4 Tdo 1131/2023-2063
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o
dovoláních obviněných 1. Marcela Hrušky, nar. 27. 4. 1973 v Kyjově, bytem
Velkomoravská 173, 696 85 Moravský Písek a 2. A. T., proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 To 397/2022-1985, v trestní věci
vedené Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 159/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Marcela
Hrušky odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2022 č. j. 1 T
159/2019-1670 byl obviněný Marcel Hruška (dále též jen „obviněný Hruška“ nebo
„dovolatel Hruška“) uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 1. 1. 2019, jehož se dopustil
skutkem označeným pod bodem I a pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem označeným pod bodem II,
protože:
I. v přesně nezjištěné době, nejpozději dne 3. 5. 2014, převzal od
spoluobžalovaného A. T., motorové vozidlo tov. zn. OPEL INSIGNIA 2.0 D 0G-A,
rok výroby 2012, barva modrá-metal, vin XY, v hodnotě 285.400 Kč, které poté
užíval do 17. 11. 2014, kdy jej předal zpět spoluobžalovanému A. T. k dalšímu
užívání, ačkoliv věděl, že toto vozidlo bylo získáno trestným činem spáchaným
dosud neznámým pachatelem tím, že tento se dne 30. 4. 2014 ve společnosti A.
S., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, na adrese XY, Praha, při sjednávání
úvěrové smlouvy č. 90111221 se společností E., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY,
vydával za Marcela Hrušku, jednatele společnosti STENTINO, s. r. o., IČO: 241
95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha, a výše uvedenou smlouvu jako jednatel
společnosti STENTINO, s. r. o., uzavřel a podepsal jako Marcel Hruška za účelem
získání výše uvedeného motorového vozidla do užívání, kdy toto jednání
neznámého pachatele bylo prověřováno PČR pod sp. zn. KRPA–157749/TČ–2015 a věc
byla dne 19. 9. 2017 odložena podle § 159a odst. 5 tr. řádu, tudíž Marcel
Hruška musel vědět, že výše uvedenou smlouvu jakožto jednatel společnosti
STENTINO, s. r. o., neuzavřel, když navíc dne 30. 4. 2014 nebyl na území České
republiky, neboť byl od 27. 4. 2014 do 3. 5. 2014 na pracovní cestě ve Velké
Británii, tedy věděl, že nemá žádné oprávnění vozidlo užívat, přesto jej
společnosti E., s. r. o., nevrátil,
II.
1) jako jednatel společnosti STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se
sídlem Brandlova 1639, Praha 4, uzavřel dne 15. 4. 2014 v provozovně
společnosti B. C., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, na adrese XY, Praha,
úvěrovou smlouvu č. SUA14/002403 se společností H. C., a. s., IČO: XY, se
sídlem XY, jejímž předmětem bylo financování motorového vozidla tov. zn.
VOLKSWAGEN SHARAN, RZ: XY, rok výroby 2011, barva černá-metal, vin XY, s výší
úvěru 580.900 Kč, přičemž již při uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že předmětné
vozidlo nebude určeno pro společnost STENTINO, s. r. o., ale ihned po jeho
získání jej na základě předešlé domluvy předá spoluobžalovanému A. T., a ten
poté k užívání další neznámé osobě, která by měla úvěr splácet, ač věděl, že
svým jednáním poruší podmínky úvěrové smlouvy v bodě 6.2./9, kdy bez
předchozího písemného souhlasu úvěrové společnosti před splacením úvěru vozidlo
zatížil věcným nebo jiným právem třetí osoby, čímž způsobil společnosti H. C.,
a. s., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 580.900 Kč,
2) jako jednatel společnosti STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se
sídlem Brandlova 1639, Praha 4, uzavřel dne 18. 4. 2014 v provozovně
společnosti A. S., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, na adrese XY, Praha,
smlouvu o úvěru č. UDTA14/10004615 se společností s A., a.s., IČO: XY, dnes L.
