvedených trestných činů. Příkaz byl pouhým přepisem návrhu, kdy rozhodující soudce jej zatížil nezákonnostmi a formalismem, neboť příkaz vydal před sdělením obvinění (ignorace § 160 odst. 4 tr. ř.). Ke sdělení obvinění došlo až po uplynutí více jak 6 měsíců. Příkaz taktéž neobsahuje zásadní požadavky podle § 88 odst. 2 tr. ř., kromě jiných návrh státního zástupce. Jmenovaný zastává názor, že příkaz k odposlechu byl zřejmě vydán jako neodkladný úkon, o čemž v něm ale není jakákoli zmínka, což označuje za podstatnou procesní vadu. Domnívá se, že pokud ve spise není obsažen návrh státního zástupce, neměl možnost se s ním seznámit, nebyly ani splněny podmínky pro vydání příkazu soudcem. Upozorňuje, že informaci podle § 88 odst. 8 tr. ř. obdržel po pravomocném skončení věci od předsedy senátu okresního soudu až po uplynutí 2 let a 5 měsíců v důsledku jeho vlastního aktivního postoje.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě naplněny podmínky pro přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Podle § 314l tr. ř. na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Podle § 88 odst. 8 tr. ř. Nejvyššímu soudu může po pravomocném skončení věci takový návrh podat osoba uvedená v § 88 odst. 2, a to do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla předsedou senátu soudu prvého stupně doručena informace o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tato informace má být podána bezodkladně po pravomocném skončení věci.
Z předloženého spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 189/2010 vyplývá, že předmětnou informaci odsouzený Ing. K. obdržel dne 26. 5. 2014 a uvedený návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jím byl podán k poštovní přepravě dne 26. 6. 2014. Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že Ing. J. K. je podle výše citovaných ustanovení trestního řádu osobou oprávněnou podat předmětný návrh u Nejvyššího soudu, neboť byl osobou odposlouchávanou a současně bylo shledáno, že jeho žádost byla podána v zákonné lhůtě.
Po přezkoumání dalšího obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 189/2010 a spisu téhož soudu sp. zn. 0 Nt 2735/2009, jakož i spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. z. 31 Nt 806/2009 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že shora označeným příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 6. 5. 2009 a příkazem k prodloužení doby odposlechu … atd. ze dne 5. 8. 2009, zákon porušen nebyl.
V předmětném příkazu soudce Okresního soudu v Liberci k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 6. 5. 2009 se sice jednoznačně neuvádí, že se jednalo o příkaz vydaný na podkladě návrhu státního zástupce, ale ze spisu jmenovaného soudu sp. zn. 0 Nt 2735/2009, který si Nejvyšší soud nechal předložit, je patrné, že takový návrh podepsaný náměstkem okresního státního zástupce v Liberci byl u Okresního soudu v Liberci podán dne 6. 5. 2009 v 07.11 hod. Ve výroku přezkoumávaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je pak uvedeno, že je vydán v trestní věci policisty OEČ, podezřelého ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pomoci k trestnému činu obchodování s lidmi podle § 10 odst. 1 písm. c), § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Dále jsou zde uvedena dvě jeho účastnická čísla a rovněž doba (od 6. 5. 2009 do 5. 8. 2009), na kterou byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen.
V odůvodnění příkazu se mj. uvádí, že z operativního šetření a poznatků inspekce vyplývá, že podezřelý policista poskytuje pachatelům zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti policejní informace a sám se na takové trestné činnosti ve formě pomoci podílí, to vše za poskytnutí materiálního plnění či sexuálních služeb. Přitom je zde reálný předpoklad, že v takovém jednání bude pokračovat. Za cíl povolení odposlechu a záznamu tel. provozu bylo označeno zajištění dostatku důkazních prostředků (zejména zdokumentování předávaných informací a korupčního jednání) a objasnění vysoce společensky nebezpečné úmyslné trestné činnosti. Podezřelý policista přitom dlouhodobě pracuje na kriminální policii, je dobře obeznámen s operativní prací a skrytými metodami dokumentování trestné činnosti. Proto při prošetřování této věci musí být postupováno s maximální obezřetností, aby nedošlo k dekonspiraci. V odůvodnění je dále poukázáno na trestné činy, z jejichž spáchání je policista podezřelý a je zde zároveň konstatováno, že u dvou z nich se jedná o zvlášť závažné úmyslné trestné činy, jež spadají do kategorie uvedené v ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. ř. Uvedená účastnická čísla jsou používána podezřelou osobou a lze důvodně předpokládat, že jejich odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Soudce proto shledal učiněný návrh důvodným a rozhodl se mu vyhovět.