Č. S., a. s., IČO: XY, se sídlem XY, jejímž předmětem bylo financování
motorového vozidla tov. zn. VOLVO V70 2.0T B, RZ: XY, rok výroby 2011, barva
stříbrná-metal, vin XY, s výší úvěru 270.000 Kč, přičemž již při uzavírání
úvěrové smlouvy věděl, že předmětné vozidlo nebude určeno pro společnost
STENTINO, s. r. o., ale ihned po jeho získání jej na základě předešlé domluvy
předá spoluobžalovanému A. T. a ten poté k užívání další neznámé osobě, která
by měla úvěr splácet, ač věděl, že svým jednáním poruší všeobecné obchodní
podmínky, zejména bod 2.6, kdy bez předchozího písemného souhlasu úvěrové
společnosti před splacením úvěru vozidlo zatížil věcným nebo jiným právem třetí
osoby, čímž způsobil společnosti s A., a. s., IČO: XY, dnes L. Č. S., a. s.,
IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 270.000 Kč.
2. Za tyto přečiny mu byl uložen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 82 odst. 3 tr.
zákoníku pak bylo obviněnému Hruškovi uloženo, aby ve zkušební době podmíněného
odsouzení podle svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozené společnosti
H. C., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 508.595 Kč a poškozené
společnosti I. I. F., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 228.480 Kč. Podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. pak byly výše jmenované poškozené společnosti odkázány se
zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný A. T. (dále též jen „obviněný T.“ nebo
„dovolatel T.“ společně s obviněným Hruškou pak též jen „obvinění“ nebo
„dovolatelé“) shledán vinným přečinem pokračujícího podvodu podle § 209 odst.
1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním označeným bodem III skutkové
věty rozsudku, tedy že
III.
1) dne 17. 11. 2014 převzal od spoluobžalovaného Marcela Hrušky, nar.
27. 4. 1973, na dosud přesně nezjištěném místě na území České republiky
motorové vozidlo tov. zn. OPEL INSIGNIA 2.0 D 0G-A, rok výroby 2012, barva
modrá-metal, vin XY, které následně převezl do Chorvatské republiky, kde dne
11. 12. 2014 v XY při prodeji tohoto vozidla uvedl v omyl kupujícího D. M.,
ohledně osoby majitele vozidla, kdy mu předložil k podpisu kupní smlouvu, kde
byla jako prodávající uvedena společnost STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332,
se sídlem Brandlova 1639, Praha 4, a zároveň v bodě II bylo uvedeno, že
prodávající je výlučným vlastníkem předmětného osobního automobilu, ačkoli
neměl žádné oprávnění za společnost STENTINO, s. r.o., jednat a zároveň věděl,
že společnost STENTINO, s. r. o., není vlastníkem předmětného vozidla, neboť
tímto byla v souladu s úvěrovou smlouvu ze dne 30. 4. 2014 č. 90111221
společnost E., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, přičemž na základě této smlouvy
D. M. uhradil dne 11. 12. 2014 spoluobžalovanému A. T. částku 6.300 EUR v
hotovosti, kterou si T. ponechal, čímž způsobil společnosti E., s. r. o., IČO:
XY, se sídlem XY, škodu ve výši 285.400 Kč,
2) dne 18. 12. 2014 na blíže nezjištěném místě v Praze při prodeji
motorového vozidla tov. zn. PEUGEOT 508 8, RZ: XY, barva černá-metal, vin XY,
uvedl v omyl kupujícího I. K., ohledně osoby majitele vozidla, kdy mu předložil
k podpisu kupní smlouvu, kde byla jako prodávající uvedena společnost STENTINO,
s. r. o., IČO: 241 95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha 4, a zároveň v bodě
II bylo uvedeno, že prodávající je výlučným vlastníkem předmětného osobního
automobilu, ačkoli neměl žádné oprávnění za společnost STENTINO, s. r. o.,
jednat a zároveň věděl, že společnost STENTINO, s. r. o., není vlastníkem
předmětného vozidla, neboť tímto byla v souladu s úvěrovou smlouvou ze dne 30.
4. 2014 č. 33618528 společnost G. M. A., s. r. o., IČO: XY, dnes M. A., s. r.
o., IČO: XY, se sídlem XY, přičemž na základě této smlouvy I. K. uhradil
spoluobžalovanému A. T. ve dvou splátkách celkovou částku 8.500 EUR v
hotovosti, čímž způsobil společnosti G. M. A., s. r. o., IČO: XY, dnes M. A.,
s. r .o., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 265.800 Kč.