Dále bylo zjištěno, že opatřením soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. 31 Nt 806/2009 bylo podle § 88 odst. 1, 4 tr. ř. rozhodnuto o prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice podezřelého policisty OEČ na dobu od 6. 8. 2009 do 5. 10. 2009 včetně. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že podle návrhu učiněného náměstkem okresního státního zástupce v Liberci v případě podezřelého policisty vyvstalo nové podezření a to ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., což je patrno z úředních záznamů Inspekce Policie ČR. Jedná se tak o nové skutečnosti, vztahující se k trestné činnosti podezřelého policisty, přičemž ke stíhání předmětného trestného činu Českou republiku zavazují mezinárodní smlouvy, konkrétně uveřejněné pod č. 62/1989 Sb. a č. 462/1991 Sb. Vzhledem k tomu, jakož i k předpokladu, že též ohledně dosavadní možné trestné činnosti budou odhaleny nové skutečnosti, označil soudce krajského soudu podaný návrh na prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu za opodstatněný z hlediska ustanovení § 88 odst. 1, 4 tr. ř. Za přiměřenou dobu k navrhovanému úkonu pak byla označena doba od 6. 8. 2009 do 5. 10. 2009.
Podle § 88 odst. 1 věty prvé tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009, může být v trestním řízení vedeném pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než 4 měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.
Podle odst. 4 stejného ustanovení zákona, na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit, a to opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců.
Podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
V posuzovaném případě je z předložených spisů zjevné, že úkony trestního řízení byly orgány Ministerstva vnitra ČR, inspekce Policie ČR, 6. oddělení, Liberec vedeny podle § 158 odst. 3 tr. ř. a násl. od 4. 5. 2009 pod č. j. IN- TČ-275-7/2009 a to pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zjištěné skutečnosti totiž nasvědčovaly tomu, že policista „OEČ“ z Krajského ředitelství policie Severočeského kraje nejméně od listopadu 2008 vyzrazoval informace získané v souvislosti s výkonem služby majitelům nejmenovaného „bordelu“ v L., se kterými udržoval kontakty po dobu několika let. Za tyto informace dostával naturální požitky ve formě bezplatných sexuálních služeb od žen zde „pracujících“ nebo ve formě nové elektroniky, která mu byla nabízena jeho majiteli za velmi nízké ceny. Nejméně v jednom případě předal majitelům „bordelu“ informaci o připravované realizaci trestné činnosti drogového dealera, který tam rovněž drogy dodával, přičemž tito majitelé uvedenou informaci předali dealerovi. Majitelům „bordelu“ napomáhal v páchání jejich trestné činnosti tím, že vyhrožoval násilím ženám zde „pracujícím“, aby tyto poslouchaly příkazy majitelů k poskytování sexuálních služeb. V měsíci březnu 2009 byl v J. n. N. zprostředkovaně kontaktován drogově závislou osobou, která mu nabízela plazmové televize, které mohly pocházet z trestné činnosti. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dále vyplývá, že zmíněné poznatky byly zjištěny na základě vlastního šetření IPČR z několika nezávislých zdrojů.
Ve spise je dále obsaženo doplnění záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení ze dne 27. 7. 2009 č. j. IN-TČ-275-26/2009 pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., jehož se měl výše uvedený policista dopustit společně s D. D., když nakupovali drogu – pervitin od výrobce v R. a společně ji distribuovali v J. n. N. a dále ji dodávali do N. c. E. B. v L.