4. Za to mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 82 odst.
3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení
podle svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozené
společnosti E., s. r. o., IČO XY, se sídlem XY, částku ve výši 92.463 Kč a
poškozené společnosti B. F., a. s., IČO XY, sídlem XY, částku ve výši 113.821
Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byly výše jmenované poškozené společnosti
odkázány se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Oba obvinění podali proti shora uvedenému rozsudku obvodního soudu
odvolání, které zaměřili do výroku o vině. O těchto opravných prostředcích
rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 To
397/2022-1985 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek ohledně obviněného Hrušky zrušil ve výroku o vině pod bodem II, dále
ve výroku o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu
rozhodl tak, že uznal obviněného Hrušku vinným přečinem pokračujícího úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním
uvedeným v bodě II skutkové věty, kterou upravil ve vztahu ke znaku objektivní
stránky přečinu tak, aby korespondovala se znakem zamlčení podstatných
informací a ve vztahu ke škodě tak, že zohlednil zaplacené měsíční splátky a
tudíž snížil způsobenou škodu na částku 508.595 Kč v případě poškozené
společnosti H. C., a. s., a na částku 228.480 Kč v případě poškozené
společnosti L. Č. S., a. s. (tak, jak byla vyčíslena ve výroku o náhradě
škody). Zcela shodně se soudem prvého stupně pak podle § 211 odst. 4 tr.
zákoníku uložil obviněnému Hruškovi trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož
výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo
obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil
nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud
uložil i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti H. C., a.
s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 508.595 Kč a poškozené společnosti I. I.
F., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 228.480 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. pak byly výše jmenované poškozené společnosti odkázány se zbytkem svého
nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň odvolací soud rozhodl i o
odvolání obviněného T. tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadli oba obvinění
prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která opřeli o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oba obvinění), neboť mají za to, že rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy a dále obviněný Hruška též o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
7. Obviněný Hruška ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve
zrekapituloval výrokovou část rozsudku Městského soudu v Praze a posléze uvodil
své dovolání citací zvolených dovolacích důvodů a rozsahu dovolání, které
zaměřil do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolacímu soudu vyčetl, že
se nedostatečně vypořádal s nedostatky skutkových okolností stran přisouzené
objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, když setrval ve svém přesvědčení, že z provedeného dokazování nelze
dospět k závěru o tom, že by při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel podstatné
údaje. Zdůraznil, že skutek popsaný ve výroku tak nevykazuje znaky trestnosti a
protiprávnost lze tudíž shledat toliko v rovině soukromoprávní. Dále také
uvedl, že sama vědomost o tom, že předmět financování nebyl určen pro
společnost SENTINO, s. r. o., jakož i údajná vědomost o porušení úvěrových
podmínek umožněním dispozice předmětem úvěrování třetí osobě bez předchozího
souhlasu úvěrující společnosti, samy nevypovídají o tom, že tyto údaje obviněný
Hruška při uzavírání smlouvy nesdělil. I kdyby takové okolnosti vyplývaly ze
skutkové věty, byly v rozporu s provedeným dokazováním, případně by se jednalo
o zjištění diametrálně odlišná od zjištění učiněných prvoinstančním soudem bez
náležité opory v doplnění dokazování soudem odvolacím. V této souvislosti pak
shrnul, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není pro uvedené právní závěry
dostatečné, přičemž tyto označil za spekulativní, neboť nelze předjímat, že při
znalosti všech okolností by k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo. Dále vyjádřil
nesouhlas se skutkovými zjištěními stran subjektivní stránky přisouzeného
jednání, zejména vůči závěru, že závazek z úvěrové smlouvy nehodlal splnit. Upozornil, že i v tomto směru se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění
učiněných soudem nalézacím, který subjektivní stránku formuloval tak, že
obviněný záměrně uvedl nepravdivé údaje. Soud druhého stupně šel ovšem ve svých
závěrech mnohem dále a dovodil, že obviněný smlouvy uzavíral s úmyslem je
nedodržet, aniž by však v tomto směru doplnil dokazování. Obviněný nadále
setrval na názoru, že podmínky nečetl a proto nevěděl, že předmět financování
smí přenechat do užívání třetím osobám pouze s předchozím souhlasem úvěrující
společnosti. Pokud nebyl s touto podmínkou seznámen, nemohla se jeho představa
upínat k vědomému zamlčení skutečností rozporných s touto podmínkou. Zcela pak
odmítl úvahy odvolacího soudu o tom, že smlouva obsahuje toliko dvě strany,
když zdůraznil, že podstatný obsah smlouvy je ve všeobecných smluvních
podmínkách, které čítají 11 stran hutného drobného textu. Dále pak shledal v
procesu dokazování nedostatek spočívající v neprovedení výslechu, či alespoň
přečtení úředních záznamů o výslechu svědkyň G. Ž. a V. T., které měly
potvrdit, zda úvěrovou dokumentaci četl. Nadto odmítnutí těchto důkazů nebylo
přesvědčivě zdůvodněno. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 sp. zn.