Výše citované trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. je nutno považovat za zvlášť závažné úmyslné trestné činy (viz § 41 odst. 2 tr. zák.), jelikož jde o úmyslné trestné činy, za něž je možno pachateli uložit trest odnětí svobody na 2 léta až 8 let, resp. na 5 až 12 let. Trestný čin podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. je zároveň uveden i v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., tak jde o úmyslný trestný čin a k jeho stíhání Českou republiku zavazuje řada mezinárodních smluv. Jsou to např. Úmluva o omezení výroby a úpravě distribuce omamných látek - č. 173/1933 Sb.; Jednotná úmluva o omamných látkách – č. 47/1965 Sb.; Protokol o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách – č. 458/1991 Sb.; Úmluva o psychotropních látkách – č. 62/1989 Sb.; Úmluva proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami - č. 462/1991 Sb., případně další. Tedy uvedené trestné činy byly každopádně podřaditelné pod ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., čili bylo zde přípustné vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal, že jak návrhy státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, tak i příkazy soudců Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci byly dostatečně odůvodněny a obsahovaly veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 1, 2, 4 tr. ř. Pokud pak tito soudci dospěli k závěru, že zákonné podmínky pro požadovaný úkon jsou splněny a vydali odůvodněný písemný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačních účastnických stanic tel. č. (viz spis), které užíval podezřelý policista OEČ, jímž byl ve výsledku odsouzený Ing. J. K., a to od 6. 5. 2009 do 5. 8. 2009, tedy na dobu 3 měsíců, či posléze u jedné z těchto stanic příkaz k prodloužení doby odposlechu o 2 měsíce, tedy od 6. 8. 2009 do 5. 10. 2009, přičemž celková zákonná lhůta k provedení odposlechů překročena nebyla, tak Nejvyšší soud nemá žádného důvodu ke zpochybňování zákonnosti takto přijatých opatření.
Ke konkrétním námitkám navrhovatele, uvedeným v jeho písemném podání je možno uvést následující: Z výše citovaného záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení, návrhů státního zástupce a samotných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. prodloužení doby odposlechu atd., jsou jednoznačně patrné důvody, pro které bylo opodstatněné povolit odposlech (případně prodloužit jeho dobu) telefonů uvedených účastnických čísel, které v té době navrhovatel používal, neboť zde bylo důvodné podezření, že je účasten na zvlášť závažné trestné činnosti dalších osob, případně že se takové zvlášť závažné trestné činnosti sám dopouští. Nelze tedy akceptovat tvrzení navrhovatele, že příkazy soudců nebyly dostatečně podloženy relevantními indiciemi o podezření z jím páchané trestné činnosti. Na důvodnosti vydání příkazů soudců nemůže nic změnit ani okolnost, že jsou v nich z podstatné části citovány pasáže, které ve svých návrzích uvádí již státní zástupce. Je přece evidentní, že soudce při svém rozhodování vychází z učiněného návrhu státního zástupce, přičemž takový návrh se z valné části opírá o operativní poznatky policie, v tomto případě inspekce Policie ČR. Pokud by orgány policie a státního zastupitelství měly k dispozici dostatečné důkazy o pravém stavu věcí v tom kterém případě, nemusely by jistě návrh na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (resp. na jeho prodloužení) vůbec podávat. V přezkoumávaném případě se pak jednalo o podezření policisty, který zastával v hierarchii policie nikoli nevýznamnou funkci a bylo proto nezbytné prověřit, zda jsou tato podezření důvodná. Pokud nemělo dojít k dekonspiraci a tím i zmaření prováděného šetření, tak jiným způsobem, než povolením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podezřelé osoby, nebylo možné vzniklé důvodné podezření potvrdit ani vyvrátit.