7 To
397/2022, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2022 sp. zn. 1 T 159/2016 (správně mělo být 2019 – pozn. Nejvyššího soudu)
zrušil a sám ve věci nově rozhodl o zproštění obžaloby, případně přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
8. Obviněný T. v jím podaném dovolání nejprve stručně zrekapituloval
dosavadní průběh řízení a následně citoval dovolací důvod, o který svůj
mimořádný opravný prostředek opřel, jakož i jeho rozsah, tedy všechny výroky
týkající se jeho osoby. Následně připomněl zásady trestního řízení týkající se
provádění dokazování formulované v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a konstatoval, že v
jeho případě důkazy provedené u hlavního líčení nesvědčí o jeho vině. Ohradil
se vůči neprovedení některých důkazů, když i odvolací soud se zabýval pouze
jejich množinou a zcela ignoroval, že obviněný se dožadoval i provedení
opětovného výslechu svědků D., M. a K. u českého soudu za své přítomnosti, aby
mohl na jejich výpovědi bezprostředně reagovat. Především se pak ohradil vůči
závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nebylo prokázáno,
že by věděl o tom, kdo je skutečným majitelem vozidel Opel (společnost E., s.
r. o.) a Peugeot (společnost G. M. A., s. r. o.). Nebylo prokázáno, že měl
úvěrové smlouvy k dispozici, že by na nich figuroval jeho podpis ani součinnost
při jejich uzavírání. Soudy měly vycházet ze stavu, který mohl obviněný
objektivně znát, tedy z údajů uvedených v technických průkazech vozidel, ze
kterých ovšem žádná omezení s dispozicí ani vlastník vozidla a odlišný
provozovatel (ačkoliv se jinak zapisují) nevyplývají. Zavinění obviněného tak
nebylo prokázáno a ten tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 To 397/2022 a podle § 265l
tr. ř. přikázal Městskému soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podaným dovoláním do doby konání
neveřejného zasedání nevyjádřil (§ 265h odst. 2 tr. ř.), což ale Nejvyššímu
soudu nebránilo, aby o nich rozhodl.
10. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se
jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání obviněného Hrušky je dána
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku,
jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. V případě obviněného T. je pak
dána přípustnost dovolání podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
odsuzujícímu rozsudku.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je
obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na který odkázali. Toto
zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění
účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková
zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní
vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z
dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení
spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i
použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného
hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi
jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované
podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího
důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo
alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v
naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu
přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v
předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů
došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi
zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5
tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako
soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem
na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací
soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny,
tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obou obviněných jsou do jisté
míry shodné s jejich obhajobou z předchozích fází řízení, včetně odvolací
argumentace, jeví se vhodné uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání
opakuje shodné výhrady, které vznesl již před soudy nižších stupňů a tyto se s
nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ.
v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O
takovou situaci se v dané věci jedná, neboť Městský soud v Praze se podstatou
všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabýval v rámci svého
rozhodnutí, přičemž vyslovené závěry též náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud
přesto uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
14. Obecně lze na tomto místě předeslat, že důkazní řízení v nyní
posuzované věci je možno označit za úplné a bezvadné, neboť soudy provedly
důkazy v rozsahu dostatečném pro posouzení viny, ve prospěch i v neprospěch
obviněných a tyto řádně vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech,
tedy se nikterak nezpronevěřily zásadám stanoveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Svým zákonným povinnostem tudíž plně dostály, a to i ve vztahu k odůvodnění
svých rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.
15. K dovolání obviněného Hrušky je nejprve třeba obecně konstatovat, že
ačkoliv uplatnil dva dovolací důvody /§ 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř./ v
rámci své argumentace tyto nikterak nerozlišuje. Zároveň je z ní patrno, že je
založena na nespokojenosti obviněného s hodnocením důkazů a z něj vyplývajícími
skutkovými zjištěními, případně na požadavku na precizaci výroku rozsudku, aniž
by však tyto výhrady dosahovaly intenzity umožňující dovolací přezkum. S jistou
mírou tolerance je možné je pod reklamované dovolací důvody podřadit, avšak
nelze jim již přiznat opodstatnění.
16. Konkrétně jmenovaný obviněný rozsudku odvolacího soudu vytkl absenci
okolností svědčících o naplnění znaku zamlčení podstatných údajů ve výroku
rozsudku. Je sice pravdou, že ve skutkové větě chybí explicitní formulace „a
tyto údaje poškozené zamlčel“, avšak to samo o sobě neznamená, že takto
vyjádřený skutek nemůže obstát, neboť jsou zde vyjádřeny všechny okolnosti
důležité pro posouzení naplnění všech znaků objektivní stránky, které našly
svůj odraz v právní větě rozsudku. Zároveň jsou všechny skutkové okolnosti
svědčící o způsobu spáchání úvěrového podvodu konkretizovány v odůvodnění
rozsudku soudu prvního (bod 43) i druhého stupně (bod 15) a není tedy pochyb,
že je mu kladeno za vinu právě to, že zamlčel skutečnost, že předmětné úvěrové
smlouvy uzavřel toliko „naoko“, aby následně vozidla mohly užívat jiné osoby,
které by zřejmě podmínky úvěrových společností nesplnily. K této namítané
problematice lze též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017
sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, podle kterého „nedostatečný nebo nepřesný popis
skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s
ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje
náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., (v tehdy účinném znění – pozn. NS), jsou-li rozhodné skutkové
okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a
konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (tj. je podle odůvodnění
rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného
činu zcela pokrývá).“. Tak tomu právě bylo i v nyní posuzovaném případě.
17. Pokud jde o naznačené pochybnosti vůči závěru, že obviněný Hruška
údaje o pravém účelu uzavírání úvěrových smluv nesdělil úvěrujícím
společnostem, tak se ze strany dovolatele jedná o pouhou fabulaci. Již ze
samotné výpovědi obviněného nevyplynuly žádné indicie svědčící o této
eventualitě a též jeho obhajoba nebyla nikdy vedena v tomto směru (seznámení
úvěrujících společností s tím, že obviněný je pouze „nastrčenou“ osobou,
přičemž předmět financování je zajišťován pro třetí jemu neznámé osoby). Toto
konstatování ani nenaplňuje všechny atributy dovolací námitky, neboť nezmiňuje
a především nekonkretizuje, v čem by měl být jakýkoliv rozpor mezi obsahem
důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Uváděné pochybnosti tak
zůstávají v rovině pouhé spekulace, zjevně sledující snahu vnést do konečných
závěrů soudů stín pochybnosti, avšak přepjatě formalistickým a
neakceptovatelným způsobem.
18. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud jakkoliv reflektovat výhrady vůči
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byť byly tyto spojeny s námitkou změny
skutkových zjištění bez provedení patřičného dokazování, přičemž však se jedná
o námitku značně vágní. Nejvyšší soud připouští, že pokud obhajoba tvrdí, že
nejsou naplněny znaky trestného činu a nejsou zde proto dány ani konkrétní
okolnosti, je diskutabilní možnost označit konkrétní rozpor s důkazy v případě
negativních tvrzení. Avšak obhajobou reklamované nedostatky vyplývají pouze z
vlastního přesvědčení a zjevně účelových přepjatě formalistických požadavků na
utváření skutkových zjištění. O tom koneckonců svědčí i další z námitek
ohrazující se proti diametrální odlišnosti skutkových zjištění prvoinstančního
a druhoinstančního soudu stran subjektivní stránky trestného činu. Obviněný
Hruška uvádí citace konkrétních pasáží obou rozhodnutí, přičemž v konkrétních
vyjádřeních shledává „diametrálně jiná skutková zjištění“, aniž by však
reflektoval tu skutečnost, že se jedná pouze o odlišné verbální vyjádření téhož
– zavinění a jeho formy, přičemž obé shledal odvolací soud za správné, pouze v
rámci odůvodnění svého souhlasného stanoviska zvolil jiné slovní obraty. Úkolem
dovolacího soudu bezpochyby není udílet podřízeným soudům rétorické lekce. Ani
v tomto ohledu tak nebyly vznesené výhrady dovolatele akceptovány.
19. Související námitka nevědomosti obviněného Hrušky o obsahu
uzavíraných závazků pak rovněž postrádá své opodstatnění, neboť se jedná o
kontinuální obhajovací verzi obviněného, která již byla odmítnuta v rámci
předcházejících řízení, konkrétně viz odůvodnění rozsudku Městského soudu v
Praze bod 17, respektive 18.