Pokud navrhovatel též namítá, že předmětný příkaz k odposlechu byl vydán jako tzv. neodkladný úkon (§ 160 odst. 4 tr. ř.), přičemž o tom v příkazu ani ve spise není žádná zmínka, tak je třeba uvést, že se navrhovatel mýlí. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. lze za v něm (v tomto rozhodnutí výše) uvedených podmínek v rámci vedeného trestního řízení, a to již (jako v tomto případě) v přípravném řízení. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona. Přípravným řízením zde pak byl úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, do podání obžaloby. Jestliže tedy v případě navrhovatele došlo ze strany policejního orgánu k zahájení úkonů v trestním řízení dne 4. 5. 2009 (viz záznam č. l. 1 spisu), tak zde nebyla žádná procesní překážka, která by bránila podání návrhu státního zástupce a poté i vydání příkazu soudce k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dne 6. 5. 2009. V daném případě tudíž předmětný úkon podle § 88 tr. ř. nebyl podmíněn jeho neodkladností ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.
Za jedinou podstatnou vadu v postupu soudu prvního stupně lze označit dobu, po kterou předseda senátu tohoto soudu navrhovatele (osobu uvedenou v ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř.) po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku neinformoval o tom, že byl odposlouchávanou osobou atd., a nepoučil jej o jeho právu vyplývajícím z ustanovení § 88 odst. 8 tr. ř. Tato informace měla být navrhovateli poskytnuta bezodkladně po pravomocném skončení věci, což se evidentně nestalo. Současně je třeba ale prohlásit, že uvedená vada nemohla mít vliv na správnost a zákonnost dříve vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Nejvyšší soud proto vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům shledal, že přezkoumávaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán a jeho provedení bylo v souladu s podmínkami tehdy platného ustanovení § 88 tr. ř., což lze prohlásit i o opatření týkající se prodloužení doby prováděného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 4 Pzo 1/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2014
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vyloučení soudce
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
4 Pzo 1/2014-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2014 námitku podjatosti vznesenou odsouzeným Ing. J. K., v řízení o přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jenž byl vydán v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010, a podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Z vykonávání úkonů trestního řízení spočívajících v přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudcem Okresního soudu v Liberci dne 6. 5. 2009 sp. zn. 0 Nt 2735/2009 (V 70/2009), nejsou ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni předseda senátu JUDr. František Hrabec a soudci JUDr. Danuše Novotná a JUDr. Jiří Pácal.
O d ů v o d n ě n í :
Dne 27. 6. 2014 byl Nejvyššímu soudu doručen návrh odsouzeného Ing. J. K. na přezkoumání zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve výše označené trestní věci, v níž byl jmenovaný rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 6 T 189/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 31 To 540/2011, uznán vinným pod body 1a) – f), 2), 3a), 4) trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a pod bodem 3b) trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě na dobu 5 let. V tomto rozsudku je též obsažen zprošťující výrok /§ 226 písm. a) tr. ř./ ohledně skutku, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák.
Ve výše uvedeném návrhu odsouzený kromě jiného vznesl námitku podjatosti vůči členům senátu č. 4 Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o jeho obdobném návrhu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Pzo 1/2012, tedy vůči JUDr. Danuši Novotné, která rozhodovala jako předsedkyně senátu a soudcům JUDr. Františku Hrabcovi a JUDr. Jiřímu Pácalovi. Navrhovatel konkrétně namítal, že usnesení vydané v posledně citované věci trpí nesprávným odůvodněním a lživým tvrzením, že se dožaduje práva, které mu nepřísluší.
Předmětná věc byla v souladu s platným Rozvrhem práce na rok 2014 přidělena do senátu č. 4, konkrétním vyřízením byl pověřen JUDr. František Hrabec, a zaevidována byla pod sp. zn. 4 Pzo 1/2014.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle § 30 odst. 4 tr. ř. je z řízení o přezkumu příkazu z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
Předně je třeba naprosto vyloučit možnost uplatnění důvodů vyloučení podle § 30 odst. 2, 3, 4 tr. ř., neboť v projednávané věci žádný z výše jmenovaných soudců Nejvyššího soudu nebyl v jiném procesním postavení, o němž se citovaná ustanovení trestního řádu zmiňují, tedy např. státního zástupce, policejního orgánu, společenského zástupce, obhájce, zmocněnce zúčastněné osoby či poškozeného. Nikdo z těchto soudců v předchozím přípravném řízení také nenařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, nevydal příkaz k zatčení, nerozhodoval o vazbě navrhovatele, též se nepodílel v této věci na rozhodování u soudů nižších stupňů v předchozím řízení.
V úvahu tedy mohly přicházet pouze důvody vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř.
V souvislosti s důvodem vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. nutno konstatovat, že z dikce zákona i z povahy věci vyplývá, že projednávanou věcí je třeba rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci spočívat např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), orgán činný v trestním řízní se vyjádřil v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože v takových případech se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Podle teorie trestního práva platí, že za poměr k osobám je ve smyslu § 30 tr. ř. považován poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. vztah úzce osobně přátelský či naopak osobně nepřátelský (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, 2013, s. 376). Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), tedy bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
Zde je nutno uvést, že existenci výše charakterizovaného osobního vztahu členů senátu 4 Pzo k navrhovateli v předmětné trestní věci nic nenasvědčuje, a tento důvod ostatně nebyl navrhovatelem ani namítán. Pokud pak navrhovatel poukazoval na nesprávné, či dokonce lživé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. 4 Pzo 1/2012, tak nelze než zmínit, že pouhé výhrady či nesouhlas s předchozím rozhodováním vztahujícím se k jeho osobě obecně samy nemohou založit důvod k vyloučení toho, kterého soudce z projednávání a rozhodování v dalších věcech navrhovatele. Zde by muselo být potvrzeno, že jmenovaní soudci (nebo alespoň některý z nich) mají (má) k projednávané věci vztah a tudíž i zájem na konečném rozhodnutí. Nic takového zde ale dovodit nelze. Pokud ve výše zmíněném rozhodnutí bylo konstatováno, že nebyly splněny procesní podmínky pro přezkoumání podaného návrhu na přezkoumání zákonnosti vydaného příkazu k odposlechu Nejvyšším soudem, jelikož navrhovateli dosud nebyla předsedou senátu soudu prvního stupně doručena informace ve smyslu § 88 odst. 8 tr. ř. a nezačala tudíž běžet zákonná lhůta k podání takového návrhu, tak na tomto tehdejším závěru by nebylo důvodu cokoli měnit ani dnes a to včetně výsledného výroku o odmítnutí podaného návrhu. Ostatní názory obsažené v odůvodnění usnesení byly vysloveny nad rámec merita projednávané věci, a pokud částečně ovlivnily postoje soudů nižších stupňů, tak jedině v rychlosti jejich následných úkonů, ale nikoli pokud jde o výsledné postavení navrhovatele a jeho zákonných práv vyplývajících z trestního řádu. Důkazem toho je i okolnost, že jeho nynějším návrhem na přezkoumání zákonnosti vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se Nejvyšší soud bude meritorně zabývat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že navrhovatelem namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by v posuzované věci byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 odst. 2, 3, 4 tr. ř., která by odůvodnila závěr o podjatosti členů senátu 4 Pzo Nejvyššího soudu, což by muselo vést k jejich vyloučení z projednávání a rozhodování dané věci. Navrhovatel ve své námitce podjatosti taktéž neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by u soudců ve věci rozhodujících byl dán takový poměr k projednávané věci nebo k osobě navrhovatele či jiným zainteresovaným osobám, jak to má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., a proto bylo v konečném výsledku rozhodnuto podle § 31 odst. 1 tr. ř., že senát pod předsednictvím JUDr. Františka Hrabce, jehož dalšími členy jsou JUDr. Danuše Novotná a JUDr. Jiří Pácal, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, v daném případě z přezkumu předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c