20. Konečně pak i námitka opomenutých důkazů byla shledána zjevně
neopodstatněnou, neboť soud prvního stupně se důkazními návrhy obviněného
zabýval a své negativní stanovisko, respektive důvody, které jej k němu vedly
řádně osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 41).
21. Pokud jde o dovolání obviněného T., pak je nutno předeslat, že ani
toto nesplnilo předpoklady dovolacího přezkumu, neboť celá dovolací argumentace
je pouhým opakováním obhajoby a urputným odmítáním výsledků dokazování a
odpovídajících skutkových zjištění a právních závěrů předchozích soudů.
Zjednodušeně řečeno, obviněný T. se nesmířil s verdiktem soudů obou předchozích
instancí, nepřijal jimi přijaté skutkové a právní závěry a setrval na svém
neměnném stanovisku o své nevině, což je sice jeho nezadatelné právo, ale v
žádném případě to neznamená, že tento jeho postoj musí být soudy akceptován.
Jím vznesená dovolací argumentace každopádně nemohla atakovat hranice
dovolacího přezkumu, jež jsou vymezeny, respektive konkretizovány taxativním
výčtem dovolacích důvodů a jejich zákonným obsahem. Veškeré námitky obviněného
se tak zcela minuly s limity nastavenými pro dovolací řízení, jak bude
konkretizováno níže.
22. Obviněný T. předestřel námitku neprovedení důkazů, konkrétně pak
výslechem svědka M. a K., avšak pouze s požadavkem na svoji přítomnost u tohoto
úkonu, aniž by současně specifikoval, co konkrétního má uskutečnění jejich
svědeckého výslechu přinést, resp. jaké existující rozpory (pokud vůbec
existovaly) mohou jejich výpověďmi být odstraněny. Nelze totiž pouze obecně
vznést námitku o „neprovedených důkazech“, ale zároveň je třeba vždy uvést, co
má být takovými navrhovanými důkazy objasněno, případně vyvráceno apod. Pouze v
takovém případě taková výtka může korespondovat s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž v sobě zahrnuje též nedůvodné neprovedení
navrhovaných podstatných důkazů. V konečném výsledku totiž zůstává výsostným
právem soudu rozhodnout, zda navrhovaný důkaz či důkazy pro své rozhodnutí
potřebuje, anebo nikoli, což zároveň ale vyžaduje, aby navrhovatel důkazy
specifikoval, proč má být ten či onen dosud neprovedený důkaz dodatečně
proveden. V posuzované věci se ale dovolatel domáhal toliko opakování již
provedených důkazů, aniž by uvedl, proč tyto důkazy považuje za podstatné,
respektive jaké rozpory či odlišná zjištění podstatná pro rozhodnutí soudu od
nich lze očekávat.
23. Další námitky pak zpochybňují vědomost obviněného T. o tom, že
vozidla Opel Insignia a Peugeot 508 byla ve vlastnictví úvěrujících
společností, aniž by však jakkoliv reflektovaly či alespoň reagovaly na
skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a bez výhrad potvrzený soudem
odvolacím. V předcházejících fázích trestního řízení totiž bylo prokázáno, že
to byl právě obviněný T., kdo přinesl obviněnému Hruškovi úvěrové smlouvy
opatřené falzifikáty jeho podpisu (bod 44 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4, bod 20 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze). Námitka o
nevědomosti úvěrového financování těchto automobilů a s ním související
vlastnictví úvěrujících společností je tak pouhým opakováním předchozí obhajoby
obviněného, která byla provedeným dokazováním v rámci předchozího řízení před
soudy nižších stupňů spolehlivě vyvrácena. Pouhé odmítání výsledků tohoto
řízení a vyslovených závěrů soudů není samo o sobě způsobilé naplnit žádný ze
zákonem vymezených dovolacích důvodů.
24. Na základě všech výše uvedených zjištění Nejvyšší soud podané
dovolání obviněného Marcela Hrušky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť jím předložený mimořádný opravný prostředek se opíral jednak o námitky,
které nebylo možno podřadit pod žádný z jím avizovaných ani jiných dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř., a dále o výhrady, které postrádaly jakékoli zjevné
opodstatnění. Pokud jde o dovolání obviněného A. T., Nejvyšší soud je odmítl
podle § 265i odst. písm. b) tr. ř., neboť jeho námitky nenaplnily nejenom jím
uplatněný, ale ani žádný z ostatních dovolacích důvodů. Toto své rozhodnutí pak
Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu